Rubriky
Blogování

„Mluv, jak ti zobák narostl!“

A já dodávám – piš tak, abys nebyl za blbce.

Často si nejen dobří kopíci (copywriteři), píáristi nebo lidé z komunikačních oborů povzdechnou nad zvěrstvy páchanými na českém jazyce. Nejsem výjimkou. Kdo mě zná, ví. Někteří kolegové web developeři vědí více, než ostatní, jak jim dovedu spílat za hrubky. Přičemž spílání dokážu provádět nejen v mateřském jazyce. O ten tu ale jde především.

Jako vo co mi de?

Narovinu: nejsem brutální posedlík češtinou ani grammar nazi. Ani nemůžu být. Taky dělám chyby a jsem mistr světa amoleta v disciplíně s názvem překlepy. Jsem PR manažerem v internetové agentuře a většina kolegů, které mám na pobočce okolo sebe, jsou programátoři a grafici.  S nadhledem u nich přehlížím absenci čárek v souvětích, psaní spřežek, chybné tvary slov ve větách.  Proč by taky ne? Jsou dobří v tom, co dělají a komunikace je neživí. Nad banalitami umím mávnout rukou. Pokud mě výjimečně vyděsí nějakou pořádnou hrubkou, pošlu jim rychlý vzkaz. Oni dobře vědí, jaký. Poctivě říkám, že se to neděje často.

Pak jsou tu ale další. Ti, kteří komunikují „veřejně“. Accounti, Projekťáci (toliko z naší firmy), novináři, blogeři,  marketéři, spíkři na konferencích, politikové, hospodští píšící jídelní lístky, majitelé webů a třeba ti, co píší v supermarketech na tabule (nevím, jak se jim říká). Je jich mnohem víc. Dneska prostě píše každej. Ale ne každej si zřejmě uvědomuje, že jeho text bude někdo číst. A co víc? Zřejmě ho, podle toho textu, budou lidé i soudit.  Utvoří si o něm dojem, který může buď velmi pomoci, nebo naopak degradovat pisatele na totálního blba.

A jdu…

Takhle reaguje můj firemní spolubojovník za korektní rodný jazyk, když vidí doopravdy povedené násilí páchané na českém jazyce. Zejména titulky některých navštěvovaných online zpravodajských portálů jsou studnicí takovýho kentusu, že to nutí zvracet nejen milovníky češtiny, ale i osoby značně otrlejší.

A teď si představte, co si asi myslí takový:

  • ředitel velké/malé/významné/jakékoliv společnosti, který dostane do rukou nabídku plnou nesmyslů a hrubek (Možná to, že tvůrcům dokumentu nestojí ani za to, aby si dali práci a kontrolovali po sobě text, nedejbože zaměstnali gramotné lidi?)
  • příjemce emailu zejména v pracovní komunikaci, když zírá na haldu pravopisných chyb (Že má čest s někým, kdo vynechal několik ročníků základní školy?)
  • člověk na obědě v restauraci, který si přečte menu a snaží se rozlousknout, co znamená poznámka u salátů: „něco pro bíložravce“ (Nekecám, jedna pěkná královéhradecká restaurace to měla v menu velmi dlouho. Pokud saláty znamenají tubičku bílé barvy k jídlu, pak se hluboce omlouvám a beru zpět.)
  • rodič školáka, který najde fůru pravopisných chyb nejen na internetu, ale i v knihách a tištěných časopisech (To se pak těžko hledají argumenty pro vzdělání vlastního potomka, co?)
  • profesor češtiny, jemuž prostě docházejí argumenty, když jeho výuku popírá stádo rádoby pisálků ignorujících základní pravidla pravopisu (Ten pocit, že děláte něco úplně zbytečně a za směšnou almužnu, ten musí být dost frustrující. Není vám jich líto?)

Žargon neznamená prasit češtinu!

Pozor. Vůbec se tu neopírám do žargonu – způsobu vyjadřování různých skupin. V mém případě ajťáků, grafiků a taky psovodů, střelců a rybářů. Žargon je jiná liga. Respektuji ho a ráda používám. Ovšem tam, kde má své posluchače nebo čtenáře. Aspoň se o to snažím.

V nejširším slova smyslu je žargon každá neformální a převážně mluvená varieta nějakého jazyka, která slouží k identifikaci a komunikaci uvnitř nějaké společensky vyhraněné skupiny ― podle zaměstnání, sociálního statusu, věku apod. ― jejíž členy váže společný zájem nebo způsob života a která ještě navíc může být teritoriálně omezená. Žargon se vyznačuje specifickými jazykovými prostředky, především lexikálními a frazeologickými, výjimečně i gramatickými a fonologickými. Proto je těžko srozumitelný jiným mluvčím téhož jazyka, kteří ho často hodnotí negativně ve vztahu k předpokládané opozici proti standardnímu nebo spisovnému jazyku. Tak můžeme hovořit o právnickém, administrativním, sportovním, vojenském aj. žargonu.

(Zdroj: Ústav pro jazyk český, Akademie věd ČR, v.v.i.)

TOP 10 výmluv

A máme je tu. Oblíbené výmluvy recidivistů. Všechny je považuju za blbost. Ale baví mě, jak dětinské argumenty dospělí používají.

  1. Já jak spěchám, tak se mi plete i/y.
  2. To je tím, že jsem to napsal na počítači. Kdyby to bylo rukou, bylo by to správně.
  3. Bylo to večer, skoro jsem na to už neviděl.
  4. Eeeeeee, on word dělá nějaké červené nebo zelené vlnovky?
  5. Ono to není ve vyjmenovaných slovech?
  6. Čeština mi nikdy nešla, proto jsem obchodník.
  7. Doma by to po mně zkontrolovala manželka/manžel.
  8. Na internetu se na tohle nehraje.
  9. Na Fejsu můj pravopis nikomu nevadí.
  10. Nic neumíš, tak jsi aspoň grammar nazi, co?

 Zachyceno ve firemní komunikaci.

Tohle jsme s kolegy našli v poslední době v pracovních e-mailech. Ne, nejsou to jen vzkazy ostatních Forrestů. Zdaleka ne. To jsou opravdové texty, které nám chodí z venku.  Jména odesílatelů nezveřejním, i kdybyste mě mučili. To se nedělá. Ale kochejte se.

  • předmynulý týden
  •  vyzuál
  • databázy
  • Dle toho jaké je technické pozadí takové duplicity a jak se s ním algorytmus vyrovná…
  • Višperkovali jsme to a můžeme s tím ven.
  • Potřebovali byjsme to ideálně do konce týdne, pak nám začíná dovolená.

A tato, tu mám ze všech nejraději. Tramtadadá! Vítěz měsíce:

  • Žádám o korekturu, text psaly naši zaměstnanci a někteří z nich rozhodně nejsou spisovatelé.

A nesmějte se:)

Radši kupujte dětem knížky a vysvětlujte jim, že čeština zase tak těžká není. A že žádný učený z nebe nespadl. A že je lepší se ji naučit, protože jednou by se jim mohli ostatní smát.

Rubriky
Blogování

Nepoužitelná použitelnost.

Poslední dva, možná tři roky, vnímám zejména ve svém pracovním okolí slovo použitelnost. Je všude. Všechno musí být použitelné a když se někomu něco (nebo někdo) nelíbí, zpravidla je to označeno za nepoužitelné.

Výraz „použitelný“ ve všech jeho tvarech mi upřímně začal připadat protivný. Když je něčeho moc a slouží to jako zamítací argument tam, kde selže diskuze, zprotivit se to časem musí. Tenhle osud kdysi potkal v oboru komunikace a reklamy i výraz „kreativní“. Pamatujete? Kreativní bylo najednou všechno, kreativita se požadovala po každém a snad ve všech profesích. Kreativní myšlení bylo zkrátka in. A kreativec v pravém slova smyslu se stal něčím běžným a obyčejným. Zevšedněl. A to by neměl. Protože kreativní myšlení není samo sebou a každý ho prostě nemá. Kreativec musí mít styl, vkus, cit a talent. Deklas kreativity a kreativců díkybohu ukončil nástup něčeho nového. Použitelnosti. Požadavek na kreativitu začal pomalu ustupovat ze všech nabídek pracovních pozic (kde ve většině případů mimochodem stejně neměl co dělat) a zůstal jen tam, kde měl a má své opodstatnění. Vidím to tak, že kreativce dělilo od mírného pohrdání pár měsíců. Nestalo se, díkybohu. Pozornost se masově obrátila k použitelnosti.

A kde ta se vzala? Ale no tak, byla tu odjakživa. Jen jsme ji brali jako samozřejmou věc a říkali  jí zdravej rozum. Nebo zvyklosti. A pak se z toho stal samostatný obor. Určitě opodstatněný a nejvíce viditelný v oboru online. Wikipedia definuje použitelnost následovně:

Použitelnost (anglicky “usability”) je vlastnost předmětu představující jednoduchost jeho používání a snadnou naučitelnost zacházení s ním. Je spojována především s ovládáním počítačových programů a webových stránek, ale má význam i při používání pracovních nástrojů a předmětů denního užití.

V běžném životě je použitelnost zřejmá: Auto má klakson uprostřed volantu, ruční brzda je v autě tam, kde je a všichni ji tam hledáme, o řadící páce nemluvě. Vypínače jsou v místnostech vpravo vedle dveří a příbory podvědomě hledáme v první zásuvce kuchyňské linky. Objednáváme-li si z menu v restauraci, pro přílohy k jídlu listujeme na konec  nabídky. Je totiž zvykem, že tam jsou. Přední a zadní brzda na kole se taky nesmí změnit a zaměnit. Všechno je tam, kde má být. A v online? Při nákupu v e-shopu koukáme do pravého horního rohu a hledáme košík. Když tam není, jsme zaskočeni. Položku kontaktů osobně hledám jako jednu z posledních v navigaci a když ji nenacházím, zlobím se. O vyhledávacím poli v horní části webu se snad zmiňovat nemusím, to je samozřejmá věc. Víc netřeba říkat, odborníci v online vědí a laici pochopili, co to ta použitelnost je.  A tady by to tak nějak mohlo končit.

Jenže nekončí. Použitelnost zažívá to, co kdysi kreativita. Je všude a je jí moc. Navrhne se nový web a kritici se jdou utkat v diskuzích na téma:

„Je to nepoužitelný, navrhoval to blb. Já bych to za pár drobnejch navrhnul použitelnější. Kdo tohle zprasil, použitelnost to ani neškrtlo…“

Že vám to něco připomíná? Pak se asi pohybujete v oboru online a víte, o čem mluvím. Štve mě na tom to, že mi žádnej diskutér či samozvaný kritik nikdy nevysvětlil, v čem TO JE TAK nepoužitelný. A neříkejte mi, že to nejde. Tady máte příklad ze života. Kdysi se mi podařilo postavit dům. Docela velikej. Byl bezva. Ale po nastěhování jsem začínala pociťovat velkou, fakt velkou chybu v použitelnosti. Hrála jsem si na schovku s vypínači. Byly vždycky na druhé straně. Ne tam, kde jsem je čekala. Marně jsem po tmě šmátrala po zdi a hledala známý plastový čtvercový předmět a chtěla rozsvítit. Nikde nic. Přísahám, že ani po několika letech jsem si na to úplně nezvykla. Vysvětlení? Spolubydlící, který označoval místa vypínačů, byl jednoduše levák. A elektrikářovi to vůbec nepřišlo divný. Bezmyšlenkovitě šel a tam, kde byla křídou značka, udělal vypínač. Blbost, co? Ale jak to umělo zkomplikovat život! Tady je jasnej důkaz nepoužitelnosti. A přesně takový bych chtěla dostávat i v online oboru. A ne, rozhodně nepovažuju za důkaz tvrzení jako:

  • četl jsem článek, a tam psali, že…
  • někde jsem četl, že tohle nefunguje…
  • tohle je zastaralý, je potřeba uživatele přeučit…
  • teď se to prostě dělá takhle…

Kdo rozhoduje a tvoří?

To je taky zajímavá věc. Použitelnost je o praktickém uvažování. O poznání požadavků a návyků těch druhých. Proto si odborníka na použitelnost představuju jako toho, kdo naslouchá, je empatický, velmi praktický a proč to neříct, má „život v pořádku“. Nepraktický poeta mající problém sám se sebou zcela jistě nebudí důveru, že ví, co a jak. Aspoň v mých očích. Je to jednoduché. Od kosmetičky čekám, že bude mít hezký makeup a od kadeřníka upravený účes. Od trenéra ve fitku adekvátní svaly a fyzičku…  Jací jsou odborníci na použitelnost ve skutečnosti? Nevím, z online kritik to nepoznám. I když…

Kdoví. Pokud se celá vlna šílení okolo použitelnosti brzo nezastaví nebo ji něco nezabrzdí, stane se s ní to, co s kreativitou. Nikoho už zajímat nebude. Zbuzzwordí. Blblý slovo, já vím.

Jsem jenom „píár“ a tohle celé hodnotím ze svého pohledu. Ráda nacházím věci tam, kde je hledám. A nechci být pokusným králíkem hrstky designérů, co mě chtějí „přeučit“. Tak jsem asi konzervativní. Nebo líná. Každopádně taky racionální. A líbilo by se mi, kdyby se místo skloňování slova použitelnost zase začala používat hlava. A rozum. A normální smysluplný argumenty při kritice cizí práce. To by se mi fakt líbilo nejvíc.

Rubriky
Blogování

Když to drhne, trvá a nejde vymáčknout!

No tak uznávám, že název může evokovat nějaký kosmetický problém, ale není to tak. Jde o komunikaci. Přirozenou schopnost živých tvorů. My, lidé, vládneme uměním verbálním. Je to jedinečná výsada a někdy se, díky ní, povyšujeme nad ostatní.  Využíváme ji ale správně?

Tohle téma se probírá neustále. Každou chvíli si někdo posteskne, jak vázne mezilidská komunikace, jak si nerozumí kolegové, partneři, rodiče a děti, pak děti a ostatní děti a pak se všechno komplikuje. Příčiny se také opakují pořád dokola: málo čtení, moc počítačů, zlá uspěchaná doba, vzájemné odcizování, špatní učitelé a hloupé učitelky, honba za kariérou a televize NOVA!

Můj článek to nevyřeší. Ale podělí se s vámi o nešvary, které mě v současné době doslova drtí. Ano, i já jsem názoru, že svoji výsadu verbální komunikace nevyužíváme správně. Pokud vůbec.  Udělala jsem si takové malé typologické rozdělení komunikačních neschopností. Nebojte, nic odborného. Jen moje vlastní dělení lidí podle toho, jak si se mnou povídají. Pracovně i osobně.

Radši ti to napíšu…

Charakteristika: Všechno řeší po icq, sms nebo mailem. A zpravidla, jako na potvoru, nemají pražádné nadání písemně se vyjádřit. Tudíž se zamotávají do vlastních slov a často velkých a zbytečných emocí.  A komplikují situaci. Jsou to ti, kteří osobní či pracovní problém řeší usilovným boucháním do klávesnice.  Kam to vede asi nemusím říkat.

V těchto případech se ukazuje ještě jedna zvláštní věc. Často právě tito lidé nejsou schopní mluvit s vámi osobně. Potkáte se a oni mlčí. Nebo jsou zdvořilí. Emoce, které horem spodem natlačí do písemných vzkazů najednou nikde.

Co s nimi? Já osobně beru do zaječích. Nechat se zatáhnout do takových debat nemá smysl. Takže pokud to nejde jinak, razantně to utnu. Samozřejmě písemně. Nebo to ignoruju. Šetřím energii na lepší příležitosti.

Elevator speech? Leda v mrakodrapu.

Charakteristika: Položíte otázku a čekáte odpověď. A místo toho se vám dostane přednášky na dvacet minut. Nezajímavý balast a souvislosti, které nepotřebujete vědět. A vy stále čekáte tu jednu jedinou odpověď. A čas běží, nervozita stoupá…

Jednou se to přežít dá. Ale pokud s někým takovým komunikujete profesně či pracovně, je to o nervy. Jasně, dá se posbírat odvaha a vstoupit vzletnému mluvkovi do řeči a zopakovat původní dotaz. Většinou ale docílíte jen dalšího a dalšího hovoření o ničem. Jak se tomu říkalo dříve? Mlácení prázdné slámy?

Paní učitelka na základní škole říkala: „Podmět, přísudek a něco k tomu. To stačí!“ Měla pravdu.

Co s nimi? Já nevím. Pokud absolvuji schůzku a zjistím, že po deseti minutách ještě ani nemluvíme k věci a mluvka jen dokola opakuje fráze a slova bez obsahu, chce se mi rvát si vlasy. A pořád přemýšlím o tom, zda se trénink na elevator speech dá nějak nařídit…

Honiči ega.

Charakteristika: Nerozumíte ani slovo? Přitom hovoříte stejným jazykem? Valí se na vás odborné výrazy, o které nestojíte? Potkali jste nejspíš opravdového „mistra světa“.  Nic proti odbornému žargonu. Používat ho správně a tam, kde je to vhodné a ke komu je to vhodné, však umí jen profesionál.  Klobouk dolů před takovými. Když takto někdo hovoří k vám a přitom ví, že se v jeho oboru nepohybujete, pak je to jednoznačně komunikace z pozice síly.  Co to znamená? Nejspíš potřebu dělat ramena, machrovat a být tím silnějším.  Nebo jenom hrané sebevědomí?

Co s nimi? Jednou upozornit, že nechápete. Může jít doopravdy o to, že se váš komunikační partner „zapomněl“ a hovoří s vámi jako s kolegou stejné profese. Pokud to ale dotyčný nebere na vědomí, já osobně mu sdělím, že na této úrovni s ním komunikovat nehodlám. K čemu, když mu nerozumím, ne?  Ztráta času. Nemám zájem.

Mlha tak hustá, že by se dala krájet.

Charakteristika: A máme ho tu. Znáte mlže? Nebo spíš mlžiče? Vyznačují se tím, že ne a ne říct podstatu věci. Chodí okolo a vy přitom dobře víte, že za vším, co říká, je jedno velké ALE…  Rozhovor se vleče, sdělení nepřichází a ztrácíte se v té hromadě mlhy okolo. A s přibývajícím časem si přestáváte mluvící strany vážit… Proč to dělá? Má strach? Nevěří si?

Co s nimi? Poprosit, zda by to nešlo na rovinu. Upozornit, že už jste dospělý člověk. Že pohádky jsou spíše pro děti, i když se na ně o Vánocích také rádi díváte. A že oceníte, když prokáže odvahu a to, co se nedaří mu vyslovit, prostě vysloví.

Taťka Šmoula

Charakteristika: Ve své podstatě dobráček.  Snaží se o familiární pokec. Sice toho moc neřekne, ale vypadá u toho, jako váš kámoš. Poklepe vás po rameni a skloubí vlastnosti mlžiče a květnatého mluvky. Podstata sdělení uniká, ale máte u toho dobrý pocit. A dozvíte se navíc mnoho z jeho soukromého života – což vás nezajímá. Je to klasický vyráběč komunikačního chaosu. Informaci předává nespolehlivě a nepřesně.  Taková hodná DNA se špatnou orientační schopností. Výsledkem je, že nikdo nic neví. Nebo každý ví kousek a dohromady to nezapadá. Mnohdy si to odporuje.  A taťka Šmoula pokrčí rameny a dobrácky pronese něco ve smyslu: „to jsme si jen nerozuměli, ale já to myslel dobře…“.

Co s nimi? Ou, tak to je těžké říct. Člověk ho má ve své podstatě rád. Jen s ním nerad mluví. Ideální stav je s ním řešit pouze nepracovní věci.  To je ta lepší varianta. Pracovně je prostě vyčerpávající.

Pseudointelektuál

Charakteristika: Vymýšlí nová slova a dává výrazům nové skryté významy. Očekává, že automaticky budete číst mezi řádky a pochopíte jeho hlubokou duši. Bezva pro román. Odporné v pracovní komunikaci.

Co s nimi? Brečet nepomáhá, věřte mi. Vztekání taky ne. Já to prostě ignoruju a reaguju větou: nechápu, nerozumím. Prosím, vysvětli mi to. Zpravidla se strhne mailová komunikace typu „radši ti to napíšu“. A nastává situace, kterou by velký inspektor Trachta nejspíš zhodnotil slovy: „A ztráta času, když chvíli počkáme…“.

Moudrá slova J. Pulitzera.

Velikán americké publicistiky Joseph Pulitzer formuloval své moudré komunikační pravidlo takto: „Předlož jim to krátce tak, aby to četli, jasně tak, aby to ocenili, barvitě tak, aby si to zapamatovali a především přesně tak, aby se tím mohli řídit.“

 Prosím, pojďme se tím všichni řídit.

Rubriky
Blogování

Testosteron na ústupu?

Tak já nevím, čím tohle je. Zdá se mi, že si silnější polovičky trochu přivlastňují některé naše ryze holčičí vlastnosti a návyky. A kdyby jen trochu. Někteří pánové to začínají doopravdy přehánět. Aspoň, co se mého osobního vkusu týče.

Říkala jsem si, že je to náhoda. Že prostě jenom více vnímám určitou zženštilost mužů, protože ji nemám ráda. A proto si jí více všímám. Není to tak. Kamarádky, a dokonce i vrstevnice z generace mých rodičů to vidí stejně. Uf, hurá, nejsem v tom sama. A jak může vypadat převlečená noční můra v podobě chlapa?

Bojovník za kuchyňské náčiní

Jmenuje se Sam. Je fakt, ale fakt pohlednej. A dobře to o sobě ví. I přesto dovede být kamarád. Proháněli jsme si krví mnoho kofeinu a povídali si. Jo, o tomhle Samovi se dá říct, že byl moje kamarádka a nejlepší soused, jakýho jsem kdy měla. Tím nemyslím, že Sam je homosexuál. Naopak. Trochu metrouš, to jo. Ale s velkou slabostí pro slečny, ženy, mladé paní. Vlastně i ty poněkud starší. Vybíral si takové, kterým se líbilo, že používá bezbarvou řasenku, gel na vlasy se třpytkami, lesk na rty a v koupelně tráví více času, než ony.

Měla jsem volnoběžné období a Sam hledal „tu pravou“. Pravidelně jsme si sdělovali zážitky a sdíleli informace o úspěších či eskapádách v našich běžných životech. A pravidelně jsem o sobotních ránech, vraceje se z procházky s Indym, „sbírala“ na chodbě v domě uplakané slečny a vařila jim kafe.

No ano, šly od Sama. A než si daly do pořádku rozmazanou řasenku, stihly mi říct, jakej je Sam idiot. Odpoledne přišel Sam a říkal mi, jaký to jsou krávy. A pak přišla ta pravá. Byla fajn. Inteligentní a vtipná. A hodila se k němu. O sobotních ránech jsem ji nepotkávala uplakanou. Naopak nosila čerstvé pečivo a vařila mu snídani do postele. Sam zářil štěstím a šťastnej byl. Celý 3 měsíce. Pak u Sama práskly dveře a u mě zazvonil zvonek. Stála tam a nebrečela. Jen se přišla rozloučit a vyměnit si email. Na téma Sam mluvit nechtěla. Zato on jo. Na otázku, co se to sakra stalo, odpověděl s naprostým odporem, ale ledově klidně: „Nakrájela mi bagetu k snídani nožem na sýr!“

Chápu. Jaká hrůza! Nakrájet pečivo nevhodným nožem se doopravdy neodpouští. A je to důvod k rozchodu. Asi stejně závažnej, jako když partner nesnáší děti nebo když se nemyje nebo když… já nevím. Řekla jsem mu, že ho mám ráda, ale že je blb. Říkám mu to pořád, i když už nejsme sousedi. Tu pravou ještě nenašel, ale mailem mi včera poslal tip na zaručeně dobrou pleťovou masku, která způsobí, že nemáte kruhy pod očima.

Sníček a dníček

Zkontaktoval nás bývalý kolega. On chtěl s něčím pomoct a já prý byla ta pravá. Jasně, že šlo o práci. V životě jsme se nesetkali, komunikovali jsme mailem a mobilem. Zpočátku to bylo fajn. Napsal zadání a já mu otextovala pár věcí. Nic složitého. Peníze poslal a světe div se, přišla mi kytka s věnováním. Krásná. A v ní vzkaz, jak skvělá a úžasná jsem. Do té doby jsem netušila, že se to pozná podle psaní tiskových zpráv. Zakázka ukončena, kytka po čase zvadla. Nikoliv ovšem jeho snahy o spojení se mnou.

Maily, smsky, vzkazy v hlasové schránce. A v hlavní roli: zdrobňování. Ráno mě vítala smska: Krásný a sluníčkový dníček Ti přeji. A za dopoledne minimálně 3 další. Něco ve stylu: Jak se daří prácička a hodně krásňoučký obídek pro nejlepší textařku! A odpoledne, zejména proto, že na takovýhle věci odmítám reagovat, přicházelo toto: Tady nám někdo mocinky pracuje, že nemá čas napísmenkovat odpověď. A správně, ano, tušíte dobře. Večer přicházelo vinšování krásných sníčků. Můj mail obsahoval podobná zvěrstva a já to vydržela zhruba týden. Pak jsem to zařízla. Napsala jsem velmi profesionální, emočně strohý mail s tím, že kdyby potřeboval další texty, aby se ozval. Jinak, že nepracovní komunikaci nevedu. A kdo si myslí, že to byl konec, tak se plete. Fikaný mužík si pořídil další telefon a kontaktoval mě z neznámého čísla. A psal o tom, že mě sice viděl jen na fotce, ale podle hlasu a podle mých textů soudí, že jsem neopakovatelně jedinečná a že mu vyhrkly slzičky, když mě dneska slyšel.

Zařízla jsem ho podruhý. Razantně a nevybíravě. Nejspíš ronil další slzičky a měl nepěkný dníček. A možná (aspoň doufám) už konečně našel někoho, kdo mu řekl, že jeho chování a komunikace působí na holky stejně trapně, jako když ve třiceti letech najdou u zubaře v čekárně bravíčko a čtou si prostřední stranu.

Pan „záděra“

Tak těch znám několik. Mají bolístky a chtějí, abychom je nepřehlížely. Protože jejich odřenina je vždycky nejhorší a doktor jim to vždycky pokazí. Trpí, jak zvířata. A proto je nutné, abychom při každém setkání s nimi věděly, že je všechno na prd, nic se nelepší a do toho se přidala ještě nějaká komplikace. Ať už osobní, pracovní nebo, nedejbože, zdravotní. Vzdychají, jak moc se jim nedaří a když jim navrhnete řešení, zpravidla kníknou: „Jenže, ale, ono to není tak jednoduchý, to je těžký, ty to nechápeš, neřeš, nech to být…“. Což ovšem neznamená, že se máme přestat vyptávat a dělat si starosti! Naopak. Je třeba stále projevovat zájem i přes naoko kladený odpor ve stylu „Achjo, já se s tím nějak poperu sám“. Tomuhle typu já říkám troska. A pokud nepochopí, že ignorace jeho bolístek znamená můj nezájem, budu to já, kdo mu způsobí nějakou další. Bohužel.

Tahle diagnóza je teď nějaká rozšířená. Postihuje i „celebrity“. Nedávno jsem v oblíbené české talk show viděla pseoudocelebritu. No jasně, ex moderátor, profesí zubař. Nebo lépe znějící stomatolog. S čerstvým  parožím. Celý ten jeho výstup se táhnul ve znamení trapného vtipkování, ze kterého stříkala sebelítost a komplex vesmírných rozměrů. Pokusy o útoky na nového partnera jeho ženy vyznívaly bolestínsky a nesebevědomě. No tak co s někým takovým? Já vím! Co nejdál od něj a jemu podobných.

Aby bylo jasno…

já tu nevolám po návratu neandrtálců, kteří svoje ženy tahali za vlasy. Ani neobdivuju hospodský burany a arogantní namachrovaný týpky. Jen si říkám, že mít správnýho a vyrovnanýho kámoše po boku je fajn. A že zdravé sebevědomí sluší nejen holkám. Klukům především. A že by to ti kluci asi měli vědět…

Rubriky
Blogování

A představte si to ticho…

…kdyby lidé říkali jen to, co vědí.

Tento citát Karla Čapka jsem mívala společně s jeho kresbou vložený za obalem sešitu češtiny. A jednou, při zkoušení, se na to paní učitelka podívala a řekla: Svatá pravda. A já na to často myslím. Na slova pana Čapka i na slova učitelky češtiny. Teď víc, než kdy dřív. Ano, stejně, jako mnohé jiné, mě nenechává v klidu komunikace ohledně volby prezidenta.

Nebudu zde rozjímat nad kandidáty samotnými. Každý si můžeme zvolit toho svého či k volbám nejít. O čem přemýšlím jsou voliči – veřejně známé osobnosti a jejich vyjádření. Mají tito lidé vůbec tušení, jak jsou jejich názory používány? V lepším případě jako zbraně na protikandidáta. V tom horším se stávají argumentem pro ty, kteří nepřemýšlí. Jsou šířeny, kopírovány, citovány. Někdy věcně, někdy hystericky. Využívají je další média. Je to běžná věc, nic překvapivého.

Překvapivé a svým způsobem trapné je, když ředitelé gymnázií, politické osobnosti nebo „celebrity“ hlásí do světa prohlášení a moudra, která svědčí o neznalosti dějin nebo faktů. Logicky potom následují dementi odborníků na historii, a ti už svá tvrzení podložená mají. Co to říká o těch, kteří takto bezmyšlenkovitě a možná cíleně sdělují veřejně polopravdy a lži? Že jsou nevzdělaní? Nebo to dělají se záměrem poškodit? Nebo jen tak „plácají“? Nevím, snad to vědí oni sami. Ale napadá mě: Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí.

Ticho léčí.

 

Rubriky
Blogování

Jak efektivně zabít copywritera?

20. 10. 2012

Teda ne, že by si všichni kopíci zasloužili zhynout strašlivou smrtí, to zase ne. Skoro se mi ale zdá, že se stávají ohroženým druhem. V našich klimatických podmínkách sotva zdomácněli a už jich pomalu ubývá. A proč? Protože denně svádí krutý boj o svůj, zpravidla rodný, jazyk – mateřština je pro ně totiž vším. Úplně dětinsky lpí na detailech, jako je gramatika či interpunkce. Nová a moderní „smsková“ a „ajsíkjů“ čeština jim zvedá tlak. Nechtějí se přizpůsobit běhu doby, pokroku… A co se s takovými děje? No, jen si vzpomeňte, jak dopadl brontosaurus, latimérie nebo takový archeopteryx.

Marný boj – to je vždycky ztráta času. Tak co jim to trápení trochu zkrátit?

Důležité je ho poznat. Takže: Kdo je vlastně copywriter?

Copywriter neboli kopík je psavec, písmák, slovy klasika „prodavač za psacím strojem“. Spadá nejspíš do čeledi kreativců. Jeho úkolem je psát poutavé, zasvěcené texty a správně rozlišit, komu je píše, co mají říct, případně prodat, motivovat, odhadnout, aby text nebyl moc krátký, moc dlouhý, moc složitý či zbytečně jednoduchý, aby měl takovou tu šťávu a vtip, nebo právě, aby vtipný nebyl, aby nutil čtenáře myslet a hledat mezi řádky a někdy taky ne, to vše pokud možno bez chyb a hlavně, aby se to líbilo klientovi.

Každý den si takhle ždíme mozek a nějakou záhadou u ostatních vyvolává podezření, že vlastně nic moc nedělá. Je rozpolcený. Píše podle vkusu ostatních a tajně sní o svém velkém díle. Když je přepracován, čte Jiráska a škrtá zbytečně dlouhé věty. 600 stránek jeho Temna by pro obchodní účely zredukoval na třetinu.

A teď: Jak na něj? Následujících pár tipů by mohlo pomoci. Hlavně vytrvejte a buďte důslední.

  1. Ignorujte pravidla českého pravopisu.
  2. Přiměřeně často zdůrazňujte, že vůbec nečtete. Že tuto činnost považujete za zbytečnou kratochvíli předchozích generací.
  3. V textu, který dáváte kopíkovi ke korektuře, sekněte (jen tak pro formu) o dvě až tři hrubky navíc. Když se vám podaří i nějaká ta stylistická chyba, úspěch se dostaví dřív.
  4. Zadávejte kopíkovi úkol nejlépe takto: Potřebuju nějakej slogánek, jen tak na tři až pět krátkejch slov, víc ani ň, hoď mi to tak do minutky mailem, jo a prosím tě, musí to vystihnout důležitost mezinárodní korporace fungující na bázi gentlemanských politických dohod všech zemí EU, což se tam nesmí objevit, ale musí to z toho nějak podprahově vyplynout…!
  5. Minimálně 10x mu vraťte text, který vymyslel. Argumentujte takto: Nevím, čím to je, ale tak nějak to není ono, zkus to jinak. Na jeho unavenou otázku, jak to má tedy napsat, tvrdošíjně odpovídejte: Nevím, ale ty to určitě nějak zvládneš.
  6. Co možná nejvíce opakujte požadavek, aby měl ten text „takovou tu šťávu a šmrnc“.
  7. Kdekoliv můžete, klaďte pasti formou následujících výrazů (inspirovat se jděte do sociálních sítí s cílovkou okolo 13 let a více – i méně): Sluníško, omuchlovat, tulimuli, chšipšiška, jůšovoušký, mijášek, wodwaz, kvásná foteška, lidišky, kwasavice… Pro zdůraznění pište podle tohoto vzoru: OmUcHlOvAt!
  8. Vyhledejte složitý text. Ideální je třeba návod na poslední model digitální zrcadlovky v angličtině. Prožeňte ho automatickým translatorem. Výsledek pošlete kopíkovi, aby to jen tak letmo zkouknul a učesal. Nezapomeňte připomenout, že to za chvíli nutně potřebujete.
  9. V mluvené i psané komunikaci s kopíkem hojně používejte oblíbené českoamerické výrazy typu: Trendový, imidžový, lukni na to, kilni ten fájl. Pro sichr přidejte pár zkratek, například btw, fyi, adhoc, imho a doplňte neurčitým, nic neříkajícím, zato velmi stručným zadáním úkolu. Jen ať si láme hlavu, když je to takovej intelektuál Cože? Že v mluveném hovoru nejdou používat zkratky? Ale jdou…
  10. Pošlete po firmě oběžník s peticí za zrušení klávesnic s českými znaky.

To je základních deset bodů. Vymýšlejte další a pište mi je! Inspirace není nikdy dost, a čím dříve ty pošetilce odradíme od bazírování na takové banalitě, jakou je čeština, tím lépe. Bez toho jejich udiveného kroucení hlavou, krčení ramen a ironicky pozvednutého obočí se nám bude žít líp. Nebo ne?

Pokud nejste tak úplně přesvědčeni o tom, že si váš lehce ironický a naoko naštvaný kolega tohle všechno zaslouží, pokuste se ho pochopit. Je to těžký, může se to zdát až neuvěřitelný…ale jde to. Navíc… pár výhod by to mělo: Nemusíte mluvit spisovně, nemusíte ani dobře psát, můžete kašlat na pravopis. Od toho tu přece máte to copywriteří individuum!

Rubriky
Blogování

A co že to v tý práci vlastně děláš…?

Stává se vám to taky? Ne a ne rodičům nebo o generaci starším příbuzným vysvětlit, za co že to vlastně pobíráte mzdu?

Scénáře, podle kterých jsem na rodinných oslavách vyslýchána, jsou jeden, jak druhý. Většinou mám v ruce hrnek kávy a vyslýchající se vetře s příjemným úsměvem.

„Teda nebýt těch narozenin, ani se neukážeš! Scházíme se jen na oslavách a pohřbech.“

„Já vím, ale ještě neumíráme, ne? To víš, mám dost práce, o víkendech se snažím dohánět odpočinek.“  

Nikdy vlastně nevím, co na tohle říkat… Navíc, když proti mně stojí zrovna tahle osoba. Rozuměj, osoba příbuzná přes kolena, která za vrchol kulturního zážitku považuje seriál Ulice a dvakrát v roce, když se vidíme, rozebírá aktuální situaci mezi účinkujícími herci. Věděli jste, že školník v Ulici chodí s učitelkou češtiny?

„Moc práce? A kde jsi vlastně?“

„Pořád ve Forrestu.“

„Aha. To je dobře. Náš Jirka už je zase jinde. Zase ho někdo zlanařil jinam.“

Usmívám se a mlčky přecházím fakt, že Jirka je hajzlík, který je většinu roku nezaměstnaný a žije na úkor svých rodičů. A ti usínají s myšlenkou, že jejich syn má prostě jen smůlu. A už je tu klasická otázka, která přichází pokaždé. Po formálním začátku se objeví vždycky.

„A co ty to tam vlastně děláš? To sedíš někde v kanclu?“  

Už je to tu. Nádech, výdech a začínám v poklidu vysvětlovat. I když zrovna v tomhle případě je to asi zbytečné. Znáte tu rovnici? Kdo nemaká rukama, nemaká vůbec?

„Jsem PR manager, víš? To je hodně o psaní a komunikaci. Taky dělám copywritera.“

„Čeho komunikaci?“

„Komunikaci toho, co děláme a jací jsme. Co se nám povedlo a tak. Taky, v čem jsme třeba jiní…“

„Aha…Proč?“

„No…“.

Začínám mít dojem, že moje práce je bezcenná. Ale nevzdávám to.

 „Je to potřeba přece. Taky je nutný umět komunikovat krizi, a to já umím.“

„Jo?“

„Jo.“ 

A přidávám další argumenty pro obhajobu vlastní existence. Snažím se o podávání informací po lopatě.

„PR je o všem, co způsobí, že nás lidi vnímají fajn, víš?“

„Jako kdo?“

„No média, konkurence, hlavně klienti a případní noví kolegové. Cílový skupiny se tomu říká.“

„Takže sedíš v kanceláři a děláš něco, jako sekretářku? Dáváš inzeráty do novin?“

Bojuju sama se sebou. Vážně mi stojí za to znova vysvětlovat, že PR je obor starej desítky let a copywriteři jsou odborníci na slovo vzatí? Nestojí. Takže ze mě tradičně vypadne:

 „No něco takového.  Ale kafe nikomu nevařím.“ A s nadřízeným nespím, dodávám v duchu.

„ A za tohle Tě platěj? A máš ten notebook a velikej mobil? Neměli byste tam něco pro našeho Jirku?“

Neměli, promiň. Ještě, že máme ve skleníku mravence.  Na ty je nejlepší lógr z kafe, jak říkala moje babička. Dopíjím kávu a říkám: „Jdu na mravence, mám chuť něco zlikvidovat“ a odcházím.  Když se vracím, se škodolibým uspokojením sleduji, jak je zpovídána další oběť. Tentokrát s titulem Profesor, doktor, inženýr a kandidát věd v jedné osobě.  Bavím se a vlastně se nezlobím. Nevědomost hříchu nečiní. Aspoň u lidí o generaci starších.

Horší je to s mými vrstevníky. Tam už je neznalost mého oboru docela na pováženou. Ale co? Asi nejsem sama. Tipuju, že takový web developer to taky nemá snadný.

P.S.: Obdobné situace se dějí i na další oblíbená témata, například: Co ten cizinec z Londýna? A s tím právníkem už taky nechodíš? A proč???