Když on je můj šéf fakt kretén… Based on a true story.

„Bude Ti volat někdo okolo reklamy,“ slyším vteřinu poté, co vcházím v práci do dveří.
„Jo? Něco zajímavýho?“
Uchechtnutí kolegy vzbudí moji pozornost. Zacouvám do jeho kanceláře a zvednu obočí. Pochopí a dodává: „Zajímavej je ten volající.“
Víc z něj nevyrazím.
Okey. Však se dozvím.
V kolotoči denní agendy zapomínám na ranní informaci, po práci sedám do auta a mažu směr domů. Zapínám handsfree a za minutu kličkování po městě už beru první hovor.
„Dobrý den, Lado, mluvil jsem ráno s vaším kolegou, kterej mi dal číslo a krásně to celé hodil na vás, takže vás teď chvíli budu otravovat,“ ozve se bez představení.
Pěkný. Ale tak proč ne. Domů pojedu půl hodiny, čas mám.
„Dobrý den,“ odpovídám. „Kolega na mě nic nehází. Reklama je moje práce a on má na starost dost svých věcí. Mohla bych napřed vědět, s kým mluvím?“
„Aha, tak pardon. Tady Zdeněk.“
Nic víc.
„Dobře. Dobrý den, Zdeňku. Mohu tedy vědět, proč mi voláte?“
„Jo takhle. Von vám teda kolega nic neřek´?“
„Vyřídil mi, že budete volat“.
„No jo. Tak hele, Lado, já vám chci doporučit fungující reklamu pro vaši firmu. Jsou to plakáty, výlep všude, distribuce všude a ještě tím reálně podpoříte kulturu ve vašem městě. Akorát…“
„Počkejte, prosím,“ skáču mu do řeči a snažím se představit si, jak ten trochu neomalený týpek vypadá. „To mě zajímá. Jak konkrétně podpořím kulturu v našem městě?“
„No finančně, podporujeme kulturu.“
„Aha. Jak konkrétně? Kolika procenty z investice do reklamy? A koho konkrétně? Nebo jak to funguje?
„No vlastně ono to není jako přímo do kultury. Je to složitější, těžko vám to budu vysvětlovat“.
Jasně, no. Pochopil, že  jsem úplně debilní. Rozumím. Přistoupím na to a ptám se dál.
„Takže co mi nabízíte?“
„Jako takhle. Mám poslední místečko na plakátě. Exkluzivní cena. Ještě vám, ale jenom, že  jste to vy, frknu banner na web. Víte, co je banner na web?“
Ježišmarjá.
„Myslím, že vím,“ připouštím. „Takže abych to shrnula. Nabízíte mi místo na plakátu a na webu. Fajn. Za chvíli dorazím domů, mrknu na ten web, kouknu na výlepová místa. Taky si prověřím, jestli už někdy moji předchůdci takovým způsobem inzerovali a jaké nabyli dojmy. A zda to pro firmu mělo nějaký zásadní význam. Osobně se mi návratnost a přínos z těchto akcí odhaduje špatně. Pak bych se vám ozvala. Jste s tím OK?“
„Tak víte jak. Potřebuju vaše rozhodnutí rychle, jinak to poslední místo střelím, mám kupy zájemců. Lado, vy to jako nemůžete rozhodnout teď? Zas takovej ranec to není. To se musíte ptát?“
Ježišmarjá. Podruhý.
„Přijde mi to smysluplný. A pokud máte tolik zájemců a nemůžete čekat, klidně to dejte někomu jinému. Nerada se nechávám někam tlačit, takhle nefunguju,“ říkám a už jsem docela otrávená. Kdyby věděl, kolikrát měsíčně volá někdo, kdo má mraky zájemců a dělá mi vlastně hroznej fejvr, že mi to nabízí.
„A to zase ne, já teda  počkám. A jak se rozhodnete, musíte mi hned podepsat objednávku. Zuzanka vám ji pošle. Zuzanka slyší celej náš hovor, taky jedu v autě, mám vás nahlas. Dělá mi asistentku a chodíme spolu, je komplet zasvěcená.“
„Okey. Pokud budu mít zájem, ozvu se. Pokud ne, tak taky. Dejte mi hodinu.“
„Dobře. Tak hodinu. Jenom ještě musíte pak originál objednávky doručit přímo Zuzance. Nejpozději zítra ráno.“
„Aha. Zítra mám home office. Nestačí, když pošlu scan objednávky mailem a originál dodám v pondělí?“
„Ale víte jak. Nestačí. Protože můj šéf je  strašnej kretén. Co vám budu povídat. Znáte to taky, co? Rozumí byznysu kulový, ale je to šéf.“
„Jo takhle… aha. Tak díky.“

P. S.: Mám chuť poradit Kreténovi. Třeba, aby si zaplatil dobrýho headhuntera. Nebo se trochu víc věnoval lidem, se kterými dělá. Jestli ho teda nebaví bejt Kretén. Každopádně… reklama neklapla. Divný, co?

 

 

 

Bubáci, svíčky, Ježíšek a hlavně štastný a veselý, sociální…

Na úvod přeskočím tu trapnost, kdy se budu omlouvat za to, že jsem dlouho nic nenapsala. Jednodušší bude, když příští blog stvořím na téma: Kreativní výmluvy proč se mi zrovna nechtělo psát. Ale už se zase chce. Témat jsou mraky, a o to jde především.
Dnešní je pro mě legrační, protože se mě netýká. A přece o něm píšu. Proč? Protože se tomu jednoduše nedá utéct. Je leden, právě to máme za sebou, ale za pár měsíců nás to všechny zase čeká.

Přichází to v listopadu. Všimli jste si? Na sítích se nenápadně začnou objevovat první rozhořčené poznámky a komentáře. Zpočátku krátké, postupně se nějak plíživě zdelšují a nabírají na síle. Jakoby všichni čekali, kdo začne a spustí to. A on se spolehlivě někdo najde. Odpal zní: fuj halloween, debilní dýně, my máme dušičky. A už se to valí. Skoro pod každou vyfocenou dýní se rozvíjí diskuze několika prudičů, že tady tohle nechceme, že máme Dušičky. Máme, to je fakt. A řekla bych, že nám je nikdo nebere. Na Dušičky chodím na hřbitov, zapálím svíčku, zavzpomínám. A nemám pocit, že by mi v cestě stála hromada rozšklebených tykví. Mimochodem, každý rok si taky jednu vydlabu. No a?
P. S.: cestou ze hřbitova mě pokaždé napadá, kolik těch, kteří tak odsuzují dýně a hrdě se perou za Dušičky, se odtrhne od mobilu nebo tabletu, zvedne zadek a jde na ten hřbitov taky.

Když dýňový humbuk pomalu usíná, klid nás nečeká. Ne ne ne. Protože představte si, ta hrůza, v hypermarketech, a nejen tam, už je ta zatrolená vánoční výzdoba, achjo, obchodníci nám to rvou každý rok dříve a tahají nám peníze z kapsy, a taky ten Black Friday už je ve vzduchu a všichni víme, že jsou to akorát zloději a slevy nejsou slevy. A tahají to sem američani, pakáž jedna mizerná. A stejně tam utratíme mraky peněz a pak si to nějak pěkně odůvodníme, že?

A lavina pokračuje. Tolik pohoršení na síti, tolik skandování, že tady Santu nechceme a ten pán na letáku Kauflandu jako Santa vypadá. Tolik času stráveného nadáváním a psaním hejtů. A diskuzí, jak by tedy měl vypadat Ježíšek. A paralelně vedle toho jedou bomby o komerčních Vánocích, o tom, jak je všechno jen o penězích a jak dřív bylo líp. No já nevím. Každý to má jinak, ale mě dřív líp nebylo a fronty na banány mi teda nechybí. Santa mi nevadí, nechávám ho ale těm, kteří ho mít chtějí. K nám chodil a vždycky chodí Ježíšek. Normálně oknem. Asi. Je komerční, jak jinak. Pro škarohlídy však dodávám, že tu odbudnost komerce vyrovnává odpovídající částkou na charitu. Spokojenost?

A je po všem, dárky rozbaleny a už se zase komentuje a kritizuje. Na paškále je štědrovečerní pohádka, fuj to byl ale hnus a hlavní herečka není herečka. A už to není, co to bývalo, poslední hezká pohádka byla Popelka. A hned další nával nadávek, že Popelka ne, že Anděl Páně je víc cool. Osobně teda kopu za Popelku, ale ono to je vcelku fuk, ne?

A nakonec přichází třeskutá diskuze. Ano, ano. Ohňostroje. Výbušniny způsobují ještě výbušnější reakce. Těch fajtů na téma, strčte si ty rachejtle někam a oblíbená reakce „jděte se vycpat, pejskaři“. To je počteníčko. Minimálně k obohacení slovníku. Ovace městům, která tuto kratochvíli zrušila a nadávky těm, kteří ovace píší. A k čemu to? No možná k povzdechnutí, když si k ranní kávě v novinách přečtete o utržených prstech, popáleninách, zatoulaných zvířatech, nevyspalých malých dětech a výjezdech hasičů.

Co tím chci říct? Že by bylo fajn, kdyby věci prostě existovaly vedle sebe. Dýně s Dušičkami, Santa s Ježíškem, komerční i nekomerční Vánoce, e-shopy se slevami i narvané hypermarkety. Pro každého to, co chce. Bez hejtů směrem k těm, co to mají jinak.

No jasně, tak jsem malinko trapná a naivní, protože to je až příliš neskromné přání. A vlastně, co bych si tak od listopadu na těch sítích četla, že jo? Ne, netrávím veškerý čas čtením komentářů. Tolik ho nemám. Ale když mě ta komunikace baví. Pořád. Hodně. Představuju si autory některých postů a… je mi jich líto. Některým zase tleskám za odvahu. A některé, i při vší snaze, nechápu.

Tak vážení… Teď se všichni převalíme přes motivační posty o předsevzetích, hubnutí, učení, stávání se lepšími lidmi a… a zanedlouho to tu máme znovu. On ten Valentýn je jenom za měsíc a půl:)

 

 

 

Benefity, stravenky a dog friendly office.

To jsou žně, co? Aspoň pro zaměstnance teda jo. Tahle doba jim přeje a ti, kteří něco umí (vlastně i neumí), jsou lákáni, motivováni a loveni. Časy jsou naopak komplikované pro zaměstnavatele. Odborníci i nekvalifikovaní pracovníci nejsou. Situace je, jaká je.

Nebudu tady trapně předstírat, že mi nelichotí zájem zaměstnavatelů. Lichotí, a moc. Mám upřímnou radost ze všech pracovních nabídek. I když aktuálně na všechny odpovídám stejně záporně, poctivě je čtu. Zajímá mě, co firmy nabízejí a hlavně způsob, jakým to dělají. Z každého inzerátu si odnáším nějaký dojem a inspiraci. A někdy docela zírám.

Jak šel čas…

Není mi dvacet. Pár zaměstnavatelů jsem vystřídala. Ne moc, spíš málo. I tak můžu hodnotit. Pracovní prostředí, výhody, investice do zaměstnanců, šéfy. Od dob, kdy jsem byla ze všeho na větvi a zírala, jako vyvoraná myš, se hodně změnilo. Člověk moudří a získává zkušenosti. V tom není žádnej fígl.

… přibývalo benefitů

V prvním zaměstnání jsem byla ráda, že se ke mně chovali slušně. A že nával blbých nálad služebně starších kolegyň byl snesitelný (někdy). A že dobře míněné rady do života (nejen profesního) myslely všechny uklizečky upřímně. Vlastně to bylo docela milé. Šéfové – muži byli spravedliví a většinou odtažití (díkybohu), šéfové – ženy byly více osobní, občas nezvládající vlastní emoce. Ale no tak, bylo to v minulém století. Všichni se teprve učili, o čem to šéfování a řízení vlastně je. O benefitech se tehdy ještě nevědělo. I přesto byly: Stravenky. Tehdy výhoda a důvod k radosti.

Další job. Ten už byl fakt dream. Milované PR (fakt, Public Relations už existovalo) a hodně psaní. I kreativita. Produkční práce, dostatek samostatnosti a hodně lidí. A tím pádem mraky setkávání se a možností poznávat obchodní partnery, osoby z médií a sem tam politiky. To bylo ono. Příležitosti dělat si názor, odhadovat protivníky a učit se je znát. Začínající svoboda v práci, home office a kolegové zcela jiného ražení než ti před tím. Inteligentní. Někdy složití. Někdy nečitelní. Ale korektní a za všech okolností přátelští. A benefity? Firemní kultura a výše uvedené. To víte, nové století, moderní pojetí, vzdělanější vedení.

Mega friendly atmosféra, teambuildingy, benefitový systém, home office, moderní pracoviště, podpora, vzdělávání a nejlepší SW i HW. Pomalu jsem té nabídce tehdy nerozuměla. Mělo to něco do sebe. Prvotní strach z větší a řízené společnosti se po čase vytratil. Oželela jsem rodinnou atmosféru a pochopila, že volnost, důvěru a prostor pro vlastní rozvoj mi malá firma asi nedá. Benefitů plno. Svobody taky. Někdy, bohužel, až příliš. U některých kolegů se ukázalo, že svobodu chápou jako anarchii. Jak se to říká? Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. I přes to – podpora zaměstnanců v té době byla obrovská. Příkladná. V té době, podotýkám…

A zase malá firma. Už poslední. S dokonalým produktem. S jiným typem vedení. Ne tolik korporátním, spíš někdy one man show. Tím jednodušší. S klienty z celého světa. Každý je originál, každý charakterizuje mentalitu jedné země. To je benefit. Škola vztahů a poznávání. Taky trpělivosti a asertivity. Nejen s klienty. Benefity?  Hlavně to, k čemu jsem došla přes všechna zaměstnání.

Vztahy. To je, oč tu běží!

To je to, na co se ptám headhunterů, když mě loví. A víte co? Pokaždé je tím zaskočím. Třeba moudřím (spíš stárnu). Ale nad všechny prachy,  stravenky a benefity (ty jsou, samozřejmě taky moc fajn) je pro mě prostředí. Lidi, kolegové, atmosféra. Respekt z obou stran. Od nadřízených směrem dolů a od podřízených směrem nahoru. To je důvod, proč vstávat a těšit se do práce. Opačná situace je důvod, proč si hledat novou.

Takže: co za mě ano?

  • kolegové (jak jsou motivováni přijmout nové kolegy, jak jsou sociální)
  • mezilidské vztahy
  • onboarding
  • vedení a hierarchie (jak je transparentní a jak se dodržuje)
  • jasná pravidla, kompetence, pravomoci (dodržují se nebo jsou přímo úměrné náladě vedení?)
  • důvěra ve vedení (pozná se časem, bohužel)
  • podpora vedení a investice do vzdělávání zaměstnanců
  • šéf, který umí uznat chybu
  • týmový šéf
  • sick day, home office atd.
  • stabilita a konzistence vedení, vzdělání a obecný rozhled vedení
  • interní komunikace

Co pobavilo a je cool v nabídkách, které dostávám?

  • dog friendly office (jo!)
  • teplákové pátky (proč ne, že jo)
  • psycholog na patře (zajímavý)
  • fitko na pracovišti (to bych moc chtěla)
  • free day každý týden (den, kdy šéf není v práci, to mě dostalo)
  • masáže v rámci pracovní doby (ohoooooo)
  • hrnek kafe od kolegy (pěkný, vtipný)

Z čeho jsem už vyrostla?

  • progresivní růst mzdy (stejně jsem nikdy nepochopila, o co jde)
  • motivační pracovní ohodnocení v závislosti na výsledcích (dost kecy, víme to všichni)
  • kreativní a přátelské prostředí (říká každej)
  • dostatek kafe zdarma (no dobrý, kafe miluju, ale že by to byl důvod, proč někde makat…)
  • pravidelné firemní akce (ok, pokud se na mě nikdo nebude dívat skrz prsty, když na nějakou nepůjdu – achjo, my introverti)
  • možnost bezprostředně se podílet na růstu firmy (prázdná sláma)
  • jsme dobrá parta, dýcháme za sebe (budí to ve mně opačný dojem, když se to takhle hlásí předem…)

 Každej to máme jinak.

To je jasný. Ve dvaceti to člověk vidí jinak než ve skoro ve čtyř… prostě když už máte nějakou tu zkušenost. Dream job vypadá pro každého jinak. Dream šéf taky. A já jsem ze starý školy. Vážím si těch, co si druhých váží. Doopravdy váží. To se dá poznat, fakt.

 

 

 

 

 

 

 

 

Prezentace, projektor a powerpoint.

Jasně, že jsem v tom taky jela. Mraky školení prezentačních dovedností totiž neminuly ani mě. Introverta, kterému skoro nikdo nevěří, že je introvert. Takže jsem se „výrazně bavila“ na nezábavném dvoudenním čemsi, během čehož nám dva školitelé (hodný a zlý) zpříjemňovali den nucením nás zpívat (každej nesnášel už na základce), stylizováním projevu do bručící medvědice (fakt trapný) nebo imitací nějakého politika (nepochopila jsem smysl). Při tom všem jsem návdavkem trpěla jako zvíře při brutálním násilí páchaném na češtině neb oba přednášející měli jakýsi velmi silný dialekt.

Byla ale i přínosná školení. Dodnes bych všechny, kteří prodávají své produkty pomocí osobních prezentací, hnala k Jeanne Trojan. Ach ano, je k tomu třeba trochu obchodního talentu a vloh pro své povolání. Jeanne však dokáže vykřesat trochu těch prezentačních dovedností téměř z každého. Téměř. Znám případ, který odolal i jí. Ovšem to už je spíš o přemýšlení,  zda je daný člověk vhodný pro svoji pracovní pozici.

Na druhém břehu.

Dnes je to jinak. Dnes jsem ta, které je prezentováno. A neužívám si to. No tak jo, trochu si to možná užívám. A vidím/slyším/prožívám toto:

60 slidů? To jako vážně?

„Mám tu pro vás pár slidů, nebojte, nezabere to dlouho… “ Dobrej vtip. Šedesát slidů a z nich dobrá třetina o prezentujícím. Fakt bezva. Fotky lidí, které nikdy neuvidím. Fotky grafů potvrzujících úspěšnost jejich firmy, které jsou mi jedno (jejich relevanci těžko ověřím). Fotky z vánočních večírků, které mají demonstrovat, jak jsou všichni ve firmě cool a friendly. Drobná rada: Milí prezentující, milé firmy. Od toho  máte Facebook. Nebojte se, než se s vámi potkám, podívám se na něj. Stejně tak se podívám na váš web. Jsem profesionál jako vy a na schůzky chodím připravená. Co z toho vyplývá? Omezte slidy „o vás“ na mimimum. I v ostatním buďte faktičtí, struční, konstruktivní. Jeanne by vás naučila, že musíte mít core message. Zkuste o tom přemýšlet.

Hmmm, max 3 hoďky, víc ne…

„Nebojte se, nezdržíme vás dlouho. Naše prezentace zabere maximálně dopoledne, 3 hodiny nanejvýše.“ To je slib. Slibem nezarmoutíš, jak praví klasik. Vtipný. Jen to dé doby, než se ze tří hodin stane sedm. Neptejte se mě, jak se to může stát. Ale stalo se. Mazaní filutové používali zbraně typu: „Ale když už jsme sem jeli tak daleko, bylo by škoda nevyužít ještě chvilku. Máme tu, totiž, ještě jednu prezentaci. A tu musíte vidět.“ V tu chvíli v člověku zápasí slušnost, ohleduplnost (přeci jenom, vážili tu cestu), frustrace (při představě desítek nových e-mailů, které mu mezitím přišly) a únava. Drobná rada: Dodržujte sliby. Pokud prezentaci takto násilně protáhnete, odejdete z ní jako ti, kteří to totálně zabili.

Pár slov o konkurenci. Žoviálně.

„Na tomto slidu vidíte naše klienty z vašeho oboru. To jako důkaz, že tomu rozumíme. S firmou XYZ spolupracujeme už 10 let a náš vztah je vysoce přátelský, založený na důvěře. Asi víte, že se nedávno potýkali s krizí, on ten investor nebyl zrovna dobrý nápad. Ale už podnikají kroky k tomu, jak se vyvázat a jako řešení vidí omezení výroby a přechod na novou technologii.“ Na to se dá říct jediné: Díky. Ta firma sice není přímá konkurence, ale proč si neposlechnout pár interních informací. Drobná rada: Na tohle se vykašlete. V té chvíli totiž každému člověku dojde, že takhle jednou budete mluvit o něm, až budete lovit dalšího klienta z oboru. Chápu, že to asi myslíte dobře. Ale ten klient, který vám věří a máte ten vysoce přátelský vztah, by to tak pravděpodobně neviděl.

Kickbox a fitko. Fakt?

„Abyste věděli, proč jsem už tolik let ve vrcholné managerské pozici a pořád úspěšně, prozradím vám to tajemství. Kickbox a fitko. To mě udržuje, nabíjí a podle těch zásad vedu tým. Jo a s tímto referenčním klientem se potkávám ve fitku, já ho tam přivedl a dneska jsme kamarádi. Jo a tenhle tendr jsme vyhráli jen proto, že jsme na tom makali ve dne v noci. A vydrželi jsme to jen díky kickboxu. Svým lidem kupuju permice do fitka i na kick, oni pak zvládnou každou krizi. Vám chci nabídnou toto řešení. Je jednoduché, rychlé, promyšlené, nic ho neprolomí a naučí se to každý. Jako kickbox… “ Drobná rada: Jste tu pro nás. Abyste nám nabídli nejlepší řešení. Je prima o vás něco vědět, ale dělat z prezentace seznamku a propagaci vašich koníčků není nejlepší nápad. Chápete?

Bavte se. A bavte mě!

No jasně, zase jsem děsně chytrá, že jo. Takže, na co si zase stěžuju? Na nic. Já ty prezentace vydržím. Někdy se bavím a někdy uteču. Důvod si najdu. Slušné to není, ovšem stejně neslušné je plýtvat mým časem. Co teda s tím? Zhruba toto:

  • Na schůzky přijďte připravení. Nastudujte si web firmy, kam jedete, pročtěte si podklady. Připravte si otázky.
  • Prezentujte stučně.
  • Slidy o vaší firmě omezte na mimimum. Vyberte jen to nejdůležitější. Položte si otázku: Vážně je bude zajímat, že na teambuildingy jezdí dobrovolně 95% našich zaměstnanců? Budou vědět, že mraky oborových ocenění, které máme, jsou prestižní a cenné?
  • Reagujte na zájem posluchačů. Pokud zívají, sledují hodinky, nervózně cvakají propiskou, něco je špatně.
  • Nebojte se prezentaci přerušit. Klidně se zeptejte, zda je třeba pauza nebo zda zrovna tuhle podrobnou část nechat na jindy…
  • Dodržte téma prezentace. Nacpat do seznamovací schůzky studii řešení jiných klientů zabije mnoho času a klient těžko udrží pozornost.
  • Hovořte lidsky. Ganty, migrace, konektivita, cloudy. Pěkná slova. Ale co když proti vám sedí, mimo jiných, i důležitý člověk, který tomu ale vůbec nerozumí? Třeba je to kápo ve výrazech, o kterých zase vy nemáte ani tušení.
  • Bacha na koláče! Ono se to může stát. Bylo vedro, jeli jste dlouhou cestu autem. Ještě to sako k tomu. Když ho ale sundáte a košili máte propocenou do půlky žeber, posez na židli s mírným zakloněním s rukama sepnutýma za hlavou není to pravé ořechové. Zejména, pokud proti vám sedí žena. Vlastně – pokud proti vám sedí kdokoliv.
  • Když něco neumíte nebo nevíte, přiznejte to. Je hloupé to neudělat. Nikdo neví všechno. Pokud narazíte na dotaz, na který nedokážete odpovědět, přiznejte to. A slibte, že odpověď získáte od kolegy a pošlete mailem co nejdříve. Je to mnohem lepší, než na místě začít diskutovat s kolegou, jak byste to teda mohli udělat…
  • Buďte diskrétní. Žádné interní informace o vašich klientech!
  • Bavte se. Uvolněte se, křeč nechte za dveřmi. Jen tak budete působit věrohodně.
  • Věřte svému řešení. Když nebudete, snadno to prokouknu. Vsaďte se.

Díky.

 

E-mailový teror.

Konkurence je taková zlá nepěkná věc. Zákeřná. Jeden se pořád snaží ji porazit a nedaří se a nedaří. Sakra. Jak na ni, potvoru jednu? Zákazník musí poznat naše kvality. Jak, JAK mu to říct, že jsme nejlepší? Jak přelstít ty ostatní, kteří nám pořád berou zakázky a porážejí nás v tendrech? Musíme být mazaní. Půjdeme na to od lesa. Vlezeme zákazníkům pod kůži, ať chtějí nebo ne. Dáme hlavy dohromady a vymyslíme strategii. Jakou? E-mailovou! Nikam nemusíme, jen to odklikneme. Tak jedem!

Každé pondělí slevy.

Hned při pondělku jim napereme do schránek slevy! A velký! Jen ať se při pondělní náloži e-mailů zapotěj. Hlavně, že o nás budou vědět. Logo, hrozně vtipnej nadpis, a to by v tom byl čert, aby si nás nezapamatovali.

Každou středu vtípek.

Aby nám moc nevychladli, ve středu se připomeneme. A jak jinak, než vtipně, neotřele. A budeme moderní, personifikovaní. Ano, uděláme brainstorming a vítězná hláška půjde klientovi mailem. A pěkně s oslovením. Takže tento týden: „Milá Lado, je středa a našich produktů je třeba.“ Ha ha ha ha, ta se určitě popuká smíchy. (Lada: No, to určitě… Delete.)

Každý čtvrtek otázka.

A po fikaném vtípku hned otázka. Naše oblíbená čtvrteční otázka. Nebudeme vágní. Budeme zkušení, osobní a jako vždycky vtipní. Trapné omšelé dotazy na to, jak se máte, pokládat nebudeme. My se bez obalu zeptáme: „Včera byla středa, milá Lado. Jezdila jste bezpečně?“ (Lada: Omg… Delete.)

Každý pátek mailík s přílohou.

Proboha, víkend za dveřmi! Naši zákazníci nebudou dva dny u mailu. Poslední šance pro tento týden. Tak honem. Nacpeme do příloh hromadu foteček s nápady na víkend. A nebudeme šetřit zdrobňováním, protože fotečka zní líp než fotka a víkendík je trendy slovíčko. A na závěr přidáme přáníčko s příslibem, že se v pondělí zase ozveme… (Lada: beze slov + delete.)

Taškařice, co? Docela jo, kdyby ten terorizovanej e-mail nebyl můj. Takže hledám tlačítko „zablokovat“ a přemýšlím, jak to v dané firmě musí asi vypadat. Docházím k závěru, že fasují špatnej matroš. Nebo je to banda nějakých zoufalců. Nebo jsou to naopak normální fajn lidí s pěkně blbým marketingem. Nebo nevím. Třeba si ta „děsně cool partička“ myslí, že takhle je to správně. Možná jo. Pro lidi, kteří sedí v práci a nemají do čeho píchnout. A radujou se z toho, že jim přišel aspoň nějakej e-mail. Já takový neznám. Ale třeba někde jsou…

P.S.: Dnes telefon. Takže mě prokoukli! Ptají se, CO SE STALO? Vůbec si nás neobjednáváte, co se stalo? Mám radši ty, co znají zdravou míru, to se stalo.

 

 

Diagnóza: špatná pověst.

Znáte to. Už mi není osmnáct, nějakou praxi bych taky měla, tak mi drzost a zkušenosti našeptávají, že si můžu dovolit nesouhlasit s nešvary několika firem, jejich manažerů, leaderů, ředitelů, majitelů či dalších zodpovědných. Globálně vzato, s něčím podobným jsme se asi setkali (nebo se na tom podíleli) všichni. Nebo naši kamarádi. Nebo kolegové, současní i minulí. Lidem totiž pusu nezalepíte a přesně tady to začíná. U mluvení. Sdílení informací, příběhů, pocitů a dojmů. Na konci toho všeho může být třeba velkej průšvih. A my všichni zodpovědní manažeři se potom divíme, kde se stala chyba.

Nedaří se najít zaměstnance? Odcházejí tažní koně? Atmosféra ve firmě houstne?

Diagnóza je jasná: Špatná pověst. Interní a externí. Příznaky: nebolí. Aspoň ze začátku je všichni velmi rádi přehlížíme. Je to pohodlnější, proč si to nepřiznat. A pak je mnoho důležitějších věcí k rozhodování, že jo? Musíme přece řešit efektivitu zaměstnanců a obchod a pak taky to, co stojí za nepříznivým cashflow. A je zřejmé, že otázku PROČ tak tomu všemu je, nemáme moc rádi. Řešíme důsledky a ne příčiny.To se pak tlačí na HR managery, aby zjišťovali, co je špatně. Problém je, že to vlastně nechceme slyšet. A dáváme to najevo tak dlouho, až nám to zaměstnanci nechtějí říct. A povědí to jinde. A následky? Číhají všude. A dovedou znepříjemnit život.

Problém najít zaměstnance?

Ne a ne najít nové členy týmu? Ohřejí se u vás maximálně rok a zmizí? Nebo už jste to dotáhli tak daleko, že přijdou na pohovor a pak, když jim slavnostně oznámíte, že zvítězili, vám oni velmi neslavnostně sdělí, že už nemají zájem? Kde to vázne? Rozhodně nevsázejte na to, že vám otrávený zaměstnanec řekne narovinu, proč bere do zaječích. Upřímně? Proč by to dělal… Interně pak nezapomeňte všude říkat, že to vlastně není škoda, že odešel a že venku čeká hromada dalších a lepších. Ehm… tak proč je teda ještě nemáte?

Co ale určitě máte, je ostuda. A špatná pověst. Protože to, co zaměstnanec nesdělí vám (třeba protože se snažil tolikrát a k ničemu to nebylo), zcela určitě povypráví jinde. Doma, na pivu, v nové práci, ve fitku a bůhvíkde ještě. Tuhle lavinu už nezastavíte a nikoho nezajímá, jak pravdivá celá situace je. Bohužel.

Problém získat projekt?

Taky se vám zdá, že nějak ztrácíte body v tendrech? A že tam, kde jste mívali dveře otevřené, se pomalu zavírají? Drtí vás konkurence? Ptáte se po prohraném tendru jeho zadavatele na to, proč jste zase byli druzí? Otevřete oči a hledejte souvislosti. Přece se nespokojíte s tím, že „bohužel vedení se rozhodlo upřednostnit jiného dodavatele vzhledem k ceně“. Interně samozřejmě sdělte zaměstnancům svoji obvyklou výmluvu na téma „konkurence dumpla ceny“, ale dobře víte, že je to jinak. Nebo ne? Nesedí náhodou v dané firmě váš bývalý zaměstnanec? Nebo jeho kamarád? Nebo kamarád kamaráda, který už dávno ví, že s vámi raději ne? Svět je prostě malej.

Dejte si na něj pozor!

Další zaměstnanec odchází? Sám od sebe a tvrdí, že za lepším? Jaká troufalost. No dobře, tak se sejděme a vymysleme, jak na něj. Oficiálně mu popřejeme mnoho štěstí. A neoficálně? Ano, budeme varovat ostatní. To je přece naše povinnost, ne? Pomluvíme ho, kde se dá, protože kdo neskáče s námi, skáče proti nám. A vůbec nepřemýšlejme nad tím, že když to uděláme jednou, tak (etika stranou) to projde. Když dvakrát, je to hnus. Když třikrát, stane se z toho norma a dříve nebo později se to otočí proti nám. A budeme prostě „ta firma“, která tohle svým ex zaměstnancům dělá. A jsme kde? Jsme zase u následků špatné pověsti. Protože upřímně, kdo se k nám pohrne, když se tohle rozkřikne? A že se to rozkřikne, na to si vsaďme.

Zrcadlo aneb firma má takové zaměstnance, jaké si zaslouží.

Dobrá zpráva pro zaměstnance je, že pracovních nabídek jsou aktuálně mraky. Špatná zpráva pro zaměstnavatele je vlastně tatáž. Z toho vyplývá jediné: neplácejte o tom, jak dobrá firma jste, když nejste. Ten, kdo vás ohodnotí jsou vaši zaměstnanci. Vaše pověst bude přesně taková, jakou vám udělají právě oni. A dodavatelé, externisté, klienti. Chovejte se k nim s ohledem na tenhle fakt. Korektně. Nenechte se vydírat, ale zamyslete se, zda je nutné uhýbat, neplnit sliby, dehonestovat nebo za zády pomlouvat. Protože ten, kdo nakonec bude tratit, jste jenom vy. Pokud vás tedy donekonečna nebaví shánět někoho nového, protože ti, co odešli, nestáli za nic…

P.S.: Proč o tom píšu? Protože aktuálně pomáhám „zvedat“ ze země 3 takové nešťastné firmy, které „moc krásně“ dojely na svoji pověst. Jestli se to podaří, to zatím nevím. Ale o tom, že „ve firmě XYZ rozhodně ne, tam je to hrozný, ždímou lidi, neplní sliby a vůbec to tam není takový, jak říkají“, jsem už slyšela mnohokrát. Bohužel.

 

 

Stane se #nadovolene

Tak jo. Pod vlivem čerstvých zážitků to musí ven. Protože jinak to v sobě budu dusit nebo pořád otravovat kdekoho a možná i kdeco. Tady to máte. Odpozorováno v Emirátech.

#nerozumí a ještě je tu málo jídla

Pojďme si zanadávat na leteckou společnost! Co, mámo, dyť voni nám za celou cestu dali akorát to jedno teplý jídlo a krabičku s  tyčinkama a kompotem. Za ty prachy, to se mi snad jenom zdá! A tady ty… co nás obsluhujou, táto! Ani neumí česky! Kafe říkám, ka-fe! Ein kafe mi přines! Díky, no to to trvalo. Foť, foť to! To bude už asi ta… Dubaj, ne? Ber tašky a deme. Proč nás nechtěj pustit ven, sakra?

#my letos jedeme jakoby sami…

Kam jedete? Jaký hotel máte? Hm, tak to máte jiný než my. No víte, my teda cestujeme pořád, několikrát každej rok. Letos ale sami, přes ten internet, bez cestovky. Tak nevíme, jak to jako bude na tom letišti tam. Někdo si nás vyzvedne? Nevíte, ke komu se máme hlásit? A vy to taky nevíte? A vy?

#selfie tyč

Tu musíte mít! I přes to, že s vámi cestuje kamarádka nebo přítel nebo kdokoliv další, kdo by vás mohl vyfotit, tahejte s sebou všude tyč! A co víc? Otravujte s ní zejména tam, kde je mnoho lidí na jednom místě. U památek, v přístavu, na tržištích, v obchodních domech, v letadle, v bazénu. A co nejčastěji, protože jedna fotka nestačí. Čím víc, tím líp. Zkoušejte pózy, špulte rty! A to na každém metru paluby vyhlídkové lodi, před každou výlohou ve městě. A jako majstrštyk si nechte pořízení tisíce fotek tyčkou na úzké lávce, po které musí přejít ještě 40 lidí, kteří stojí za vámi a nezbývá jim nic jiného, než čekat a vrtět hlavou. Nebo vás hodit do vody. Nebo se na sebe tázavě dívat a dojít k závěru, že jste prostě magor.

#pivo se platí, ber kolu

Kola ti musí stačit, na to pivo nešahej, říkala to ta paní, že alkohol se platí! Vem radši dvě. Nebo tři. Vemu to do tašky do autobusu, do hotelu pojedem zase hodinu nejmíň. Jaká je? Třeba je ta arabská jiná než u nás. Chutná? Tak jich beru víc. Na ostatní zbyde to pivo, ať si zaplatěj.

#jak čuměj

Co na tom, že má každá země svoje zvyky. A co na tom, že vy jste tam jen na návštěvě. Házejte na to ignora a kašlete i na to, že vás průvodce upozornil včas a dopředu, co je a není vhodné. Přece si na zadek z nikoho nesednete, no ne? Takže zvykům navzdory si do města arabů, kde převažuje islám, vezměte kraťasy, místy i o dvě čísla menší a opravdu nepěkně zaříznuté. A odhalená ramena. A v klimatizovaném obchodním domě si všude nahlas stěžujte, jak na vás každej čumí. A že vám je zima, protože blbá klimatizace jede na plný pecky! To zaručeně pomůže. A nezapomeňte u každého obchodu komentovat vysoké ceny, kdo by to v Dubaji čekal, no ne?

Takhle to vypadá, že jsem na cestách potkala partičku z „jezeďáků z Hoštic“. Není to tak. Výše uvedení exoti tvořili jen malou část. A možná právě proto tolik vynikli. Zajímavé je, že „mimoní“ chování není otázkou dříve narozených, u kterých by člověk velkoryse přimhouřil oko. Vesměs se jako trubky projevovali jedinci ve věku 25 – 35 let. Zvláštní co? Čím to je?

Na závěr jednu pecku. V autobusu od terminálu k letadlu: „Holky, já nevim, no. Kdyby mi někdo řekl, že je v Dubaji takovej hic, taková nuda a samej chlap v županu, nikam bych nejela.“

Tak stane se, no…

 

 

 

 

Princezna a Velké klání.

Bylo nebylo. Za devatero řekami, sedmero kopci, v kraji malebném a přes všechnu jeho hrubou, skalnatou a kopcovitou slupku vlídném, žila byla princezna. Měla to kouzelné místo ráda, i když často utíkala do světa na zkušenou. Sbírala moudrosti nejen z knih. Naslouchala lidem i přírodě. Často se zmýlila, ale to ji nezastavilo. Naučila se prohrávat a neúspěch ji poháněl dál. A to jí prospívalo. Čas se s časem sešel a o princeznu se ucházela různá království, která potřebovala její pomoc. Rozkřiklo se totiž, že se na té cestě za poznáním naučila mnoho věcí.

V jednom království poznala osvíceného rádce Leška. Dali hlavy dohromady a společně za pomoci dalších zvítězili nad špatnými a hamižnými šašky, kteří si pro sebe usurpovali právo rozhodnout, kdože je v zemi tamní tím nejlepším v rytířských kláních. A protože hlas lidu rozhodl, že mezi nejlepší patří sám Lešek, princezna měla tu čest s ním za odměnu sepsat pamětní povídání jako poselství ostatním zemím a národům. Poselství pojmenovala podle věty, kterou rádce Lešek řekl hned na začátku: Dobrých lidských vlastností si vážím víc než sportovních výsledků. 

Tak velkoryse, ctnostně a vřele se u princezny Lešek zapsal už navždycky. Podali si ruce a jejich osudy se ubíraly každý jiným směrem. Princezna pomáhala v jiném království a co se nestalo? Šťastná náhoda je svedla dohromady. A zase společně vymýšleli, jak pomáhat dobré věci.  A dobrou věcí se stalo Velké rytířské klání. Rádce Lešek byl jmenován hlavním Mistrem rytířem a měl vše na svých bedrech. Pral se s mnoho prašivými kočkami, které mu přeběhly přes cestu. Bojoval se zubatým drakem i starým pomateným žabákem sedícím na prameni, udatně přeskakoval mnoho překážek. A v onen slavný den pozval princeznu na tu slávu. Přišla i s tajným posláním. Bystrýma očima sledovala klání a mumraj okolo. Nic jí neuniklo. A protože si s Leškem slíbili, že si navždycky budou říkat pravdu, učinila tak. Na pergamen mu zaznamenala nešvary i chválu. A předala mu to celé s trochu omšelou pečetí.

Lešek nelenil. Četl a hlavou moudrou a sečtělou rozhodl. Na příští rok svolal radu schopných a jali se dělat změny. Vylepšovali a činili tak, aby lépe bylo. Ponejvíce komtesa Pavla, která zářila jako zlatý poklad. Na co sáhla, to se dařilo. Rok od roku se Velké rytířské klání stávalo lepším a dokonalejším. Ze strniště plného slámy se stal trávník hodný ocenění anglické šlechty. Celé soutěžení získávalo věhlas a mnozí, i z dalekých krajů, se chtěli přiučit, jak správně takovou věc uchopit. Lešek s Pavlou a jejich družinou si vydobyli úctu. Zvítězili a jejich pečeť získala lesk a slávu.

A princezna s úsměvem a velikou pýchou sleduje, jak jim jejich konání od ruky jde.

Pozn.: Dvorní Mistr Paletka, autor barev a znaků pro zvací listiny trvá na tom, že nejlepší sportovní zvíře se zove ježek. (To není třeba chápat, jen vzít na vědomí. To víte, umělci… .)

Ježiši, jak já TOHLE nemám ráda!

Ono to teď bude vypadat, že nemám ráda markety. Předem hlásím, že to není pravda. Nakupuji v nich často. V oblibě mám ty menší. Omezený sortiment mě ale občas vyžene i do těch velkých. A co si budeme povídat, velkorysá otevírací doba ve všední dny i svátky je věc, kterou oceňuju ze všeho nejvíc.

A v těch velkých vypuklo cosi zvláštního. Aspoň minulý týden jsem to zažila v obou „značkových“ marketech, které pravidelně navštěvuji. Poznávací znamení: pokladny. Diagnóza: Jsi jiný? Neprodáme!

Hlavně řekni, co to je za lidi!

Docela milá mladá pokladní. Koukám, že jí to jde od ruky a proto sunu plný košík právě k ní. Vykládám zboží na pás a tak trochu se rozhlížím kolem. U vedlejší pokladny skoro není přes obří krabice plné mléka a kartonů Coca-Coly vidět nakupující. Pokladní pípá jako o život. Všímám si, že vůbec nemá radost z obří tržby (no jasně, to je zase z mý strany trochu velké očekávání, to uznávám). Naopak. Mračí se, škube koutkem úst a sem tam otráveně (možná unaveně) vzdychne. A překlepne se. Volá telefonem nadřízenou a prosí o storno položky. A v tu chvíli se „moje“ pokladní vmíchá do situace a nahlas, přede všemi, říká: „Hlavně nezapomeň říct, CO TO je za lidi!“ Rajčata, která právě beru z košíku, padají zpět. Otáčím se a svoje pocity bych popsala jako zhnusené. Jak jako, co to je za lidi? Proboha, kdo to tam nakupuje, že si vysloužil takové označení? Nikdo jiný než dva postarší Asiati. Náklad už mají zpět v košíku, takže je vidím. Tváří se rozpačitě a je nad slunce jasné, že rozumí každému slovu. Nevzdorují, tiše stojí a čekají na verdikt pokladní. Rozhlížím se okolo a očima hledám aspoň jednoho člověka, kterému tohle přijde stejně nedůstojné, jako mně. Nacházím. Naštěstí. Starší pán (možná se pletu, ale pamatuji si ho jako profesora z místního gymlu) velice mírně napomíná slečnu za pokladnou. Vysvětluje jí, v čem se právě chová velmi nezdvořile. Odpovědí je štěknutí na téma „Jen se jich nezastávejte, rejžujou, neplatěj daně a všechno tady vykoupí.“ Pana profesora v tom nenechávám a podotýkám směrem k rozohněné slečně v červeném mundůru, že je to podstata prodeje, aby lidé nakupovali a že by měla být ráda, že trhne takový prachy. Odpoví, že to není její věc, její dosud pokorně mlčící a urážení zákazníci zaplatí a odcházejí. Krčím rameny a cestou domů o tom přemýšlím.

Neuběhne ani týden a v jiném marketu zažívám etudu s názvem:

Ježiši, jak já TOHLE nemám ráda!

Podobný scénář. Pokladna, tentokrát přede mnou asijský pár. Starší muž a o něco mladší žena. Každý má svůj vozík. Žena jde první. Pokladní pípá a vzrůstem malá paní, která má odhadem 40 kg, nakládá ty těžké kartony s pitím do vozíku. Hotovo. Pokladní říká cenu a zákaznice vytahuje peníze. A v tom se ozývá, zřejmě zkušenější, pokladní od sousedního pásu. Za přítomnosti nakupujících vede tento rozhovor.

„Kolik jí toho dáváš? Máš to spočítaný? Pro NĚ je to omezený. Oni můžou jen určitý počet kartonů. Ta paní má o jeden víc. Musí ho vrátit.“

Ne, nedělám si legraci. Následuje absurdní situace, kdy je nakupující, ta drobná paní, nucena vzít balík pití a přenést ho do vozíku svého partnera. Pokladní stornuje položku za balík pití. Nakupující popojíždí kupředu a vozík parkuje kousek od pokladny. Čeká na svého partnera, který zpropadený balík opět dává na pás, pokladní pípá, balík jde do košíku spolu s ostatním zbožím. Zaplaceno, hotovo. Oba asiati odchází. A pokladní celou situaci komentuje slovy: „Ježiši, jak já tohle nemám ráda.“

„To jsme dvě,“ říkám jí. Nemám ambici jí vysvětlit, že se mi z ní dělá nevolno. A že to, co jsem právě viděla, je šikana. Rychle platím a odcházím. A hlavou se mi honí hromada otázek.

  1. Proč je zboží k prodeji omezeno počtem kusů? Proč pro Asiaty? V regálech jsem nikde neviděla takové upozornění.
  2. Není náhodou cílem každého prodejce prodat co nejvíce zboží?
  3. Jsou ty pokladní nějak nabrífované vedením marketu nebo to je jejich vlastní aktivita?
  4. Uvědomujou si vůbec, jak tím jednáním ponižují a šikanují?
  5. Existuje tohle i ve větších městech nebo je to nějaká místní tradice?
  6. Je tohle vůbec košer? To je jediná otázka, na kterou znám odpověď. Není!

Těžko tohle nějak soudit. Už totiž slyším to ječení a odsuzování na téma: Tak ať si to jde ta blbka, co píše ten blog, teda vyzkoušet, jaký to za tou kasou je. Třeba si to jednou vyzkouším, ale nenávidět u toho nikoho nebudu. A veřejně takhle někoho šikanovat taky ne. To bych se, sama před sebou, musela dost stydět.

Já nevím, co je na tom, že ti lidé neplatí daně. A už vůbec nevím, zda tu jsou nebo nejsou legálně a zda je sem někdo pustil. Od toho tu jsou nějaké úřady, ne? A jasně, že se mi nelíbí záběry z tržnic, kde jsou drogy a podobný věci. Na druhou stranu vídám tržnice plné lidí, kteří tam nakupují a Asiaty podporují v jejich podnikání. A asijská bistra nebo restaurace, které prosperují díky těm, kteří se tam stravují. I já k nim občas patřím. Vždycky se tam ke mně chovají slušně. A o to mi celou dobu jde. Proč to nedokáže ta pokladní? Při nákupu to není o politice, daních, povolení k pobytu. Tam je to o lidech. O pokladní, která má dělat svoji práci a nakupujícím člověku. Bez ohledu na to, kdo to je. To ostatní ta pokladní řešit nemůže. Leda by se dostala do vlády. Pak jo.

V době hysterie okolo uprchlíků to není nejlepší téma na blog, to si uvědomuju. Ale stalo se to teď. A proto o tom píšu. Nedokážu si to schovat na později. Vzhledem k mému přeplněnému mozku a vysokému věku bych to mohla zapomenout.

P.S.: Uprchlíci jsou jiné téma. Tohle je o vztahu „člověk vs. člověk“. Doufám, že to chápete.

 

Rozumíme si, ju?

„Já už vám, mladejm, prostě nerozumím,“ lamentuje občas táta. „Mluvíte divnou moderní řečí. A taky jste furt samá angličtina.“ A já mu občas odpovídám, že to vidí moc černě. Že i za jeho mládí floutci postávající před kinem napodobovali Beatles a jejich rodiče tomu nerozumněli. A to nemluvím o tom, že když on sám spustí tu jeho odbornou gastro nebo rybářskou hantýrku, nechytám se občas ani já. A to jsem v tom vyrostla. Naše diskuze tedy většinou končí mávnutím ruky a zřejmou neochotou mého životadárce se mnou na tohle téma pokračovat. No bodejť, umlátila bych ho kupou příkladů a argumentů.

Jenže nedávno se to stalo. Na vlastní kůži, oči i uši jsem si to pěkně vyzkoušela. Mluvila jsem česky. Protistrana taky. A neškrtla jsem si. Odpočinutá, střízlivá, dobře slyšící i vnímající. A ani ň. Buď senilita, měknutí mozku, kombinace obého anebo moribundus. Ovšem totální.

Z lásky k Česku si takhle jednou v sobotu navštívím hyper-super-mega-giga-terra market. Pravidelně tam chodím na větší nákupy. Už vím, kde co mají, takže neztrácím čas a chodím najisto. Někdy před rokem jsem si tam pořídila takovou plastovou přepravku. Ano, tu notoricky známou, do které se narve víc věcí než do tašky. Bedničku používám pravidelně. Jako kupa dalších lidí. A v sobotu se mě poprvé u pásu otázala pokladní:

„Máte na tom nálepku?“
„Na čem?“
„No na tý bedně. Jakože není kradená.“
„Prosím? Tím chcete říct, že jsem si ji tu teď vzala a nechci vám ji zaplatit? Tak se na ni podívejte. Je odřená a zespoda určitě špinavá. A docela mi vadí, že si tohle myslíte.“
„Omlouvám se, ale pochopte, nemáte nálepku.“
„Já ale nevím, jakou nálepku, “ říkám už dost otráveně. „Nikdo po mně nikdy žádnou nálepku nechtěl. A když jsem si tu bednu tady kdysi kupovala, nikdo mě nevaroval. Tak mi vysvětlete, o co vám jde.“
„Nikdy po vás nikdo nechtěl nálepku? To je divný. No když s bedýnkou chodíte nakupovat, musíte na ní mít nálepku. A tu vám dají na informacích, tak se tam zastavte.“

Konečně chápu. I když nechápu. V době neuvěřitelných smart technologií řeší hypermarket ochranu zboží nálepkou. Ale budiž. Naházím věci do těžce uhájené přepravky a mizím směrem k informacím. Tam trpělivě vyčkávám, až si dvě zaměstnankyně zanadávají na toho vopruza, co je před chvílí obtěžoval nevhodnými dotazy.  Pak si ehm ehm odkašlu a jedna z nich si mě všímá. Ve vteřině mění výraz z nasupenýho na happy smile (no jo, tati, já vím, ta angličtina – takže z nasupenýho na zářivě úsměvný). Pluje ke mně a ptá se:

„Co pro vás mohu udělat?“
„Dobrý den. U pokladny mi řekla slečna pokladní, že mi dáte nálepku na tuhle bedýnku. Abych s ní mohla nakupovat a abyste si nemysleli, že jsem ji ukradla. Můžete mi tu nálepku dát?“
„Ale vy máte nakoupeno. Takže vám ji teď nedám.“
„Aha, a proč?“
„No vždyť to říkám. Máte nakoupeno.“
„Já vám asi nerozumím. Na pokladně mě poslali sem. Proč mi tu nálepku nemůžete dát? Až sem půjdu příště, určitě na to zapomenu. Proto bych ji chtěla raději hned.“ Pracovnice informací mě řadí do kategorie vopruzů a ještě ke všemu debilních a natvrdlých. Upřímně si tak připadám. Obě hovoříme česky a nerozumíme si. Paní se nadechuje a tónem, kterým se běžně hovoří k batolatům mi sděluje: „Nedám vám ji. Už máte nakoupeno a mohla byste to zneužít, chápete? Rozumíme si, ju?“

„Nerozumíme.“ Už i mně dochází trpělivost. „A obávám se, že mi to asi budete muset lépe vysvětlit. Koupím tady bednu. Pomalu rok s ní sem chodím nakupovat. Dnes mě zadrží svědomitá pokladní a odešle  sem, abych nafasovala nálepku. A vy mi ji teď nemůžete dát a mluvíte o zneužívání. Jsem z toho jelen, promiňte.“

Paní se nadechuje a vypadá to, že se soustředí na maximální sportovní a intelektuální výkon. „Nálepku dostanete JEN PŘI VSTUPU do obchodu. A vy už máte nakoupeno a jdete domů. Takže až příště. Musíte se stavit tady u nás.“

„Proč? Proč mi ji nedáte teď už na příště?“ Nechci to vzdát.

„Protože je na ní datum přece,“ zahučí na mě ta paní a otáčí se ke kolegyni. Jsem ráda, že ten výraz nevidím.
„Počkejte,“ začíná mi svítat. Konečně. „Ta nálepka je jednorázová?“
„Samozřejmě.“
Tak s touhle informací jsi asi měla začít, ty můro zděšená, pomyslím si.
„Čili pokaždé, když sem půjdu nakupovat, musím vám dát bedničku a vy mi na ni nalepíte nálepku?“
„Jistě. Celou dobu vám to tu říkám.“
Ale kulový. Meleš si svoji a pořádnou informaci, abych z tebe páčila.

„Aha. Takže když na to tak koukám, po pár týdnech mi na bedýnce nezbude kus místa. Všude budou nálepky.  Ale už vám rozumím. Díky.“
„Si to normálě odlepíte, ne?
„Myslím, že ne. Mám lepší nápad. Nashledanou.“

Takže tati. Mladí, staří, moderní, angličtina, neangličtina. Někdy si nerozumíme, ani když mluvíme stejnou řečí. Blbý, co?