Tak si je zrušte, když chcete

A je to tu zase. Blíží se Vánoce. No a? Každý rok tu jsou. Děti jsou u vytržení, dospělí se stresují. Někoho dojímají a někdo je prostě nemá rád. Každému, co jeho jest.

Včera jsem byla nakoupit. No jo, sobota. V obchoďáku bylo úplně normálně. Žádné výjimečné davy, ani tlačenice. Ale ani prázdné uličky. Prostě sobota po obědě. Během naučené cesty od pečiva k sušeným rajčatům jsem s úsměvem a úlevou lovila z hlavy vzpomínky na totalitní předvánoční fronty na banány. No jo, pamatuju si to. Těžko dostat z hlavy, jak jsme my, čtyři sourozenci, chodili před Vánocemi vystát frontu na košíky. A pak na banány a pomeranče, protože každý mohl dostat jen kilo. A každá z prodavaček v naší prodejně Na Letné věděla, že patříme k sobě. A žádná z nich neudělala výjimku. Nedala nám to najednou. Hezky pěkně nechala každé dítě poctivě vystát hodinovou frontu a ovoce si zasloužit… Proto jsem se během svého sobotního nákupu poněkud přitrouble usmívala. Banány nesnáším, ale kaki a pomela jsem si vzala, kolik jsem chtěla. A bez fronty. A s příjemným pocitem, že tohle prostě  můžu.

A pak jsem to zaslechla. Ze spokojeného rozjímání mě vytrhla slova postaršího pána, který se svým nákupním vozíkem parkoval v sekci toaletních papírů a čistících prostředků. „Měli by je zakázat,“ lamentoval směrem k páru zhruba ve věku, jako byl on sám. Nepochybně se všichni znali.

„Je to akorát bláznění a drahota,“ přitakala paní. „Máte pravdu, zakázat je a bude klid,“ přizvukoval druhý pán. Bavili se o Vánocích a můj mozek měl hned co na práci.Jak zakázat? A KDO by je měl zakázat? Kdo jsou ONI? Strana, vláda – vzhledem k jejich věku? Kdo má takovou moc?

Díkybohu nikdo. A stejně tak nikdo nenutí nikoho jiného, aby bláznil, stresoval se a utrácel. Možná je to věkem, ale Vánoce jsou pro mě spíš stav mysli. Vypouštím svoji obvyklou ironii a užívám si tu hudbu, když jdu okolo kostela. Do kávy si sypu skořici, protože to voní. A na adventním věnci si každou neděli zapaluju svíčku. A chodím na čaj s kamarády, na které během roku nemám čas. A pod talířem s rybí polívkou hledám šupinu, kterou tam moji rodiče vždycky dávají. Chodím se psem ke krmelci a držím tradici po dědovi. A u stromečku si dáváme víno a radujeme se z dárků, nikterak velikých, o to více osobních. A pokaždé se usmívám, když mi rodiče spílají, že za ně nemám TOLIK utrácet. A ten večer se usmívám ještě jednou, když mi za to samé spílá moje lepší já. Pak zjihnu nad Popelkou nebo nad Love Actually. Potom podrbeme psa a jdeme spát. A v tu dobu se začínám těšit na další Vánoce.

Takže – zrušte si je, jestli chcete, jestli je neumíte prožít a zastavit se, přemýšlet a uklidnit se. Ale já bych si je, s dovolením, nechala.

Příspěvek byl publikován v rubrice Blogování a jeho autorem je LAD. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Komentáře nejsou povoleny.