Ježiši, jak já TOHLE nemám ráda!

Ono to teď bude vypadat, že nemám ráda markety. Předem hlásím, že to není pravda. Nakupuji v nich často. V oblibě mám ty menší. Omezený sortiment mě ale občas vyžene i do těch velkých. A co si budeme povídat, velkorysá otevírací doba ve všední dny i svátky je věc, kterou oceňuju ze všeho nejvíc.

A v těch velkých vypuklo cosi zvláštního. Aspoň minulý týden jsem to zažila v obou „značkových“ marketech, které pravidelně navštěvuji. Poznávací znamení: pokladny. Diagnóza: Jsi jiný? Neprodáme!

Hlavně řekni, co to je za lidi!

Docela milá mladá pokladní. Koukám, že jí to jde od ruky a proto sunu plný košík právě k ní. Vykládám zboží na pás a tak trochu se rozhlížím kolem. U vedlejší pokladny skoro není přes obří krabice plné mléka a kartonů Coca-Coly vidět nakupující. Pokladní pípá jako o život. Všímám si, že vůbec nemá radost z obří tržby (no jasně, to je zase z mý strany trochu velké očekávání, to uznávám). Naopak. Mračí se, škube koutkem úst a sem tam otráveně (možná unaveně) vzdychne. A překlepne se. Volá telefonem nadřízenou a prosí o storno položky. A v tu chvíli se „moje“ pokladní vmíchá do situace a nahlas, přede všemi, říká: „Hlavně nezapomeň říct, CO TO je za lidi!“ Rajčata, která právě beru z košíku, padají zpět. Otáčím se a svoje pocity bych popsala jako zhnusené. Jak jako, co to je za lidi? Proboha, kdo to tam nakupuje, že si vysloužil takové označení? Nikdo jiný než dva postarší Asiati. Náklad už mají zpět v košíku, takže je vidím. Tváří se rozpačitě a je nad slunce jasné, že rozumí každému slovu. Nevzdorují, tiše stojí a čekají na verdikt pokladní. Rozhlížím se okolo a očima hledám aspoň jednoho člověka, kterému tohle přijde stejně nedůstojné, jako mně. Nacházím. Naštěstí. Starší pán (možná se pletu, ale pamatuji si ho jako profesora z místního gymlu) velice mírně napomíná slečnu za pokladnou. Vysvětluje jí, v čem se právě chová velmi nezdvořile. Odpovědí je štěknutí na téma „Jen se jich nezastávejte, rejžujou, neplatěj daně a všechno tady vykoupí.“ Pana profesora v tom nenechávám a podotýkám směrem k rozohněné slečně v červeném mundůru, že je to podstata prodeje, aby lidé nakupovali a že by měla být ráda, že trhne takový prachy. Odpoví, že to není její věc, její dosud pokorně mlčící a urážení zákazníci zaplatí a odcházejí. Krčím rameny a cestou domů o tom přemýšlím.

Neuběhne ani týden a v jiném marketu zažívám etudu s názvem:

Ježiši, jak já TOHLE nemám ráda!

Podobný scénář. Pokladna, tentokrát přede mnou asijský pár. Starší muž a o něco mladší žena. Každý má svůj vozík. Žena jde první. Pokladní pípá a vzrůstem malá paní, která má odhadem 40 kg, nakládá ty těžké kartony s pitím do vozíku. Hotovo. Pokladní říká cenu a zákaznice vytahuje peníze. A v tom se ozývá, zřejmě zkušenější, pokladní od sousedního pásu. Za přítomnosti nakupujících vede tento rozhovor.

„Kolik jí toho dáváš? Máš to spočítaný? Pro NĚ je to omezený. Oni můžou jen určitý počet kartonů. Ta paní má o jeden víc. Musí ho vrátit.“

Ne, nedělám si legraci. Následuje absurdní situace, kdy je nakupující, ta drobná paní, nucena vzít balík pití a přenést ho do vozíku svého partnera. Pokladní stornuje položku za balík pití. Nakupující popojíždí kupředu a vozík parkuje kousek od pokladny. Čeká na svého partnera, který zpropadený balík opět dává na pás, pokladní pípá, balík jde do košíku spolu s ostatním zbožím. Zaplaceno, hotovo. Oba asiati odchází. A pokladní celou situaci komentuje slovy: „Ježiši, jak já tohle nemám ráda.“

„To jsme dvě,“ říkám jí. Nemám ambici jí vysvětlit, že se mi z ní dělá nevolno. A že to, co jsem právě viděla, je šikana. Rychle platím a odcházím. A hlavou se mi honí hromada otázek.

  1. Proč je zboží k prodeji omezeno počtem kusů? Proč pro Asiaty? V regálech jsem nikde neviděla takové upozornění.
  2. Není náhodou cílem každého prodejce prodat co nejvíce zboží?
  3. Jsou ty pokladní nějak nabrífované vedením marketu nebo to je jejich vlastní aktivita?
  4. Uvědomujou si vůbec, jak tím jednáním ponižují a šikanují?
  5. Existuje tohle i ve větších městech nebo je to nějaká místní tradice?
  6. Je tohle vůbec košer? To je jediná otázka, na kterou znám odpověď. Není!

Těžko tohle nějak soudit. Už totiž slyším to ječení a odsuzování na téma: Tak ať si to jde ta blbka, co píše ten blog, teda vyzkoušet, jaký to za tou kasou je. Třeba si to jednou vyzkouším, ale nenávidět u toho nikoho nebudu. A veřejně takhle někoho šikanovat taky ne. To bych se, sama před sebou, musela dost stydět.

Já nevím, co je na tom, že ti lidé neplatí daně. A už vůbec nevím, zda tu jsou nebo nejsou legálně a zda je sem někdo pustil. Od toho tu jsou nějaké úřady, ne? A jasně, že se mi nelíbí záběry z tržnic, kde jsou drogy a podobný věci. Na druhou stranu vídám tržnice plné lidí, kteří tam nakupují a Asiaty podporují v jejich podnikání. A asijská bistra nebo restaurace, které prosperují díky těm, kteří se tam stravují. I já k nim občas patřím. Vždycky se tam ke mně chovají slušně. A o to mi celou dobu jde. Proč to nedokáže ta pokladní? Při nákupu to není o politice, daních, povolení k pobytu. Tam je to o lidech. O pokladní, která má dělat svoji práci a nakupujícím člověku. Bez ohledu na to, kdo to je. To ostatní ta pokladní řešit nemůže. Leda by se dostala do vlády. Pak jo.

V době hysterie okolo uprchlíků to není nejlepší téma na blog, to si uvědomuju. Ale stalo se to teď. A proto o tom píšu. Nedokážu si to schovat na později. Vzhledem k mému přeplněnému mozku a vysokému věku bych to mohla zapomenout.

P.S.: Uprchlíci jsou jiné téma. Tohle je o vztahu „člověk vs. člověk“. Doufám, že to chápete.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Blogování, Blogování a jeho autorem je LAD. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Komentáře nejsou povoleny.