Hele, dík, seš fakt kámoš…

Kdo by nemiloval páteční večery. V mládí to znamenalo diskotéky. Pak pařby. O pár let později večeře ve dvou, které končily však vy víte čím.

A teď?

Roman mi zavolal kolem osmé. V kostkovaných kalhotách a tlustých ponožkách jsem mlátila do klávesnice. Vedle sebe ten největší hrnek s čajem a jako kulisa puštěná televize.

No?“

Seš doma sama?“ Zněl docela naléhavě.

Jo, dneska jo. Trochu píšu.“

A budeš sama celej večer?“

Jo, no. Proč?“

Biker tam není?“

Ne, jen pes. Proboha, co je? Zníš divně.“

Musím přijet.“

Hele, počkej, já jsem tak nějak…“

Nepřipravená na návštěvu, jsem chtěla dodat. Ale slyšela jsem jen třísknutí telefonu.

Výborný. Ani nevím, odkud jel. Takže nevím, kdy se sem vecpe. Mažu do koupelny a pokouším se o rychlý makeup. Aspoň trochu, a ještě řasenku. A stahuju si vlasy. Víc nenadělám. Lámu si hlavu, o co jde. Vzpomínám na dobu před mnoha lety, kdy jsem si právě s ním krátila páteční večery večeří a pácháním však vy víte čeho. Jiskřilo to mezi námi vždycky. A zůstali jsme kamarádi (JEN kamarádi!) i potom, co jsme se oba usadili a on oženil. Tak o co, sakra, jde?

Během telefonu s kolegou už bzučím Romanovi, aby mohl do baráku. A otevírám vchodové dveře. Slyším ho funět po schodech. Pokývnu na pozdrav a ukazuju na telefon přimáčklý ramenem k uchu. Naznačuju, že si to vyřídím a ukazuju mu směrem k obýváku. Mrkne, že chápe a s obří igelitkou s logem Baťa se rve dovnitř. Za chvíli jdu za ním. A zírám.

Na jídelním stole je vyskládaný obsah tašky. Obří pizza v krabici plná salámu a sýru. Vedle plastové mističky s různými saláty. Ne těmi zdravými. Je v nich něco jako vlašák a taky to, čemu se v dobách, kdy mi bylo deset, říkalo camping salát. Tím to nekončí. Pečivo, pytlík slaných arašídů a asi nějaká pomazánka. A ledový čaj v plastové lahvi. A na židli Roman zběsile konzumující tuhle hromadu. Mimochodem, ani nevypadá, že by se chtěl rozdělit.

Koukám na něj a hlavou mi běží obraz Marfuši, jak se cpala pod zasněženým stromem a čekala na Mrazíka. A nějak mi to nejde dohromady s klukem, který si kvůli své práci musí udržovat top fyzičku. Pokud vím, jeho nejvěrnějšími kamarády jsou odjakživa protejňák a posilovna. Konečně si mě pořádně všimnul. Ale v činnosti nepřestal.

Mám sto chutí tě podrbat za uchem jako prase v chlívku,“ vypadlo ze mě.

Můžeš.“

Hele, ty ses sem přišel… nažrat?“

Jo.“

A tady to všechno teď sníš?“

Jo.“

Se pos…. nebo tě chytne žlučník.“

Nechytne, mám to už takhle nacvičený.“

Nacvičený?“

Dělám to takhle. Občas. A doma nesmím, tak jezdím ke kámošovi. Jenže není doma, tak jsem tady.“

Pes Indy se snaží nasadit žebrací grimasu číslo 7 – ta je nejúspěšnější. Nikdo jí neodolá. Suchá kůrka z okraje pizzy by pro něj znamenala stejnou nirvánu, jako pro Romana všechna ta nálož, co si přinesl.

Sorry, kámo. Sám mám málo,“ řekl ten Otesánek směrem ke psovi a podrbal ho za uchem. Dočkal se nespokojeného zafrkání a pohrdlivého pohledu.  Nechápu skoro nic. Nechám ho jíst a jdu si udělat čaj. A sedám si k němu ke stolu. A začínám se bavit. Funí a rohlíkem vytírá misku s pomazánkou. Pečlivě, zkušeně a dává si záležet, aby v zakoutích plastového kontejnerku nezůstala ani molekula majonézy. Když zlikviduje všechno, co si přinesl, povoluje si pásek. A rozhlíží se okolo.

Kdybys měl hlad, udělám ti něco k jídlu,“ zaryju si do něj.

Kdyžtak za chvíli,“ odfrkne si a svalí se na sedačku. Nohy si s šílenou námahou hodí na stolek a spokojeně si hladí břicho.

Chvíli mlčíme a koukáme na film. Nevydržím to.

Prosím tě, nechceš mi to nějak…“

Asi bych měl, co?“

No… zkus to. Nebo se budu myslet, že ti definitivně hráblo.“

Mám prostě přetlaky, tak tohle dělám.“

Přetlaky?“

Z práce, z posilovny, z manželky, z těch posranejch zelenejch tabletek…“

Tak moment. Čím víc mi toho říká, tím méně chápu. Proto mu dávám na výběr: Buď bude mluvit jasně nebo mu příště neposkytnu azyl. Pomalu to z něj leze. V práci záhul psychickej i fyzickej, věčně nějaký testy. Po večerech posilka a na pivo je čím dál míň času. A oženil se, takže žádný bokovky. Zatím.

No jasně, ale kromě toho manželskýho svazku jsi to takhle měl už dávno, co já pamatuju. A byl jsi spokojenej,“ namítám. „A opovaž se to svádět na manželku, protože já ji viděla! Je moc milá a žádná blbka to teda není.“

Není, jenže ty nevíš, co dělá.“

Vím. Je sestřička.“

To jsem si taky myslel. Ona je ale něco jako nutriční sestra. A tu práci začala tak nějak dost žrát, víš?“

Ona žere svoji práci a ty žereš v bytech kamarádů? A co jsou zelený tabletky? Viagra je modrá, ne?

Mladej ječmen nebo co mi to servíruje k snídani. Pak mám nafasováno do práce v krabičkách. Žeru droždí nebo co. Pak taky koktejly plný bůhvíčeho. A mám z toho větry.“

Skvělý. Kromě psa tu bude ucházet ještě on. Bezděky jsem vstala a šla otevřít ventilačku.

A dál?“

Tohle ti nestačí? Jsem štvanec. Vždycky to chvíli vydržím a pak se musím někde nažrat. Aspoň jednou za měsíc. Abych se nezbláznil“, začal kvílet. „Víš, jaký to je?“

Ne, ale fakt nechápu, proč to neřešíš s manželkou. Hodláš tohle dělat do konce života?“

Jo.“

Děláš si legraci?“

Ne.“

Podvádíš ji, nemyslíš?“

Ne.“

Tak jo. V pohodě, tvoje věc.“

Zavrtěl se. „Kde máš…?“

Záchod? První dveře v chodbě“, říkám rychle.

Lednici. Mám žízeň.“

Kristepane, myslím si a mávnu rukou ke kuchyni. „Jako doma, viď. Neomezuj se,“ dodávám. Neomezuje. Dokáže to tak, že do sebe leje mandarinkový džus přímo z krabice. Zkušeně u toho projíždí očima obsah chladící skříňky. Pak se dovalí k jídelnímu stolu a naučenými pohyby hází do igelitky krabice a krabičky, co tu po něm zbyly. Uklidí, povzdechne si a dá mi pusu na tvář.

Jdu, čau a dík.“

Padej.“

Ve dveřích se otočí. Mrkne levým okem a prohodí: „Dík, seš fakt kámoš.“

Vím, ne?“

Rozesmějeme se. Jako kdysi. Ale ten pocit, že jsme tentokrát udělali doopravdy něco, co se nesmí, je kupodivu silnější než před lety. Zvláštní. Možná se u mě dostavila zodpovědnost. Možná vím, jak bolí žlučník. A možná mě to rychle přejde a zítra se tomu zasměju. Jo, to nejspíš jo.

P. S.: Hlavní aktér ví, že tohle napíšu. Dovolil mi to pod podmínkou, že změním jeho jméno. A taky jsem měla zamlčet přesný počet těch nezdravých pomazánek, které si přinesl. Jo a Romane promiň. To, že ses nerozdělil o tu suchou kůrku, to ti blonďák asi nikdy nezapomene:)

 

Takové malé knižní uvažování

Právě jsem na Facebooku odpověděla na otázku, kterou položilo moje oblíbené náchodské knihkupectví Sovička. Tohle soví knižní království mám moc ráda. Někdy mi připomíná to z filmu Láska přes Internet. Znáte? Meg Ryan, její srdečný přístup, doopravdický svět. A dnešní doopravdická otázka: Ovlivnila Vás někdy nějaká kniha? Jaká a proč?

S odpovědí jsem neváhala.

Čtu hodně. A mám ráda mnoho autorů. A dělá mi radost objevovat nové. Ale jen jedna kniha mě doopravdy ovlivnila. Jmenuje se Honzlová a napsala ji Zdena Salivarová – Škvorecká. Moudrá dáma s velikou schopností vtáhnout do děje a psát vzkazy mezi řádky. A barvitě vylíčit nešťastnou dobu plnou nešťastných malých lidí, kteří s podivnou uvědomělou radostí důvěrničili, donášeli, likvidovali, poškozovali, a to vše v zájmu strany a republiky. Kdo její příběh chce a umí pochopit, najde si v něm paralelu do současnosti. Jiný tak nadčasový příběh neznám.

Co dva roky si tu útlou knížku beru do ruky a začínám číst. Od začátku. A znovu v příběhu nacházím nové významy a prožívám děj s hlavní hrdinkou trochu jinak. Snad je to věkem, že se pokaždé dostaví jiný úhel pohledu. A na konci jiné otázky. Ale ta směsice pocitů je stejná. Chce se mi řvát do světa, že je podivnej. Že dává prostor nespravedlnosti a lsti, a že máloco je opravdové. A o to víc stoupá hodnota skutečného přátelství a důvěry k těm, co opravdoví jsou. Chce se mi volat nahlas na hlavní hrdinku, aby se neotáčela ani na chvilku a utíkala do země, kde se ctí svoboda. Ta je tak důležitá, že je potřeba za ní jít! I když je daleko. I když to něco stojí. I když to bolí.

Honzlová je reálná, živá, smutná, beznadějná a zároveň dává pocit, že snad někdy bude líp. Že musí. Že v každé době existuje pár lidí, kterým se věřit může. Taky je plná otazníků. Pokaždé jiných. Ten největší je na konci. Škoda, že na něj neznám odpověď.

Kdo neznáte Honzlovou, seznamte se s ní. Nebudete litovat.

Naučí vás přemýšlet a oddělit nepodstatné od podstatného. Pochopit, že zlo a faleš ublíží, ale nesmí vás zlomit. Že vaše cena je v síle, kterou máte. Že můžete přijít o všechno, ale nesmíte to vzdát.

Nikdy.

Přijeď! Něco mi leze do počítače. Nějaká Java…

Máte rodiče ve věku šedesát let a více? A mají rodiče internet? Pak máte možná o zábavu postaráno. Já teda mám. A myslím to hezky, srdečně, upřímně. Výjimečně žádná ironie ani sarkasmus. Je to s nima fakt psina. Schválně. Připomíná vám to něco?

Příběh 1: O icq

Pondělní pracovní shon, nějaká ta schůzka a pak hurá na klidnější část dne. Tu já osobně mívám odpoledne, tedy po obědě. Začínám pracovat hlavou, tvořit a psát, zatímco dopoledne se věnuji spíše administrativě. A v tom tvůrčím odpoledni, kdy mám raději klid na práci, mi zabliká icq.

  • Dad (rodič): Děláš něco?
  • Sakra! Zapomněla jsem se zneviditelnit. Do háje…
  • Já: Jo, makám, stalo se něco?
  • Dad: Ne, jen jsem Ti na netu našel auto. Nebudu rušit, pracuj.
  • Já: Počkat! Ty jsi mi… co? Snažím se přestat myslet na koncept, který vytvářím a soustředím se na to tátovo zásadní sdělení. Leč nedaří se mi pobrat ani slovo…
  • Dad: no auto jiný
  • Já: já potřebuju auto?
  • Dad: jo

V úžasu přemýšlím nad tím, kdy jsem se zmínila rodičům, že bych potřebovala nové auto. Ale jo, vím to přesně: nikdy. Docházím k závěru, že nad tím nemá cenu přemýšlet. Zřejmě můj životadárce našel zálibu ve stránkách výrobců aut. Loučím se a vypínám icq. A do konce týdne už ho nezapínám. Tím si vysloužím v pátek večer sms zprávu v následujícím znění: Kde seš? Čtyři dny nejsi online! Ty se neumíš ozvat???

Dobře mi tak. Nemám je seznamovat s icekve.

Příběh 2: Nejde nám to. ZASE!

Asi půl roku poté, co rodiče dostali pod stromeček notebook a připojení, jsem do nekonečna řešila, že jim TO nejde. TO znamená připojení. Zpočátku jsem jemně a velice trpělivě vysvětlovala rozdíl mezi wifinou (u mě doma) a mobilním připojením (na chalupě). Pak jsem to zredukovala na „to rychlý a levný“ a „to pomalý a drahý“. Takže když vám to nejde, mami a tati, tak jedete na tom pomalým. Na chalupě. A ne, rozhodně si na tom ta videa nepřehrajete. A jestli to přeženete, tak se vám to ještě zpomalí. Ano, to jde, aby to bylo ještě pomalejší.  #vivatT-mobile

Tím bych vyhlásila soutěž o chrabrého dodavatele kvalitního bezdrátového připojení v oblasti Zábrodí u Červeného Kostelce. Komu se to podaří, dostane království a půl princezny za ženu. Nebo aspoň neutuchající slávu a bezplatné píár, protože ho budu donekonečna blahořečit.

Příběh 3: Nějaká Jáva něco chce

Nejhorší z nejhorších. Nekonečný příběh. Internetbanking nejmenované „…ční“ banky a jejich „Java story“. Slovo Java se u nás doma rychle stalo synonymem pro maximální vopruz, překážku a nesmysl. Do soudného dne (rozuměj do dne, kdy rodiče zajdou do banky a zruší účet se všemi fondy, spořicími účty a investicemi a konečně ho převedou jinam) už bude spojeno s “…ční“ bankou. A přitom za to ta Java ani nemůže. Což nevysvětlíte koncákovi, který si chce „jen poslat platební příkaz“. V praxi to vypadá následovně:

(zvonění mobilu)

  • Ahoj tati
  • Nejsi na icq, tak volám.
  • Jo takhle, no… Stalo se něco?
  • Zase mi leze do počítače ta Java, ale je to nějaký jiný než minule.
  • To neva, co Ti to píše?
  • Eee, něco cizí řečí, rum nebo co…
  • Jo run, jasan, zmáčni to a nech to doběhnout. Bude to chvíli trvat, jestli jsi na chalupě.
  • Dobře, pak už tam můžu?
  • Kam?
  • Do tý banky.
  • Jo, pak už jo. Kdyby něco, volej. 
  • Jo počkej ještě, PROČ to tam je?
  • Co jako?
  • Ta Java (správná otázka).
  • No abys měl ty penízky v bezpečí, je to technologie, která zajistí bezpečnost (asi kecám, nejsem javista, že jo…).
  • Ale dyť jim v létě nabourali ty fondy v přímým přenosu, já to viděl, tak je asi ta Java blbá, ne? (správnej argument, co na to mám sakra říct…?)

Příběh 4: Založíš mi fejsbuk?

Sobotní obědy u našich mám ráda. Není to pravidelná akce, ale když se zadaří, sejdeme se. Tátovo kuchařské umění je nad zlato. A káva a povídání s rodiči k nezaplacení. Pokud se to celé nezvrhne například takto:

  • Ty máš ten fejsbuk?
  • Cože? Snažím se rychle polknout kafe, abych předešla případnému udušení.
  • Ten fejsbuk, máš ho?
  • Mám, přiznávám bez mučení. Proč?
  • No co to je? Založíš mi ho taky?
  • A potřebuješ to k něčemu, tati?
  • Vlasta (máma) ho má, prej nějaký fotky od vnuček a kamarádů tam vidí…

Pokouším se stručně a jednoduše vysvětlit, že doopravdy není potřeba mít fejsbuk kvůli fotkám. A popisuju princip facebooku a přidávání přátel. A jímá mě hrůza, kdy přijde požadavek, dát si rodiče do přátel. V duchu si vybavuji, co tam občas píšu a blednu. Vymýšlím si nové a nové důvody, proč tátovi sociální sítě všeobecně rozmluvit.

Uff, daří se. Pro tentokrát. Pro mě to znamená, že se nebudu muset krotit. Zatím.

 TOP STORY: Jak nainstalovat internetbanking

Tohle si neodpustím, protože v tomhle jsou rodiče nevinně. A já si na tom vylámala zuby. Ano, ano, tolik nenáviděné internetové bankovnictví “…ční“ banky. Nu což, doba pokročila a tak i můj táta zatoužil mít „tu banku“ doma. Když už má to vybavení, rozuměj notebook a internet. Nakonec, proč ne, že jo. Aspoň ušetří čas.

I zašel tatík do banky a přinesl si… cosi. Na přepážce mu bylo vysvětleno, že není nic snažšího, než si nainstalovat bankovnictví a začít používat. A dali mu k tomu návod. A pak jsem se toho ujala já. Beru si návod a žasnu. Taková banka, s takovými poplatky. A návod na instalaci bankovnictví je vytištěn z webu na tiskárně, které už zhruba týden dochází toner. A zřejmě díky vadě na válci je v pravé části po celé délce stránek nádherná šmouha, která fikaně skrývá text.

Začínám číst a činím jednotlivé kroky podle návodu. Hurá, jde to. Dostávám se k tomu důležitému. K heslu. Poučena z praxe (dělám ve FG a naše IT je v heslech fakt přísné), jak unikátní musí heslo být, volím bezpečné, dlouhé a pro tátu snadno zapamatovatelné. A ano, znovu ho potvrdím, aby měla banka jasno. A jdeme dál. Stahovat certifikát. A potvrdíme heslem. Které nefunguje. Začíná drama. A mně začíná stoupat krevní tlak. Zkouším to znovu a znovu. Ne, prostě to nejde. A ano, píšu ho dobře, nejsem debil, ne?

No tak nic.

Prosím kolegu, který je zdatnější a programátorsky zručný, aby mi pomohl. Ujímá se toho a já s láskou vzpomínám, jak snadno jsem si SAMA nainstalovala bankovnictví od své banky.  Ze vzpomínek mě vytrhává palba nemravných výrazů směrem k „…ční“ bance. Ne, nejde to. Ani s novým heslem. No nedá se nic dělat, voláme PLACENOU infolinku pro pomoc s internetovým bankovnictvím. Svěřuji hovor kolegovi – pomocníkovi. Jeho asertivita je na vyšší úrovni než moje. Po chvíli zasvěceného hovoru nevěří nikdo z nás svým uším. A táta nebude věřit účtu za mobil. Povídání si s placenou linkou pomoci chvíli trvá. I operátor si musí vydělat.

Problém odhalen. Jak prosté, milý Watsone.

  • banka vás v počátku vyzve k vytvoření hesla
  • to si vytvoříte a potvrdíte – doposud vše OK
  • pak uděláte následných pár kroků a jste znovu vyzváni k vložení hesla
  • vložíte a nefunguje

PROČ?

  • námi vymyšlené heslo bylo příliš dlouhé
  • a ne, při zadávání hesla v počátečním kroku nebylo omezení ani varování, že je heslo příliš dlouhé (nedejbože info, jak má heslo vypadat)
  • a ano, nechalo nás to klidně projít dál, do dalších kroků
  • jenže při dalším zadávání hesla je prý omezení jen na 14 znaků
  • a ne, nikde na to není upozorněno
  • a ano, slečna na lince pomoci říkala, že to je častý problém

Co na to říct?

Že jsou to chudáci. V záplavě slov, která používají v návodech a kterým snad běžný uživatel nemůže ani rozumět, jim uniká zásadní. Třeba to, že jaksi viditelně zapomněli omezit délku hesla. Pro programátora zásah na pár minut. Jak triviální. A jak důležité. Chápu, takovou blbostí se přece nikdo nebude zabývat. Však on si ten uživatel poradí. Hlavě, že platí…

Poznámka: Moji rodiče nejsou idioti. Ani internetoví negramoti. Oba používají počítač k práci a internet zvládají běžně. Objednávají si zájezdy, hledají informace, čtou a občas se i vzdělávají. Ale nejsou programátoři, analytici ani IT specialisti. Taky jim je přes šedesát. Jsou zabezpečení, užívají si a cestují. Trochu smutný, když tak silnou cílovku banky (a možná nejen banky) při tvorbě svých internetových aplikací neberou na vědomí. A přitom by stačilo málo, že jo. Třeba mluvit srozumitelně. A udělat produkty přístupné, přehledné a friendly. No jo, teorie. Jsou ale i jiné banky. S lepším marketingem. A s lidmi, co u práce přemýšlejí. Takže nic není ztraceno. Změna banky nebolí.

 

Tak si je zrušte, když chcete

A je to tu zase. Blíží se Vánoce. No a? Každý rok tu jsou. Děti jsou u vytržení, dospělí se stresují. Někoho dojímají a někdo je prostě nemá rád. Každému, co jeho jest.

Včera jsem byla nakoupit. No jo, sobota. V obchoďáku bylo úplně normálně. Žádné výjimečné davy, ani tlačenice. Ale ani prázdné uličky. Prostě sobota po obědě. Během naučené cesty od pečiva k sušeným rajčatům jsem s úsměvem a úlevou lovila z hlavy vzpomínky na totalitní předvánoční fronty na banány. No jo, pamatuju si to. Těžko dostat z hlavy, jak jsme my, čtyři sourozenci, chodili před Vánocemi vystát frontu na košíky. A pak na banány a pomeranče, protože každý mohl dostat jen kilo. A každá z prodavaček v naší prodejně Na Letné věděla, že patříme k sobě. A žádná z nich neudělala výjimku. Nedala nám to najednou. Hezky pěkně nechala každé dítě poctivě vystát hodinovou frontu a ovoce si zasloužit… Proto jsem se během svého sobotního nákupu poněkud přitrouble usmívala. Banány nesnáším, ale kaki a pomela jsem si vzala, kolik jsem chtěla. A bez fronty. A s příjemným pocitem, že tohle prostě  můžu.

A pak jsem to zaslechla. Ze spokojeného rozjímání mě vytrhla slova postaršího pána, který se svým nákupním vozíkem parkoval v sekci toaletních papírů a čistících prostředků. „Měli by je zakázat,“ lamentoval směrem k páru zhruba ve věku, jako byl on sám. Nepochybně se všichni znali.

„Je to akorát bláznění a drahota,“ přitakala paní. „Máte pravdu, zakázat je a bude klid,“ přizvukoval druhý pán. Bavili se o Vánocích a můj mozek měl hned co na práci.Jak zakázat? A KDO by je měl zakázat? Kdo jsou ONI? Strana, vláda – vzhledem k jejich věku? Kdo má takovou moc?

Díkybohu nikdo. A stejně tak nikdo nenutí nikoho jiného, aby bláznil, stresoval se a utrácel. Možná je to věkem, ale Vánoce jsou pro mě spíš stav mysli. Vypouštím svoji obvyklou ironii a užívám si tu hudbu, když jdu okolo kostela. Do kávy si sypu skořici, protože to voní. A na adventním věnci si každou neděli zapaluju svíčku. A chodím na čaj s kamarády, na které během roku nemám čas. A pod talířem s rybí polívkou hledám šupinu, kterou tam moji rodiče vždycky dávají. Chodím se psem ke krmelci a držím tradici po dědovi. A u stromečku si dáváme víno a radujeme se z dárků, nikterak velikých, o to více osobních. A pokaždé se usmívám, když mi rodiče spílají, že za ně nemám TOLIK utrácet. A ten večer se usmívám ještě jednou, když mi za to samé spílá moje lepší já. Pak zjihnu nad Popelkou nebo nad Love Actually. Potom podrbeme psa a jdeme spát. A v tu dobu se začínám těšit na další Vánoce.

Takže – zrušte si je, jestli chcete, jestli je neumíte prožít a zastavit se, přemýšlet a uklidnit se. Ale já bych si je, s dovolením, nechala.

„Mluv, jak ti zobák narostl!“

A já dodávám – piš tak, abys nebyl za blbce.

Často si nejen dobří kopíci (copywriteři), píáristi nebo lidé z komunikačních oborů povzdechnou nad zvěrstvy páchanými na českém jazyce. Nejsem výjimkou. Kdo mě zná, ví. Někteří kolegové web developeři vědí více, než ostatní, jak jim dovedu spílat za hrubky. Přičemž spílání dokážu provádět nejen v mateřském jazyce. O ten tu ale jde především.

Jako vo co mi de?

Narovinu: nejsem brutální posedlík češtinou ani grammar nazi. Ani nemůžu být. Taky dělám chyby a jsem mistr světa amoleta v disciplíně s názvem překlepy. Jsem PR manažerem v internetové agentuře a většina kolegů, které mám na pobočce okolo sebe, jsou programátoři a grafici.  S nadhledem u nich přehlížím absenci čárek v souvětích, psaní spřežek, chybné tvary slov ve větách.  Proč by taky ne? Jsou dobří v tom, co dělají a komunikace je neživí. Nad banalitami umím mávnout rukou. Pokud mě výjimečně vyděsí nějakou pořádnou hrubkou, pošlu jim rychlý vzkaz. Oni dobře vědí, jaký. Poctivě říkám, že se to neděje často.

Pak jsou tu ale další. Ti, kteří komunikují „veřejně“. Accounti, Projekťáci (toliko z naší firmy), novináři, blogeři,  marketéři, spíkři na konferencích, politikové, hospodští píšící jídelní lístky, majitelé webů a třeba ti, co píší v supermarketech na tabule (nevím, jak se jim říká). Je jich mnohem víc. Dneska prostě píše každej. Ale ne každej si zřejmě uvědomuje, že jeho text bude někdo číst. A co víc? Zřejmě ho, podle toho textu, budou lidé i soudit.  Utvoří si o něm dojem, který může buď velmi pomoci, nebo naopak degradovat pisatele na totálního blba.

A jdu…

Takhle reaguje můj firemní spolubojovník za korektní rodný jazyk, když vidí doopravdy povedené násilí páchané na českém jazyce. Zejména titulky některých navštěvovaných online zpravodajských portálů jsou studnicí takovýho kentusu, že to nutí zvracet nejen milovníky češtiny, ale i osoby značně otrlejší.

A teď si představte, co si asi myslí takový:

  • ředitel velké/malé/významné/jakékoliv společnosti, který dostane do rukou nabídku plnou nesmyslů a hrubek (Možná to, že tvůrcům dokumentu nestojí ani za to, aby si dali práci a kontrolovali po sobě text, nedejbože zaměstnali gramotné lidi?)
  • příjemce emailu zejména v pracovní komunikaci, když zírá na haldu pravopisných chyb (Že má čest s někým, kdo vynechal několik ročníků základní školy?)
  • člověk na obědě v restauraci, který si přečte menu a snaží se rozlousknout, co znamená poznámka u salátů: „něco pro bíložravce“ (Nekecám, jedna pěkná královéhradecká restaurace to měla v menu velmi dlouho. Pokud saláty znamenají tubičku bílé barvy k jídlu, pak se hluboce omlouvám a beru zpět.)
  • rodič školáka, který najde fůru pravopisných chyb nejen na internetu, ale i v knihách a tištěných časopisech (To se pak těžko hledají argumenty pro vzdělání vlastního potomka, co?)
  • profesor češtiny, jemuž prostě docházejí argumenty, když jeho výuku popírá stádo rádoby pisálků ignorujících základní pravidla pravopisu (Ten pocit, že děláte něco úplně zbytečně a za směšnou almužnu, ten musí být dost frustrující. Není vám jich líto?)

Žargon neznamená prasit češtinu!

Pozor. Vůbec se tu neopírám do žargonu – způsobu vyjadřování různých skupin. V mém případě ajťáků, grafiků a taky psovodů, střelců a rybářů. Žargon je jiná liga. Respektuji ho a ráda používám. Ovšem tam, kde má své posluchače nebo čtenáře. Aspoň se o to snažím.

V nejširším slova smyslu je žargon každá neformální a převážně mluvená varieta nějakého jazyka, která slouží k identifikaci a komunikaci uvnitř nějaké společensky vyhraněné skupiny ― podle zaměstnání, sociálního statusu, věku apod. ― jejíž členy váže společný zájem nebo způsob života a která ještě navíc může být teritoriálně omezená. Žargon se vyznačuje specifickými jazykovými prostředky, především lexikálními a frazeologickými, výjimečně i gramatickými a fonologickými. Proto je těžko srozumitelný jiným mluvčím téhož jazyka, kteří ho často hodnotí negativně ve vztahu k předpokládané opozici proti standardnímu nebo spisovnému jazyku. Tak můžeme hovořit o právnickém, administrativním, sportovním, vojenském aj. žargonu.

(Zdroj: Ústav pro jazyk český, Akademie věd ČR, v.v.i.)

TOP 10 výmluv

A máme je tu. Oblíbené výmluvy recidivistů. Všechny je považuju za blbost. Ale baví mě, jak dětinské argumenty dospělí používají.

  1. Já jak spěchám, tak se mi plete i/y.
  2. To je tím, že jsem to napsal na počítači. Kdyby to bylo rukou, bylo by to správně.
  3. Bylo to večer, skoro jsem na to už neviděl.
  4. Eeeeeee, on word dělá nějaké červené nebo zelené vlnovky?
  5. Ono to není ve vyjmenovaných slovech?
  6. Čeština mi nikdy nešla, proto jsem obchodník.
  7. Doma by to po mně zkontrolovala manželka/manžel.
  8. Na internetu se na tohle nehraje.
  9. Na Fejsu můj pravopis nikomu nevadí.
  10. Nic neumíš, tak jsi aspoň grammar nazi, co?

 Zachyceno ve firemní komunikaci.

Tohle jsme s kolegy našli v poslední době v pracovních e-mailech. Ne, nejsou to jen vzkazy ostatních Forrestů. Zdaleka ne. To jsou opravdové texty, které nám chodí z venku.  Jména odesílatelů nezveřejním, i kdybyste mě mučili. To se nedělá. Ale kochejte se.

  • předmynulý týden
  •  vyzuál
  • databázy
  • Dle toho jaké je technické pozadí takové duplicity a jak se s ním algorytmus vyrovná…
  • Višperkovali jsme to a můžeme s tím ven.
  • Potřebovali byjsme to ideálně do konce týdne, pak nám začíná dovolená.

A tato, tu mám ze všech nejraději. Tramtadadá! Vítěz měsíce:

  • Žádám o korekturu, text psaly naši zaměstnanci a někteří z nich rozhodně nejsou spisovatelé.

A nesmějte se:)

Radši kupujte dětem knížky a vysvětlujte jim, že čeština zase tak těžká není. A že žádný učený z nebe nespadl. A že je lepší se ji naučit, protože jednou by se jim mohli ostatní smát.

Nepoužitelná použitelnost.

Poslední dva, možná tři roky, vnímám zejména ve svém pracovním okolí slovo použitelnost. Je všude. Všechno musí být použitelné a když se někomu něco (nebo někdo) nelíbí, zpravidla je to označeno za nepoužitelné.

Výraz „použitelný“ ve všech jeho tvarech mi upřímně začal připadat protivný. Když je něčeho moc a slouží to jako zamítací argument tam, kde selže diskuze, zprotivit se to časem musí. Tenhle osud kdysi potkal v oboru komunikace a reklamy i výraz „kreativní“. Pamatujete? Kreativní bylo najednou všechno, kreativita se požadovala po každém a snad ve všech profesích. Kreativní myšlení bylo zkrátka in. A kreativec v pravém slova smyslu se stal něčím běžným a obyčejným. Zevšedněl. A to by neměl. Protože kreativní myšlení není samo sebou a každý ho prostě nemá. Kreativec musí mít styl, vkus, cit a talent. Deklas kreativity a kreativců díkybohu ukončil nástup něčeho nového. Použitelnosti. Požadavek na kreativitu začal pomalu ustupovat ze všech nabídek pracovních pozic (kde ve většině případů mimochodem stejně neměl co dělat) a zůstal jen tam, kde měl a má své opodstatnění. Vidím to tak, že kreativce dělilo od mírného pohrdání pár měsíců. Nestalo se, díkybohu. Pozornost se masově obrátila k použitelnosti.

A kde ta se vzala? Ale no tak, byla tu odjakživa. Jen jsme ji brali jako samozřejmou věc a říkali  jí zdravej rozum. Nebo zvyklosti. A pak se z toho stal samostatný obor. Určitě opodstatněný a nejvíce viditelný v oboru online. Wikipedia definuje použitelnost následovně:

Použitelnost (anglicky “usability”) je vlastnost předmětu představující jednoduchost jeho používání a snadnou naučitelnost zacházení s ním. Je spojována především s ovládáním počítačových programů a webových stránek, ale má význam i při používání pracovních nástrojů a předmětů denního užití.

V běžném životě je použitelnost zřejmá: Auto má klakson uprostřed volantu, ruční brzda je v autě tam, kde je a všichni ji tam hledáme, o řadící páce nemluvě. Vypínače jsou v místnostech vpravo vedle dveří a příbory podvědomě hledáme v první zásuvce kuchyňské linky. Objednáváme-li si z menu v restauraci, pro přílohy k jídlu listujeme na konec  nabídky. Je totiž zvykem, že tam jsou. Přední a zadní brzda na kole se taky nesmí změnit a zaměnit. Všechno je tam, kde má být. A v online? Při nákupu v e-shopu koukáme do pravého horního rohu a hledáme košík. Když tam není, jsme zaskočeni. Položku kontaktů osobně hledám jako jednu z posledních v navigaci a když ji nenacházím, zlobím se. O vyhledávacím poli v horní části webu se snad zmiňovat nemusím, to je samozřejmá věc. Víc netřeba říkat, odborníci v online vědí a laici pochopili, co to ta použitelnost je.  A tady by to tak nějak mohlo končit.

Jenže nekončí. Použitelnost zažívá to, co kdysi kreativita. Je všude a je jí moc. Navrhne se nový web a kritici se jdou utkat v diskuzích na téma:

„Je to nepoužitelný, navrhoval to blb. Já bych to za pár drobnejch navrhnul použitelnější. Kdo tohle zprasil, použitelnost to ani neškrtlo…“

Že vám to něco připomíná? Pak se asi pohybujete v oboru online a víte, o čem mluvím. Štve mě na tom to, že mi žádnej diskutér či samozvaný kritik nikdy nevysvětlil, v čem TO JE TAK nepoužitelný. A neříkejte mi, že to nejde. Tady máte příklad ze života. Kdysi se mi podařilo postavit dům. Docela velikej. Byl bezva. Ale po nastěhování jsem začínala pociťovat velkou, fakt velkou chybu v použitelnosti. Hrála jsem si na schovku s vypínači. Byly vždycky na druhé straně. Ne tam, kde jsem je čekala. Marně jsem po tmě šmátrala po zdi a hledala známý plastový čtvercový předmět a chtěla rozsvítit. Nikde nic. Přísahám, že ani po několika letech jsem si na to úplně nezvykla. Vysvětlení? Spolubydlící, který označoval místa vypínačů, byl jednoduše levák. A elektrikářovi to vůbec nepřišlo divný. Bezmyšlenkovitě šel a tam, kde byla křídou značka, udělal vypínač. Blbost, co? Ale jak to umělo zkomplikovat život! Tady je jasnej důkaz nepoužitelnosti. A přesně takový bych chtěla dostávat i v online oboru. A ne, rozhodně nepovažuju za důkaz tvrzení jako:

  • četl jsem článek, a tam psali, že…
  • někde jsem četl, že tohle nefunguje…
  • tohle je zastaralý, je potřeba uživatele přeučit…
  • teď se to prostě dělá takhle…

Kdo rozhoduje a tvoří?

To je taky zajímavá věc. Použitelnost je o praktickém uvažování. O poznání požadavků a návyků těch druhých. Proto si odborníka na použitelnost představuju jako toho, kdo naslouchá, je empatický, velmi praktický a proč to neříct, má „život v pořádku“. Nepraktický poeta mající problém sám se sebou zcela jistě nebudí důveru, že ví, co a jak. Aspoň v mých očích. Je to jednoduché. Od kosmetičky čekám, že bude mít hezký makeup a od kadeřníka upravený účes. Od trenéra ve fitku adekvátní svaly a fyzičku…  Jací jsou odborníci na použitelnost ve skutečnosti? Nevím, z online kritik to nepoznám. I když…

Kdoví. Pokud se celá vlna šílení okolo použitelnosti brzo nezastaví nebo ji něco nezabrzdí, stane se s ní to, co s kreativitou. Nikoho už zajímat nebude. Zbuzzwordí. Blblý slovo, já vím.

Jsem jenom „píár“ a tohle celé hodnotím ze svého pohledu. Ráda nacházím věci tam, kde je hledám. A nechci být pokusným králíkem hrstky designérů, co mě chtějí „přeučit“. Tak jsem asi konzervativní. Nebo líná. Každopádně taky racionální. A líbilo by se mi, kdyby se místo skloňování slova použitelnost zase začala používat hlava. A rozum. A normální smysluplný argumenty při kritice cizí práce. To by se mi fakt líbilo nejvíc.

Když to drhne, trvá a nejde vymáčknout!

No tak uznávám, že název může evokovat nějaký kosmetický problém, ale není to tak. Jde o komunikaci. Přirozenou schopnost živých tvorů. My, lidé, vládneme uměním verbálním. Je to jedinečná výsada a někdy se, díky ní, povyšujeme nad ostatní.  Využíváme ji ale správně?

Tohle téma se probírá neustále. Každou chvíli si někdo posteskne, jak vázne mezilidská komunikace, jak si nerozumí kolegové, partneři, rodiče a děti, pak děti a ostatní děti a pak se všechno komplikuje. Příčiny se také opakují pořád dokola: málo čtení, moc počítačů, zlá uspěchaná doba, vzájemné odcizování, špatní učitelé a hloupé učitelky, honba za kariérou a televize NOVA!

Můj článek to nevyřeší. Ale podělí se s vámi o nešvary, které mě v současné době doslova drtí. Ano, i já jsem názoru, že svoji výsadu verbální komunikace nevyužíváme správně. Pokud vůbec.  Udělala jsem si takové malé typologické rozdělení komunikačních neschopností. Nebojte, nic odborného. Jen moje vlastní dělení lidí podle toho, jak si se mnou povídají. Pracovně i osobně.

Radši ti to napíšu…

Charakteristika: Všechno řeší po icq, sms nebo mailem. A zpravidla, jako na potvoru, nemají pražádné nadání písemně se vyjádřit. Tudíž se zamotávají do vlastních slov a často velkých a zbytečných emocí.  A komplikují situaci. Jsou to ti, kteří osobní či pracovní problém řeší usilovným boucháním do klávesnice.  Kam to vede asi nemusím říkat.

V těchto případech se ukazuje ještě jedna zvláštní věc. Často právě tito lidé nejsou schopní mluvit s vámi osobně. Potkáte se a oni mlčí. Nebo jsou zdvořilí. Emoce, které horem spodem natlačí do písemných vzkazů najednou nikde.

Co s nimi? Já osobně beru do zaječích. Nechat se zatáhnout do takových debat nemá smysl. Takže pokud to nejde jinak, razantně to utnu. Samozřejmě písemně. Nebo to ignoruju. Šetřím energii na lepší příležitosti.

Elevator speech? Leda v mrakodrapu.

Charakteristika: Položíte otázku a čekáte odpověď. A místo toho se vám dostane přednášky na dvacet minut. Nezajímavý balast a souvislosti, které nepotřebujete vědět. A vy stále čekáte tu jednu jedinou odpověď. A čas běží, nervozita stoupá…

Jednou se to přežít dá. Ale pokud s někým takovým komunikujete profesně či pracovně, je to o nervy. Jasně, dá se posbírat odvaha a vstoupit vzletnému mluvkovi do řeči a zopakovat původní dotaz. Většinou ale docílíte jen dalšího a dalšího hovoření o ničem. Jak se tomu říkalo dříve? Mlácení prázdné slámy?

Paní učitelka na základní škole říkala: „Podmět, přísudek a něco k tomu. To stačí!“ Měla pravdu.

Co s nimi? Já nevím. Pokud absolvuji schůzku a zjistím, že po deseti minutách ještě ani nemluvíme k věci a mluvka jen dokola opakuje fráze a slova bez obsahu, chce se mi rvát si vlasy. A pořád přemýšlím o tom, zda se trénink na elevator speech dá nějak nařídit…

Honiči ega.

Charakteristika: Nerozumíte ani slovo? Přitom hovoříte stejným jazykem? Valí se na vás odborné výrazy, o které nestojíte? Potkali jste nejspíš opravdového „mistra světa“.  Nic proti odbornému žargonu. Používat ho správně a tam, kde je to vhodné a ke komu je to vhodné, však umí jen profesionál.  Klobouk dolů před takovými. Když takto někdo hovoří k vám a přitom ví, že se v jeho oboru nepohybujete, pak je to jednoznačně komunikace z pozice síly.  Co to znamená? Nejspíš potřebu dělat ramena, machrovat a být tím silnějším.  Nebo jenom hrané sebevědomí?

Co s nimi? Jednou upozornit, že nechápete. Může jít doopravdy o to, že se váš komunikační partner „zapomněl“ a hovoří s vámi jako s kolegou stejné profese. Pokud to ale dotyčný nebere na vědomí, já osobně mu sdělím, že na této úrovni s ním komunikovat nehodlám. K čemu, když mu nerozumím, ne?  Ztráta času. Nemám zájem.

Mlha tak hustá, že by se dala krájet.

Charakteristika: A máme ho tu. Znáte mlže? Nebo spíš mlžiče? Vyznačují se tím, že ne a ne říct podstatu věci. Chodí okolo a vy přitom dobře víte, že za vším, co říká, je jedno velké ALE…  Rozhovor se vleče, sdělení nepřichází a ztrácíte se v té hromadě mlhy okolo. A s přibývajícím časem si přestáváte mluvící strany vážit… Proč to dělá? Má strach? Nevěří si?

Co s nimi? Poprosit, zda by to nešlo na rovinu. Upozornit, že už jste dospělý člověk. Že pohádky jsou spíše pro děti, i když se na ně o Vánocích také rádi díváte. A že oceníte, když prokáže odvahu a to, co se nedaří mu vyslovit, prostě vysloví.

Taťka Šmoula

Charakteristika: Ve své podstatě dobráček.  Snaží se o familiární pokec. Sice toho moc neřekne, ale vypadá u toho, jako váš kámoš. Poklepe vás po rameni a skloubí vlastnosti mlžiče a květnatého mluvky. Podstata sdělení uniká, ale máte u toho dobrý pocit. A dozvíte se navíc mnoho z jeho soukromého života – což vás nezajímá. Je to klasický vyráběč komunikačního chaosu. Informaci předává nespolehlivě a nepřesně.  Taková hodná DNA se špatnou orientační schopností. Výsledkem je, že nikdo nic neví. Nebo každý ví kousek a dohromady to nezapadá. Mnohdy si to odporuje.  A taťka Šmoula pokrčí rameny a dobrácky pronese něco ve smyslu: „to jsme si jen nerozuměli, ale já to myslel dobře…“.

Co s nimi? Ou, tak to je těžké říct. Člověk ho má ve své podstatě rád. Jen s ním nerad mluví. Ideální stav je s ním řešit pouze nepracovní věci.  To je ta lepší varianta. Pracovně je prostě vyčerpávající.

Pseudointelektuál

Charakteristika: Vymýšlí nová slova a dává výrazům nové skryté významy. Očekává, že automaticky budete číst mezi řádky a pochopíte jeho hlubokou duši. Bezva pro román. Odporné v pracovní komunikaci.

Co s nimi? Brečet nepomáhá, věřte mi. Vztekání taky ne. Já to prostě ignoruju a reaguju větou: nechápu, nerozumím. Prosím, vysvětli mi to. Zpravidla se strhne mailová komunikace typu „radši ti to napíšu“. A nastává situace, kterou by velký inspektor Trachta nejspíš zhodnotil slovy: „A ztráta času, když chvíli počkáme…“.

Moudrá slova J. Pulitzera.

Velikán americké publicistiky Joseph Pulitzer formuloval své moudré komunikační pravidlo takto: „Předlož jim to krátce tak, aby to četli, jasně tak, aby to ocenili, barvitě tak, aby si to zapamatovali a především přesně tak, aby se tím mohli řídit.“

 Prosím, pojďme se tím všichni řídit.

Testosteron na ústupu?

Tak já nevím, čím tohle je. Zdá se mi, že si silnější polovičky trochu přivlastňují některé naše ryze holčičí vlastnosti a návyky. A kdyby jen trochu. Někteří pánové to začínají doopravdy přehánět. Aspoň, co se mého osobního vkusu týče.

Říkala jsem si, že je to náhoda. Že prostě jenom více vnímám určitou zženštilost mužů, protože ji nemám ráda. A proto si jí více všímám. Není to tak. Kamarádky, a dokonce i vrstevnice z generace mých rodičů to vidí stejně. Uf, hurá, nejsem v tom sama. A jak může vypadat převlečená noční můra v podobě chlapa?

Bojovník za kuchyňské náčiní

Jmenuje se Sam. Je fakt, ale fakt pohlednej. A dobře to o sobě ví. I přesto dovede být kamarád. Proháněli jsme si krví mnoho kofeinu a povídali si. Jo, o tomhle Samovi se dá říct, že byl moje kamarádka a nejlepší soused, jakýho jsem kdy měla. Tím nemyslím, že Sam je homosexuál. Naopak. Trochu metrouš, to jo. Ale s velkou slabostí pro slečny, ženy, mladé paní. Vlastně i ty poněkud starší. Vybíral si takové, kterým se líbilo, že používá bezbarvou řasenku, gel na vlasy se třpytkami, lesk na rty a v koupelně tráví více času, než ony.

Měla jsem volnoběžné období a Sam hledal „tu pravou“. Pravidelně jsme si sdělovali zážitky a sdíleli informace o úspěších či eskapádách v našich běžných životech. A pravidelně jsem o sobotních ránech, vraceje se z procházky s Indym, „sbírala“ na chodbě v domě uplakané slečny a vařila jim kafe.

No ano, šly od Sama. A než si daly do pořádku rozmazanou řasenku, stihly mi říct, jakej je Sam idiot. Odpoledne přišel Sam a říkal mi, jaký to jsou krávy. A pak přišla ta pravá. Byla fajn. Inteligentní a vtipná. A hodila se k němu. O sobotních ránech jsem ji nepotkávala uplakanou. Naopak nosila čerstvé pečivo a vařila mu snídani do postele. Sam zářil štěstím a šťastnej byl. Celý 3 měsíce. Pak u Sama práskly dveře a u mě zazvonil zvonek. Stála tam a nebrečela. Jen se přišla rozloučit a vyměnit si email. Na téma Sam mluvit nechtěla. Zato on jo. Na otázku, co se to sakra stalo, odpověděl s naprostým odporem, ale ledově klidně: „Nakrájela mi bagetu k snídani nožem na sýr!“

Chápu. Jaká hrůza! Nakrájet pečivo nevhodným nožem se doopravdy neodpouští. A je to důvod k rozchodu. Asi stejně závažnej, jako když partner nesnáší děti nebo když se nemyje nebo když… já nevím. Řekla jsem mu, že ho mám ráda, ale že je blb. Říkám mu to pořád, i když už nejsme sousedi. Tu pravou ještě nenašel, ale mailem mi včera poslal tip na zaručeně dobrou pleťovou masku, která způsobí, že nemáte kruhy pod očima.

Sníček a dníček

Zkontaktoval nás bývalý kolega. On chtěl s něčím pomoct a já prý byla ta pravá. Jasně, že šlo o práci. V životě jsme se nesetkali, komunikovali jsme mailem a mobilem. Zpočátku to bylo fajn. Napsal zadání a já mu otextovala pár věcí. Nic složitého. Peníze poslal a světe div se, přišla mi kytka s věnováním. Krásná. A v ní vzkaz, jak skvělá a úžasná jsem. Do té doby jsem netušila, že se to pozná podle psaní tiskových zpráv. Zakázka ukončena, kytka po čase zvadla. Nikoliv ovšem jeho snahy o spojení se mnou.

Maily, smsky, vzkazy v hlasové schránce. A v hlavní roli: zdrobňování. Ráno mě vítala smska: Krásný a sluníčkový dníček Ti přeji. A za dopoledne minimálně 3 další. Něco ve stylu: Jak se daří prácička a hodně krásňoučký obídek pro nejlepší textařku! A odpoledne, zejména proto, že na takovýhle věci odmítám reagovat, přicházelo toto: Tady nám někdo mocinky pracuje, že nemá čas napísmenkovat odpověď. A správně, ano, tušíte dobře. Večer přicházelo vinšování krásných sníčků. Můj mail obsahoval podobná zvěrstva a já to vydržela zhruba týden. Pak jsem to zařízla. Napsala jsem velmi profesionální, emočně strohý mail s tím, že kdyby potřeboval další texty, aby se ozval. Jinak, že nepracovní komunikaci nevedu. A kdo si myslí, že to byl konec, tak se plete. Fikaný mužík si pořídil další telefon a kontaktoval mě z neznámého čísla. A psal o tom, že mě sice viděl jen na fotce, ale podle hlasu a podle mých textů soudí, že jsem neopakovatelně jedinečná a že mu vyhrkly slzičky, když mě dneska slyšel.

Zařízla jsem ho podruhý. Razantně a nevybíravě. Nejspíš ronil další slzičky a měl nepěkný dníček. A možná (aspoň doufám) už konečně našel někoho, kdo mu řekl, že jeho chování a komunikace působí na holky stejně trapně, jako když ve třiceti letech najdou u zubaře v čekárně bravíčko a čtou si prostřední stranu.

Pan „záděra“

Tak těch znám několik. Mají bolístky a chtějí, abychom je nepřehlížely. Protože jejich odřenina je vždycky nejhorší a doktor jim to vždycky pokazí. Trpí, jak zvířata. A proto je nutné, abychom při každém setkání s nimi věděly, že je všechno na prd, nic se nelepší a do toho se přidala ještě nějaká komplikace. Ať už osobní, pracovní nebo, nedejbože, zdravotní. Vzdychají, jak moc se jim nedaří a když jim navrhnete řešení, zpravidla kníknou: „Jenže, ale, ono to není tak jednoduchý, to je těžký, ty to nechápeš, neřeš, nech to být…“. Což ovšem neznamená, že se máme přestat vyptávat a dělat si starosti! Naopak. Je třeba stále projevovat zájem i přes naoko kladený odpor ve stylu „Achjo, já se s tím nějak poperu sám“. Tomuhle typu já říkám troska. A pokud nepochopí, že ignorace jeho bolístek znamená můj nezájem, budu to já, kdo mu způsobí nějakou další. Bohužel.

Tahle diagnóza je teď nějaká rozšířená. Postihuje i „celebrity“. Nedávno jsem v oblíbené české talk show viděla pseoudocelebritu. No jasně, ex moderátor, profesí zubař. Nebo lépe znějící stomatolog. S čerstvým  parožím. Celý ten jeho výstup se táhnul ve znamení trapného vtipkování, ze kterého stříkala sebelítost a komplex vesmírných rozměrů. Pokusy o útoky na nového partnera jeho ženy vyznívaly bolestínsky a nesebevědomě. No tak co s někým takovým? Já vím! Co nejdál od něj a jemu podobných.

Aby bylo jasno…

já tu nevolám po návratu neandrtálců, kteří svoje ženy tahali za vlasy. Ani neobdivuju hospodský burany a arogantní namachrovaný týpky. Jen si říkám, že mít správnýho a vyrovnanýho kámoše po boku je fajn. A že zdravé sebevědomí sluší nejen holkám. Klukům především. A že by to ti kluci asi měli vědět…

A představte si to ticho…

…kdyby lidé říkali jen to, co vědí.

Tento citát Karla Čapka jsem mívala společně s jeho kresbou vložený za obalem sešitu češtiny. A jednou, při zkoušení, se na to paní učitelka podívala a řekla: Svatá pravda. A já na to často myslím. Na slova pana Čapka i na slova učitelky češtiny. Teď víc, než kdy dřív. Ano, stejně, jako mnohé jiné, mě nenechává v klidu komunikace ohledně volby prezidenta.

Nebudu zde rozjímat nad kandidáty samotnými. Každý si můžeme zvolit toho svého či k volbám nejít. O čem přemýšlím jsou voliči – veřejně známé osobnosti a jejich vyjádření. Mají tito lidé vůbec tušení, jak jsou jejich názory používány? V lepším případě jako zbraně na protikandidáta. V tom horším se stávají argumentem pro ty, kteří nepřemýšlí. Jsou šířeny, kopírovány, citovány. Někdy věcně, někdy hystericky. Využívají je další média. Je to běžná věc, nic překvapivého.

Překvapivé a svým způsobem trapné je, když ředitelé gymnázií, politické osobnosti nebo „celebrity“ hlásí do světa prohlášení a moudra, která svědčí o neznalosti dějin nebo faktů. Logicky potom následují dementi odborníků na historii, a ti už svá tvrzení podložená mají. Co to říká o těch, kteří takto bezmyšlenkovitě a možná cíleně sdělují veřejně polopravdy a lži? Že jsou nevzdělaní? Nebo to dělají se záměrem poškodit? Nebo jen tak „plácají“? Nevím, snad to vědí oni sami. Ale napadá mě: Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí.

Ticho léčí.

 

Jak efektivně zabít copywritera?

20. 10. 2012

Teda ne, že by si všichni kopíci zasloužili zhynout strašlivou smrtí, to zase ne. Skoro se mi ale zdá, že se stávají ohroženým druhem. V našich klimatických podmínkách sotva zdomácněli a už jich pomalu ubývá. A proč? Protože denně svádí krutý boj o svůj, zpravidla rodný, jazyk – mateřština je pro ně totiž vším. Úplně dětinsky lpí na detailech, jako je gramatika či interpunkce. Nová a moderní „smsková“ a „ajsíkjů“ čeština jim zvedá tlak. Nechtějí se přizpůsobit běhu doby, pokroku… A co se s takovými děje? No, jen si vzpomeňte, jak dopadl brontosaurus, latimérie nebo takový archeopteryx.

Marný boj – to je vždycky ztráta času. Tak co jim to trápení trochu zkrátit?

Důležité je ho poznat. Takže: Kdo je vlastně copywriter?

Copywriter neboli kopík je psavec, písmák, slovy klasika „prodavač za psacím strojem“. Spadá nejspíš do čeledi kreativců. Jeho úkolem je psát poutavé, zasvěcené texty a správně rozlišit, komu je píše, co mají říct, případně prodat, motivovat, odhadnout, aby text nebyl moc krátký, moc dlouhý, moc složitý či zbytečně jednoduchý, aby měl takovou tu šťávu a vtip, nebo právě, aby vtipný nebyl, aby nutil čtenáře myslet a hledat mezi řádky a někdy taky ne, to vše pokud možno bez chyb a hlavně, aby se to líbilo klientovi.

Každý den si takhle ždíme mozek a nějakou záhadou u ostatních vyvolává podezření, že vlastně nic moc nedělá. Je rozpolcený. Píše podle vkusu ostatních a tajně sní o svém velkém díle. Když je přepracován, čte Jiráska a škrtá zbytečně dlouhé věty. 600 stránek jeho Temna by pro obchodní účely zredukoval na třetinu.

A teď: Jak na něj? Následujících pár tipů by mohlo pomoci. Hlavně vytrvejte a buďte důslední.

  1. Ignorujte pravidla českého pravopisu.
  2. Přiměřeně často zdůrazňujte, že vůbec nečtete. Že tuto činnost považujete za zbytečnou kratochvíli předchozích generací.
  3. V textu, který dáváte kopíkovi ke korektuře, sekněte (jen tak pro formu) o dvě až tři hrubky navíc. Když se vám podaří i nějaká ta stylistická chyba, úspěch se dostaví dřív.
  4. Zadávejte kopíkovi úkol nejlépe takto: Potřebuju nějakej slogánek, jen tak na tři až pět krátkejch slov, víc ani ň, hoď mi to tak do minutky mailem, jo a prosím tě, musí to vystihnout důležitost mezinárodní korporace fungující na bázi gentlemanských politických dohod všech zemí EU, což se tam nesmí objevit, ale musí to z toho nějak podprahově vyplynout…!
  5. Minimálně 10x mu vraťte text, který vymyslel. Argumentujte takto: Nevím, čím to je, ale tak nějak to není ono, zkus to jinak. Na jeho unavenou otázku, jak to má tedy napsat, tvrdošíjně odpovídejte: Nevím, ale ty to určitě nějak zvládneš.
  6. Co možná nejvíce opakujte požadavek, aby měl ten text „takovou tu šťávu a šmrnc“.
  7. Kdekoliv můžete, klaďte pasti formou následujících výrazů (inspirovat se jděte do sociálních sítí s cílovkou okolo 13 let a více – i méně): Sluníško, omuchlovat, tulimuli, chšipšiška, jůšovoušký, mijášek, wodwaz, kvásná foteška, lidišky, kwasavice… Pro zdůraznění pište podle tohoto vzoru: OmUcHlOvAt!
  8. Vyhledejte složitý text. Ideální je třeba návod na poslední model digitální zrcadlovky v angličtině. Prožeňte ho automatickým translatorem. Výsledek pošlete kopíkovi, aby to jen tak letmo zkouknul a učesal. Nezapomeňte připomenout, že to za chvíli nutně potřebujete.
  9. V mluvené i psané komunikaci s kopíkem hojně používejte oblíbené českoamerické výrazy typu: Trendový, imidžový, lukni na to, kilni ten fájl. Pro sichr přidejte pár zkratek, například btw, fyi, adhoc, imho a doplňte neurčitým, nic neříkajícím, zato velmi stručným zadáním úkolu. Jen ať si láme hlavu, když je to takovej intelektuál Cože? Že v mluveném hovoru nejdou používat zkratky? Ale jdou…
  10. Pošlete po firmě oběžník s peticí za zrušení klávesnic s českými znaky.

To je základních deset bodů. Vymýšlejte další a pište mi je! Inspirace není nikdy dost, a čím dříve ty pošetilce odradíme od bazírování na takové banalitě, jakou je čeština, tím lépe. Bez toho jejich udiveného kroucení hlavou, krčení ramen a ironicky pozvednutého obočí se nám bude žít líp. Nebo ne?

Pokud nejste tak úplně přesvědčeni o tom, že si váš lehce ironický a naoko naštvaný kolega tohle všechno zaslouží, pokuste se ho pochopit. Je to těžký, může se to zdát až neuvěřitelný…ale jde to. Navíc… pár výhod by to mělo: Nemusíte mluvit spisovně, nemusíte ani dobře psát, můžete kašlat na pravopis. Od toho tu přece máte to copywriteří individuum!