Nepoužitelná použitelnost.

Poslední dva, možná tři roky, vnímám zejména ve svém pracovním okolí slovo použitelnost. Je všude. Všechno musí být použitelné a když se někomu něco (nebo někdo) nelíbí, zpravidla je to označeno za nepoužitelné.

Výraz „použitelný“ ve všech jeho tvarech mi upřímně začal připadat protivný. Když je něčeho moc a slouží to jako zamítací argument tam, kde selže diskuze, zprotivit se to časem musí. Tenhle osud kdysi potkal v oboru komunikace a reklamy i výraz „kreativní“. Pamatujete? Kreativní bylo najednou všechno, kreativita se požadovala po každém a snad ve všech profesích. Kreativní myšlení bylo zkrátka in. A kreativec v pravém slova smyslu se stal něčím běžným a obyčejným. Zevšedněl. A to by neměl. Protože kreativní myšlení není samo sebou a každý ho prostě nemá. Kreativec musí mít styl, vkus, cit a talent. Deklas kreativity a kreativců díkybohu ukončil nástup něčeho nového. Použitelnosti. Požadavek na kreativitu začal pomalu ustupovat ze všech nabídek pracovních pozic (kde ve většině případů mimochodem stejně neměl co dělat) a zůstal jen tam, kde měl a má své opodstatnění. Vidím to tak, že kreativce dělilo od mírného pohrdání pár měsíců. Nestalo se, díkybohu. Pozornost se masově obrátila k použitelnosti.

A kde ta se vzala? Ale no tak, byla tu odjakživa. Jen jsme ji brali jako samozřejmou věc a říkali  jí zdravej rozum. Nebo zvyklosti. A pak se z toho stal samostatný obor. Určitě opodstatněný a nejvíce viditelný v oboru online. Wikipedia definuje použitelnost následovně:

Použitelnost (anglicky “usability”) je vlastnost předmětu představující jednoduchost jeho používání a snadnou naučitelnost zacházení s ním. Je spojována především s ovládáním počítačových programů a webových stránek, ale má význam i při používání pracovních nástrojů a předmětů denního užití.

V běžném životě je použitelnost zřejmá: Auto má klakson uprostřed volantu, ruční brzda je v autě tam, kde je a všichni ji tam hledáme, o řadící páce nemluvě. Vypínače jsou v místnostech vpravo vedle dveří a příbory podvědomě hledáme v první zásuvce kuchyňské linky. Objednáváme-li si z menu v restauraci, pro přílohy k jídlu listujeme na konec  nabídky. Je totiž zvykem, že tam jsou. Přední a zadní brzda na kole se taky nesmí změnit a zaměnit. Všechno je tam, kde má být. A v online? Při nákupu v e-shopu koukáme do pravého horního rohu a hledáme košík. Když tam není, jsme zaskočeni. Položku kontaktů osobně hledám jako jednu z posledních v navigaci a když ji nenacházím, zlobím se. O vyhledávacím poli v horní části webu se snad zmiňovat nemusím, to je samozřejmá věc. Víc netřeba říkat, odborníci v online vědí a laici pochopili, co to ta použitelnost je.  A tady by to tak nějak mohlo končit.

Jenže nekončí. Použitelnost zažívá to, co kdysi kreativita. Je všude a je jí moc. Navrhne se nový web a kritici se jdou utkat v diskuzích na téma:

„Je to nepoužitelný, navrhoval to blb. Já bych to za pár drobnejch navrhnul použitelnější. Kdo tohle zprasil, použitelnost to ani neškrtlo…“

Že vám to něco připomíná? Pak se asi pohybujete v oboru online a víte, o čem mluvím. Štve mě na tom to, že mi žádnej diskutér či samozvaný kritik nikdy nevysvětlil, v čem TO JE TAK nepoužitelný. A neříkejte mi, že to nejde. Tady máte příklad ze života. Kdysi se mi podařilo postavit dům. Docela velikej. Byl bezva. Ale po nastěhování jsem začínala pociťovat velkou, fakt velkou chybu v použitelnosti. Hrála jsem si na schovku s vypínači. Byly vždycky na druhé straně. Ne tam, kde jsem je čekala. Marně jsem po tmě šmátrala po zdi a hledala známý plastový čtvercový předmět a chtěla rozsvítit. Nikde nic. Přísahám, že ani po několika letech jsem si na to úplně nezvykla. Vysvětlení? Spolubydlící, který označoval místa vypínačů, byl jednoduše levák. A elektrikářovi to vůbec nepřišlo divný. Bezmyšlenkovitě šel a tam, kde byla křídou značka, udělal vypínač. Blbost, co? Ale jak to umělo zkomplikovat život! Tady je jasnej důkaz nepoužitelnosti. A přesně takový bych chtěla dostávat i v online oboru. A ne, rozhodně nepovažuju za důkaz tvrzení jako:

  • četl jsem článek, a tam psali, že…
  • někde jsem četl, že tohle nefunguje…
  • tohle je zastaralý, je potřeba uživatele přeučit…
  • teď se to prostě dělá takhle…

Kdo rozhoduje a tvoří?

To je taky zajímavá věc. Použitelnost je o praktickém uvažování. O poznání požadavků a návyků těch druhých. Proto si odborníka na použitelnost představuju jako toho, kdo naslouchá, je empatický, velmi praktický a proč to neříct, má „život v pořádku“. Nepraktický poeta mající problém sám se sebou zcela jistě nebudí důveru, že ví, co a jak. Aspoň v mých očích. Je to jednoduché. Od kosmetičky čekám, že bude mít hezký makeup a od kadeřníka upravený účes. Od trenéra ve fitku adekvátní svaly a fyzičku…  Jací jsou odborníci na použitelnost ve skutečnosti? Nevím, z online kritik to nepoznám. I když…

Kdoví. Pokud se celá vlna šílení okolo použitelnosti brzo nezastaví nebo ji něco nezabrzdí, stane se s ní to, co s kreativitou. Nikoho už zajímat nebude. Zbuzzwordí. Blblý slovo, já vím.

Jsem jenom „píár“ a tohle celé hodnotím ze svého pohledu. Ráda nacházím věci tam, kde je hledám. A nechci být pokusným králíkem hrstky designérů, co mě chtějí „přeučit“. Tak jsem asi konzervativní. Nebo líná. Každopádně taky racionální. A líbilo by se mi, kdyby se místo skloňování slova použitelnost zase začala používat hlava. A rozum. A normální smysluplný argumenty při kritice cizí práce. To by se mi fakt líbilo nejvíc.