„Soušl“ story

Někdy to je, přiznávám, docela únavný. Vysvětlovat lidem, k čemu jsou sociální sítě. A že online, jako takový, neodmyslitelně patří do marketingového mixu už pěknou řádku let. A web, že má nějakou funkci a že ano, web za 5 tisíc korun je taky web a někomu stačí. Ale ne korporátu, který chrlí víc než 300 různých produktů ročně a bojuje s konkurencí.  Být tzv. evangelist je někdy těžký. Ale nevzdávám to. Občas to je psina. Kolikrát jsem už slyšela třeba tohle (letos, v roce 2014):

  • já tomu fejsbůku prostě pořád nevěřím, je to z Ameriky (No jo, může za to Amerika. A já myslela, že konkurence toho pána, která na FB vesele funguje a několika tisícům fanoušků docela pěkně prodává produkty.)
  • je to pro puberťáky (i puberťáci jsou cílovka)
  • mám 15 kamarádů a ani jeden z nich nemá Facebook, takže my to nepotřebujeme (Vyjádření šéfa korporátu,  jehož produkty si o Facebook přímo koledují. Obří hobby komunita by s tím udělala zázrak. Reagovat na takový argument je škoda času.)
  • je to plný virů (tak určitě)
  • sleduje to, kdo chce (aha, já myslela, že o to jde… )

Stručně řečeno: ani tolik let po vzniku Facebooku, nedejbože jiných sociálních sítí, nemá mnoho lidí na důležitých firemních pozicích hlavu otevřenou. Ale co už. Tratí nejvíce oni. Naštěstí to tak není všude. Chytří vyhrávají. Tupí hledají výmluvy.

#Tadybytoslo

Ve firmě, kterou právě vynáším do nebes, facebook znali dřív, než jsem se tam, shodou mnoha náhod, zjevila. A dělali ho fajn. Rezervy to mělo a má, ale zabetonovaní nejsme, a to je základ. Ubrali jsme na vážnosti a přidali trochu „behind the scenes“. A komunikace funguje. A stejně tak funguje kolega „L“, který se hodně rychle chytá. Dáváme tomu nějakou strategii a „L“ už suverénně používá marketérskou hantýrku. Cool. Fakt. Není divu, že přišel čas na zašeptání nového zaklínadla: „twitter“.
„Hele, já ti nevím, nějak se v tom neorientuju,“ zhodnotil to na první pohled „L“.
„V poho, já to zatím budu psát a ty koukej. Časem to dáš.“
„No já nevím, je to takový nepřehledný, divný,“ přesvědčoval sám sebe „L“.
„Jak chceš, já s tím problém nemám,“ uzavřela jsem to a věděla jsem svoje. Bylo mi jasný, že dřív nebo později na to tenhle kluk prostě přijde.

#pomohlamikometa

Ještě párkrát jsem zaslechla něco v tom smyslu, že twitter „asi jako neee teda“. A pak to přišlo. Rozzářený velký hnědý oči a nadšení, který rozbíjelo atmosféru. A jásání, že twitter je boží a že už to má!

„Tak povídej.“
„No sleduješ Philae, že jo?“
„Ne,“ odpovídám pravdivě a dodávám, že nemám nejmenší tušení, o čem „L“ mluví.
„Ježiši, sonda na kometě. Umíš si představit, jak je to veliký a důležitý? Asi ne, co,“ zlomil nade mnou hůl.
„No dobrý, no. A jak to souvisí s twitterem?“

A pak už to jede. „L“ s klukovským nadšením líčí, jak zjistil, že sonda i kometa má vlastní twitter a že se o tom dočetl v nějakým článku. A že si tam „jako mezi sebou povídají“. A že mu vlastně docvaklo, jak může být twitter fajn a co znamenají ty mřížky. Takže vyhráno. Nechávám se strhnout nadšením a v obří euforii se domlouváme, že „L“ teď půjde ke kompu a založí twittery pro naše letouny. Každému jeden. A rozjedeme to.

 #heslasakra

„Bez překážek by člověk z tý práce snad ani neměl radost“, říkám si, když po několika hodinách nevidím ani jeden letadlový twitter účet. Potom přichází „L“. Jeho úsměv číslo 13 znamená: něco se stalo. Tázavě zvednu obočí.

„Jsem kretén,“ zhodnotí se.
„Už zase?“
„No jo, založil jsem účet pro Stinga. Před chvílí. Normálně tak, jak se má. Jméno, e-mail, heslo… „
„A?“
„No… a to heslo jsem hned zapomněl.“
„Cože? Jak zapomněl?“
„No zapomněl, jsem kretén, no.“
„Ty sis ho… „
„Ne, nenapsal. A to není všechno. Než mi řekneš, abych si to přehesloval, tak to je taky marný. Já si totiž popletl mail a zadal do přihlášení neexistující. Takže mi nemá kam přijít nový heslo.“

Zírám na něj a snažím se nesmát. On je na tom podobně.

„Ty jsi geniální,“ hodnotím uznale jeho přešlapy. „Někoho, jako jsi Ty, jsem ještě nepotkala.“ Poslední slova už přes záchvat smíchu vyslovuju jen stěží. Ještě chvíli oslavujeme jeho genialitu a pak se domlouváme, že jde založit nový twitter pro Stinga a tentokrát si všechno pečlivě napíše. Podařilo se. Kromě Facebooku už máme docela pěkně rozjíždějící se twitter účty. A ve firmě se zrodil veliký fanoušek tweetování v podobě kolegy „L“.  Moje nadšení nemá hranice. Našla jsem tweetovacího spojence, jakého jsem ve světě online komunikací, kde by se očekával dav twitteru fandících kolegů, nikdy neměla. Bůhvíproč.

A tady by to celé mohlo končit happyendem. Ale nekončí.

#chcisvujtwitter

Soušlí celá firma. Facebook jede, jak vzteklej. A že se přes něj nedá domluvit deal? Tak o tom potom. Twitter taky frčí, letadla si povídají. Ale kolega „L“ má pořád  pocit, že to není celý. Pořád tak nějak není kompletní. K dokonalosti mu totiž chybí jeho osobní twitter. Odhodlaně odchází si ho založit. Chvíli o něm nevím. A pak… pak se s užaslým výrazem objeví u mě a říká:

„Už mám twitter.“
„No fajn, to to trvalo.“
„Sleduj,“ ukazuje mi svůj profil.

Dívám se. Hodnotím fotku. On mlčí. Významně mlčí. Proto se dívám ještě jednou a pořádně. A začínám chápat.

„Ty jsi… ty už… a TOLIK let?“
„Jo, já už twitter mám. Akorát jsem na to asi zapomněl.“
„Co heslo? Pamatuješ si ho?“
„Kupodivu jo.“

Otáčí se a odchází. Ve dveřích se zastaví a vyřkne ortel.

„Odchádzam. A keby niečo, najdete ma na twitteru.“

 

Osoby a obsazení: