Benefity, stravenky a dog friendly office.

To jsou žně, co? Aspoň pro zaměstnance teda jo. Tahle doba jim přeje a ti, kteří něco umí (vlastně i neumí), jsou lákáni, motivováni a loveni. Časy jsou naopak komplikované pro zaměstnavatele. Odborníci i nekvalifikovaní pracovníci nejsou. Situace je, jaká je.

Nebudu tady trapně předstírat, že mi nelichotí zájem zaměstnavatelů. Lichotí, a moc. Mám upřímnou radost ze všech pracovních nabídek. I když aktuálně na všechny odpovídám stejně záporně, poctivě je čtu. Zajímá mě, co firmy nabízejí a hlavně způsob, jakým to dělají. Z každého inzerátu si odnáším nějaký dojem a inspiraci. A někdy docela zírám.

Jak šel čas…

Není mi dvacet. Pár zaměstnavatelů jsem vystřídala. Ne moc, spíš málo. I tak můžu hodnotit. Pracovní prostředí, výhody, investice do zaměstnanců, šéfy. Od dob, kdy jsem byla ze všeho na větvi a zírala, jako vyvoraná myš, se hodně změnilo. Člověk moudří a získává zkušenosti. V tom není žádnej fígl.

… přibývalo benefitů

V prvním zaměstnání jsem byla ráda, že se ke mně chovali slušně. A že nával blbých nálad služebně starších kolegyň byl snesitelný (někdy). A že dobře míněné rady do života (nejen profesního) myslely všechny uklizečky upřímně. Vlastně to bylo docela milé. Šéfové – muži byli spravedliví a většinou odtažití (díkybohu), šéfové – ženy byly více osobní, občas nezvládající vlastní emoce. Ale no tak, bylo to v minulém století. Všichni se teprve učili, o čem to šéfování a řízení vlastně je. O benefitech se tehdy ještě nevědělo. I přesto byly: Stravenky. Tehdy výhoda a důvod k radosti.

Další job. Ten už byl fakt dream. Milované PR (fakt, Public Relations už existovalo) a hodně psaní. I kreativita. Produkční práce, dostatek samostatnosti a hodně lidí. A tím pádem mraky setkávání se a možností poznávat obchodní partnery, osoby z médií a sem tam politiky. To bylo ono. Příležitosti dělat si názor, odhadovat protivníky a učit se je znát. Začínající svoboda v práci, home office a kolegové zcela jiného ražení než ti před tím. Inteligentní. Někdy složití. Někdy nečitelní. Ale korektní a za všech okolností přátelští. A benefity? Firemní kultura a výše uvedené. To víte, nové století, moderní pojetí, vzdělanější vedení.

Mega friendly atmosféra, teambuildingy, benefitový systém, home office, moderní pracoviště, podpora, vzdělávání a nejlepší SW i HW. Pomalu jsem té nabídce tehdy nerozuměla. Mělo to něco do sebe. Prvotní strach z větší a řízené společnosti se po čase vytratil. Oželela jsem rodinnou atmosféru a pochopila, že volnost, důvěru a prostor pro vlastní rozvoj mi malá firma asi nedá. Benefitů plno. Svobody taky. Někdy, bohužel, až příliš. U některých kolegů se ukázalo, že svobodu chápou jako anarchii. Jak se to říká? Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. I přes to – podpora zaměstnanců v té době byla obrovská. Příkladná. V té době, podotýkám…

A zase malá firma. Už poslední. S dokonalým produktem. S jiným typem vedení. Ne tolik korporátním, spíš někdy one man show. Tím jednodušší. S klienty z celého světa. Každý je originál, každý charakterizuje mentalitu jedné země. To je benefit. Škola vztahů a poznávání. Taky trpělivosti a asertivity. Nejen s klienty. Benefity?  Hlavně to, k čemu jsem došla přes všechna zaměstnání.

Vztahy. To je, oč tu běží!

To je to, na co se ptám headhunterů, když mě loví. A víte co? Pokaždé je tím zaskočím. Třeba moudřím (spíš stárnu). Ale nad všechny prachy,  stravenky a benefity (ty jsou, samozřejmě taky moc fajn) je pro mě prostředí. Lidi, kolegové, atmosféra. Respekt z obou stran. Od nadřízených směrem dolů a od podřízených směrem nahoru. To je důvod, proč vstávat a těšit se do práce. Opačná situace je důvod, proč si hledat novou.

Takže: co za mě ano?

  • kolegové (jak jsou motivováni přijmout nové kolegy, jak jsou sociální)
  • mezilidské vztahy
  • onboarding
  • vedení a hierarchie (jak je transparentní a jak se dodržuje)
  • jasná pravidla, kompetence, pravomoci (dodržují se nebo jsou přímo úměrné náladě vedení?)
  • důvěra ve vedení (pozná se časem, bohužel)
  • podpora vedení a investice do vzdělávání zaměstnanců
  • šéf, který umí uznat chybu
  • týmový šéf
  • sick day, home office atd.
  • stabilita a konzistence vedení, vzdělání a obecný rozhled vedení
  • interní komunikace

Co pobavilo a je cool v nabídkách, které dostávám?

  • dog friendly office (jo!)
  • teplákové pátky (proč ne, že jo)
  • psycholog na patře (zajímavý)
  • fitko na pracovišti (to bych moc chtěla)
  • free day každý týden (den, kdy šéf není v práci, to mě dostalo)
  • masáže v rámci pracovní doby (ohoooooo)
  • hrnek kafe od kolegy (pěkný, vtipný)

Z čeho jsem už vyrostla?

  • progresivní růst mzdy (stejně jsem nikdy nepochopila, o co jde)
  • motivační pracovní ohodnocení v závislosti na výsledcích (dost kecy, víme to všichni)
  • kreativní a přátelské prostředí (říká každej)
  • dostatek kafe zdarma (no dobrý, kafe miluju, ale že by to byl důvod, proč někde makat…)
  • pravidelné firemní akce (ok, pokud se na mě nikdo nebude dívat skrz prsty, když na nějakou nepůjdu – achjo, my introverti)
  • možnost bezprostředně se podílet na růstu firmy (prázdná sláma)
  • jsme dobrá parta, dýcháme za sebe (budí to ve mně opačný dojem, když se to takhle hlásí předem…)

 Každej to máme jinak.

To je jasný. Ve dvaceti to člověk vidí jinak než ve skoro ve čtyř… prostě když už máte nějakou tu zkušenost. Dream job vypadá pro každého jinak. Dream šéf taky. A já jsem ze starý školy. Vážím si těch, co si druhých váží. Doopravdy váží. To se dá poznat, fakt.

 

 

 

 

 

 

 

 

Prezentace, projektor a powerpoint.

Jasně, že jsem v tom taky jela. Mraky školení prezentačních dovedností totiž neminuly ani mě. Introverta, kterému skoro nikdo nevěří, že je introvert. Takže jsem se „výrazně bavila“ na nezábavném dvoudenním čemsi, během čehož nám dva školitelé (hodný a zlý) zpříjemňovali den nucením nás zpívat (každej nesnášel už na základce), stylizováním projevu do bručící medvědice (fakt trapný) nebo imitací nějakého politika (nepochopila jsem smysl). Při tom všem jsem návdavkem trpěla jako zvíře při brutálním násilí páchaném na češtině neb oba přednášející měli jakýsi velmi silný dialekt.

Byla ale i přínosná školení. Dodnes bych všechny, kteří prodávají své produkty pomocí osobních prezentací, hnala k Jeanne Trojan. Ach ano, je k tomu třeba trochu obchodního talentu a vloh pro své povolání. Jeanne však dokáže vykřesat trochu těch prezentačních dovedností téměř z každého. Téměř. Znám případ, který odolal i jí. Ovšem to už je spíš o přemýšlení,  zda je daný člověk vhodný pro svoji pracovní pozici.

Na druhém břehu.

Dnes je to jinak. Dnes jsem ta, které je prezentováno. A neužívám si to. No tak jo, trochu si to možná užívám. A vidím/slyším/prožívám toto:

60 slidů? To jako vážně?

„Mám tu pro vás pár slidů, nebojte, nezabere to dlouho… “ Dobrej vtip. Šedesát slidů a z nich dobrá třetina o prezentujícím. Fakt bezva. Fotky lidí, které nikdy neuvidím. Fotky grafů potvrzujících úspěšnost jejich firmy, které jsou mi jedno (jejich relevanci těžko ověřím). Fotky z vánočních večírků, které mají demonstrovat, jak jsou všichni ve firmě cool a friendly. Drobná rada: Milí prezentující, milé firmy. Od toho  máte Facebook. Nebojte se, než se s vámi potkám, podívám se na něj. Stejně tak se podívám na váš web. Jsem profesionál jako vy a na schůzky chodím připravená. Co z toho vyplývá? Omezte slidy „o vás“ na mimimum. I v ostatním buďte faktičtí, struční, konstruktivní. Jeanne by vás naučila, že musíte mít core message. Zkuste o tom přemýšlet.

Hmmm, max 3 hoďky, víc ne…

„Nebojte se, nezdržíme vás dlouho. Naše prezentace zabere maximálně dopoledne, 3 hodiny nanejvýše.“ To je slib. Slibem nezarmoutíš, jak praví klasik. Vtipný. Jen to dé doby, než se ze tří hodin stane sedm. Neptejte se mě, jak se to může stát. Ale stalo se. Mazaní filutové používali zbraně typu: „Ale když už jsme sem jeli tak daleko, bylo by škoda nevyužít ještě chvilku. Máme tu, totiž, ještě jednu prezentaci. A tu musíte vidět.“ V tu chvíli v člověku zápasí slušnost, ohleduplnost (přeci jenom, vážili tu cestu), frustrace (při představě desítek nových e-mailů, které mu mezitím přišly) a únava. Drobná rada: Dodržujte sliby. Pokud prezentaci takto násilně protáhnete, odejdete z ní jako ti, kteří to totálně zabili.

Pár slov o konkurenci. Žoviálně.

„Na tomto slidu vidíte naše klienty z vašeho oboru. To jako důkaz, že tomu rozumíme. S firmou XYZ spolupracujeme už 10 let a náš vztah je vysoce přátelský, založený na důvěře. Asi víte, že se nedávno potýkali s krizí, on ten investor nebyl zrovna dobrý nápad. Ale už podnikají kroky k tomu, jak se vyvázat a jako řešení vidí omezení výroby a přechod na novou technologii.“ Na to se dá říct jediné: Díky. Ta firma sice není přímá konkurence, ale proč si neposlechnout pár interních informací. Drobná rada: Na tohle se vykašlete. V té chvíli totiž každému člověku dojde, že takhle jednou budete mluvit o něm, až budete lovit dalšího klienta z oboru. Chápu, že to asi myslíte dobře. Ale ten klient, který vám věří a máte ten vysoce přátelský vztah, by to tak pravděpodobně neviděl.

Kickbox a fitko. Fakt?

„Abyste věděli, proč jsem už tolik let ve vrcholné managerské pozici a pořád úspěšně, prozradím vám to tajemství. Kickbox a fitko. To mě udržuje, nabíjí a podle těch zásad vedu tým. Jo a s tímto referenčním klientem se potkávám ve fitku, já ho tam přivedl a dneska jsme kamarádi. Jo a tenhle tendr jsme vyhráli jen proto, že jsme na tom makali ve dne v noci. A vydrželi jsme to jen díky kickboxu. Svým lidem kupuju permice do fitka i na kick, oni pak zvládnou každou krizi. Vám chci nabídnou toto řešení. Je jednoduché, rychlé, promyšlené, nic ho neprolomí a naučí se to každý. Jako kickbox… “ Drobná rada: Jste tu pro nás. Abyste nám nabídli nejlepší řešení. Je prima o vás něco vědět, ale dělat z prezentace seznamku a propagaci vašich koníčků není nejlepší nápad. Chápete?

Bavte se. A bavte mě!

No jasně, zase jsem děsně chytrá, že jo. Takže, na co si zase stěžuju? Na nic. Já ty prezentace vydržím. Někdy se bavím a někdy uteču. Důvod si najdu. Slušné to není, ovšem stejně neslušné je plýtvat mým časem. Co teda s tím? Zhruba toto:

  • Na schůzky přijďte připravení. Nastudujte si web firmy, kam jedete, pročtěte si podklady. Připravte si otázky.
  • Prezentujte stučně.
  • Slidy o vaší firmě omezte na mimimum. Vyberte jen to nejdůležitější. Položte si otázku: Vážně je bude zajímat, že na teambuildingy jezdí dobrovolně 95% našich zaměstnanců? Budou vědět, že mraky oborových ocenění, které máme, jsou prestižní a cenné?
  • Reagujte na zájem posluchačů. Pokud zívají, sledují hodinky, nervózně cvakají propiskou, něco je špatně.
  • Nebojte se prezentaci přerušit. Klidně se zeptejte, zda je třeba pauza nebo zda zrovna tuhle podrobnou část nechat na jindy…
  • Dodržte téma prezentace. Nacpat do seznamovací schůzky studii řešení jiných klientů zabije mnoho času a klient těžko udrží pozornost.
  • Hovořte lidsky. Ganty, migrace, konektivita, cloudy. Pěkná slova. Ale co když proti vám sedí, mimo jiných, i důležitý člověk, který tomu ale vůbec nerozumí? Třeba je to kápo ve výrazech, o kterých zase vy nemáte ani tušení.
  • Bacha na koláče! Ono se to může stát. Bylo vedro, jeli jste dlouhou cestu autem. Ještě to sako k tomu. Když ho ale sundáte a košili máte propocenou do půlky žeber, posez na židli s mírným zakloněním s rukama sepnutýma za hlavou není to pravé ořechové. Zejména, pokud proti vám sedí žena. Vlastně – pokud proti vám sedí kdokoliv.
  • Když něco neumíte nebo nevíte, přiznejte to. Je hloupé to neudělat. Nikdo neví všechno. Pokud narazíte na dotaz, na který nedokážete odpovědět, přiznejte to. A slibte, že odpověď získáte od kolegy a pošlete mailem co nejdříve. Je to mnohem lepší, než na místě začít diskutovat s kolegou, jak byste to teda mohli udělat…
  • Buďte diskrétní. Žádné interní informace o vašich klientech!
  • Bavte se. Uvolněte se, křeč nechte za dveřmi. Jen tak budete působit věrohodně.
  • Věřte svému řešení. Když nebudete, snadno to prokouknu. Vsaďte se.

Díky.

 

E-mailový teror.

Konkurence je taková zlá nepěkná věc. Zákeřná. Jeden se pořád snaží ji porazit a nedaří se a nedaří. Sakra. Jak na ni, potvoru jednu? Zákazník musí poznat naše kvality. Jak, JAK mu to říct, že jsme nejlepší? Jak přelstít ty ostatní, kteří nám pořád berou zakázky a porážejí nás v tendrech? Musíme být mazaní. Půjdeme na to od lesa. Vlezeme zákazníkům pod kůži, ať chtějí nebo ne. Dáme hlavy dohromady a vymyslíme strategii. Jakou? E-mailovou! Nikam nemusíme, jen to odklikneme. Tak jedem!

Každé pondělí slevy.

Hned při pondělku jim napereme do schránek slevy! A velký! Jen ať se při pondělní náloži e-mailů zapotěj. Hlavně, že o nás budou vědět. Logo, hrozně vtipnej nadpis, a to by v tom byl čert, aby si nás nezapamatovali.

Každou středu vtípek.

Aby nám moc nevychladli, ve středu se připomeneme. A jak jinak, než vtipně, neotřele. A budeme moderní, personifikovaní. Ano, uděláme brainstorming a vítězná hláška půjde klientovi mailem. A pěkně s oslovením. Takže tento týden: „Milá Lado, je středa a našich produktů je třeba.“ Ha ha ha ha, ta se určitě popuká smíchy. (Lada: No, to určitě… Delete.)

Každý čtvrtek otázka.

A po fikaném vtípku hned otázka. Naše oblíbená čtvrteční otázka. Nebudeme vágní. Budeme zkušení, osobní a jako vždycky vtipní. Trapné omšelé dotazy na to, jak se máte, pokládat nebudeme. My se bez obalu zeptáme: „Včera byla středa, milá Lado. Jezdila jste bezpečně?“ (Lada: Omg… Delete.)

Každý pátek malík s přílohou.

Proboha, víkend za dveřmi! Naši zákazníci nebudou dva dny u mailu. Poslední šance pro tento týden. Tak honem. Nacpeme do příloh hromadu foteček s nápady na víkend. A nebudeme šetřit zdrobňováním, protože fotečka zní líp než fotka a víkendík je trendy slovíčko. A na závěr přidáme přáníčko s příslibem, že se v pondělí zase ozveme… (Lada: beze slov + delete.)

Taškařice, co? Docela jo, kdyby ten terorizovanej e-mail nebyl můj. Takže hledám tlačítko „zablokovat“ a přemýšlím, jak to v dané firmě musí asi vypadat. Docházím k závěru, že fasují špatnej matroš. Nebo je to banda nějakých zoufalců. Nebo jsou to naopak normální fajn lidí s pěkně blbým marketingem. Nebo nevím. Třeba si ta „děsně cool partička“ myslí, že takhle je to správně. Možná jo. Pro lidi, kteří sedí v práci a nemají do čeho píchnout. A radujou se z toho, že jim přišel aspoň nějakej e-mail. Já takový neznám. Ale třeba někde jsou…

P.S.: Dnes telefon. Takže mě prokoukli! Ptají se, CO SE STALO? Vůbec si nás neobjednáváte, co se stalo? Mám radši ty, co znají zdravou míru, to se stalo.

 

 

Diagnóza: špatná pověst.

Znáte to. Už mi není osmnáct, nějakou praxi bych taky měla, tak mi drzost a zkušenosti našeptávají, že si můžu dovolit nesouhlasit s nešvary několika firem, jejich manažerů, leaderů, ředitelů, majitelů či dalších zodpovědných. Globálně vzato, s něčím podobným jsme se asi setkali (nebo se na tom podíleli) všichni. Nebo naši kamarádi. Nebo kolegové, současní i minulí. Lidem totiž pusu nezalepíte a přesně tady to začíná. U mluvení. Sdílení informací, příběhů, pocitů a dojmů. Na konci toho všeho může být třeba velkej průšvih. A my všichni zodpovědní manažeři se potom divíme, kde se stala chyba.

Nedaří se najít zaměstnance? Odcházejí tažní koně? Atmosféra ve firmě houstne?

Diagnóza je jasná: Špatná pověst. Interní a externí. Příznaky: nebolí. Aspoň ze začátku je všichni velmi rádi přehlížíme. Je to pohodlnější, proč si to nepřiznat. A pak je mnoho důležitějších věcí k rozhodování, že jo? Musíme přece řešit efektivitu zaměstnanců a obchod a pak taky to, co stojí za nepříznivým cashflow. A je zřejmé, že otázku PROČ tak tomu všemu je, nemáme moc rádi. Řešíme důsledky a ne příčiny.To se pak tlačí na HR managery, aby zjišťovali, co je špatně. Problém je, že to vlastně nechceme slyšet. A dáváme to najevo tak dlouho, až nám to zaměstnanci nechtějí říct. A povědí to jinde. A následky? Číhají všude. A dovedou znepříjemnit život.

Problém najít zaměstnance?

Ne a ne najít nové členy týmu? Ohřejí se u vás maximálně rok a zmizí? Nebo už jste to dotáhli tak daleko, že přijdou na pohovor a pak, když jim slavnostně oznámíte, že zvítězili, vám oni velmi neslavnostně sdělí, že už nemají zájem? Kde to vázne? Rozhodně nevsázejte na to, že vám otrávený zaměstnanec řekne narovinu, proč bere do zaječích. Upřímně? Proč by to dělal… Interně pak nezapomeňte všude říkat, že to vlastně není škoda, že odešel a že venku čeká hromada dalších a lepších. Ehm… tak proč je teda ještě nemáte?

Co ale určitě máte, je ostuda. A špatná pověst. Protože to, co zaměstnanec nesdělí vám (třeba protože se snažil tolikrát a k ničemu to nebylo), zcela určitě povypráví jinde. Doma, na pivu, v nové práci, ve fitku a bůhvíkde ještě. Tuhle lavinu už nezastavíte a nikoho nezajímá, jak pravdivá celá situace je. Bohužel.

Problém získat projekt?

Taky se vám zdá, že nějak ztrácíte body v tendrech? A že tam, kde jste mívali dveře otevřené, se pomalu zavírají? Drtí vás konkurence? Ptáte se po prohraném tendru jeho zadavatele na to, proč jste zase byli druzí? Otevřete oči a hledejte souvislosti. Přece se nespokojíte s tím, že „bohužel vedení se rozhodlo upřednostnit jiného dodavatele vzhledem k ceně“. Interně samozřejmě sdělte zaměstnancům svoji obvyklou výmluvu na téma „konkurence dumpla ceny“, ale dobře víte, že je to jinak. Nebo ne? Nesedí náhodou v dané firmě váš bývalý zaměstnanec? Nebo jeho kamarád? Nebo kamarád kamaráda, který už dávno ví, že s vámi raději ne? Svět je prostě malej.

Dejte si na něj pozor!

Další zaměstnanec odchází? Sám od sebe a tvrdí, že za lepším? Jaká troufalost. No dobře, tak se sejděme a vymysleme, jak na něj. Oficiálně mu popřejeme mnoho štěstí. A neoficálně? Ano, budeme varovat ostatní. To je přece naše povinnost, ne? Pomluvíme ho, kde se dá, protože kdo neskáče s námi, skáče proti nám. A vůbec nepřemýšlejme nad tím, že když to uděláme jednou, tak (etika stranou) to projde. Když dvakrát, je to hnus. Když třikrát, stane se z toho norma a dříve nebo později se to otočí proti nám. A budeme prostě „ta firma“, která tohle svým ex zaměstnancům dělá. A jsme kde? Jsme zase u následků špatné pověsti. Protože upřímně, kdo se k nám pohrne, když se tohle rozkřikne? A že se to rozkřikne, na to si vsaďme.

Zrcadlo aneb firma má takové zaměstnance, jaké si zaslouží.

Dobrá zpráva pro zaměstnance je, že pracovních nabídek jsou aktuálně mraky. Špatná zpráva pro zaměstnavatele je vlastně tatáž. Z toho vyplývá jediné: neplácejte o tom, jak dobrá firma jste, když nejste. Ten, kdo vás ohodnotí jsou vaši zaměstnanci. Vaše pověst bude přesně taková, jakou vám udělají právě oni. A dodavatelé, externisté, klienti. Chovejte se k nim s ohledem na tenhle fakt. Korektně. Nenechte se vydírat, ale zamyslete se, zda je nutné uhýbat, neplnit sliby, dehonestovat nebo za zády pomlouvat. Protože ten, kdo nakonec bude tratit, jste jenom vy. Pokud vás tedy donekonečna nebaví shánět někoho nového, protože ti, co odešli, nestáli za nic…

P.S.: Proč o tom píšu? Protože aktuálně pomáhám „zvedat“ ze země 3 takové nešťastné firmy, které „moc krásně“ dojely na svoji pověst. Jestli se to podaří, to zatím nevím. Ale o tom, že „ve firmě XYZ rozhodně ne, tam je to hrozný, ždímou lidi, neplní sliby a vůbec to tam není takový, jak říkají“, jsem už slyšela mnohokrát. Bohužel.

 

 

Stane se #nadovolene

Tak jo. Pod vlivem čerstvých zážitků to musí ven. Protože jinak to v sobě budu dusit nebo pořád otravovat kdekoho a možná i kdeco. Tady to máte. Odpozorováno v Emirátech.

#nerozumí a ještě je tu málo jídla

Pojďme si zanadávat na leteckou společnost! Co, mámo, dyť voni nám za celou cestu dali akorát to jedno teplý jídlo a krabičku s  tyčinkama a kompotem. Za ty prachy, to se mi snad jenom zdá! A tady ty… co nás obsluhujou, táto! Ani neumí česky! Kafe říkám, ka-fe! Ein kafe mi přines! Díky, no to to trvalo. Foť, foť to! To bude už asi ta… Dubaj, ne? Ber tašky a deme. Proč nás nechtěj pustit ven, sakra?

#my letos jedeme jakoby sami…

Kam jedete? Jaký hotel máte? Hm, tak to máte jiný než my. No víte, my teda cestujeme pořád, několikrát každej rok. Letos ale sami, přes ten internet, bez cestovky. Tak nevíme, jak to jako bude na tom letišti tam. Někdo si nás vyzvedne? Nevíte, ke komu se máme hlásit? A vy to taky nevíte? A vy?

#selfie tyč

Tu musíte mít! I přes to, že s vámi cestuje kamarádka nebo přítel nebo kdokoliv další, kdo by vás mohl vyfotit, tahejte s sebou všude tyč! A co víc? Otravujte s ní zejména tam, kde je mnoho lidí na jednom místě. U památek, v přístavu, na tržištích, v obchodních domech, v letadle, v bazénu. A co nejčastěji, protože jedna fotka nestačí. Čím víc, tím líp. Zkoušejte pózy, špulte rty! A to na každém metru paluby vyhlídkové lodi, před každou výlohou ve městě. A jako majstrštyk si nechte pořízení tisíce fotek tyčkou na úzké lávce, po které musí přejít ještě 40 lidí, kteří stojí za vámi a nezbývá jim nic jiného, než čekat a vrtět hlavou. Nebo vás hodit do vody. Nebo se na sebe tázavě dívat a dojít k závěru, že jste prostě magor.

#pivo se platí, ber kolu

Kola ti musí stačit, na to pivo nešahej, říkala to ta paní, že alkohol se platí! Vem radši dvě. Nebo tři. Vemu to do tašky do autobusu, do hotelu pojedem zase hodinu nejmíň. Jaká je? Třeba je ta arabská jiná než u nás. Chutná? Tak jich beru víc. Na ostatní zbyde to pivo, ať si zaplatěj.

#jak čuměj

Co na tom, že má každá země svoje zvyky. A co na tom, že vy jste tam jen na návštěvě. Házejte na to ignora a kašlete i na to, že vás průvodce upozornil včas a dopředu, co je a není vhodné. Přece si na zadek z nikoho nesednete, no ne? Takže zvykům navzdory si do města arabů, kde převažuje islám, vezměte kraťasy, místy i o dvě čísla menší a opravdu nepěkně zaříznuté. A odhalená ramena. A v klimatizovaném obchodním domě si všude nahlas stěžujte, jak na vás každej čumí. A že vám je zima, protože blbá klimatizace jede na plný pecky! To zaručeně pomůže. A nezapomeňte u každého obchodu komentovat vysoké ceny, kdo by to v Dubaji čekal, no ne?

Takhle to vypadá, že jsem na cestách potkala partičku z „jezeďáků z Hoštic“. Není to tak. Výše uvedení exoti tvořili jen malou část. A možná právě proto tolik vynikli. Zajímavé je, že „mimoní“ chování není otázkou dříve narozených, u kterých by člověk velkoryse přimhouřil oko. Vesměs se jako trubky projevovali jedinci ve věku 25 – 35 let. Zvláštní co? Čím to je?

Na závěr jednu pecku. V autobusu od terminálu k letadlu: „Holky, já nevim, no. Kdyby mi někdo řekl, že je v Dubaji takovej hic, taková nuda a samej chlap v županu, nikam bych nejela.“

Tak stane se, no…

 

 

 

 

Princezna a Velké klání.

Bylo nebylo. Za devatero řekami, sedmero kopci, v kraji malebném a přes všechnu jeho hrubou, skalnatou a kopcovitou slupku vlídném, žila byla princezna. Měla to kouzelné místo ráda, i když často utíkala do světa na zkušenou. Sbírala moudrosti nejen z knih. Naslouchala lidem i přírodě. Často se zmýlila, ale to ji nezastavilo. Naučila se prohrávat a neúspěch ji poháněl dál. A to jí prospívalo. Čas se s časem sešel a o princeznu se ucházela různá království, která potřebovala její pomoc. Rozkřiklo se totiž, že se na té cestě za poznáním naučila mnoho věcí.

V jednom království poznala osvíceného rádce Leška. Dali hlavy dohromady a společně za pomoci dalších zvítězili nad špatnými a hamižnými šašky, kteří si pro sebe usurpovali právo rozhodnout, kdože je v zemi tamní tím nejlepším v rytířských kláních. A protože hlas lidu rozhodl, že mezi nejlepší patří sám Lešek, princezna měla tu čest s ním za odměnu sepsat pamětní povídání jako poselství ostatním zemím a národům. Poselství pojmenovala podle věty, kterou rádce Lešek řekl hned na začátku: Dobrých lidských vlastností si vážím víc než sportovních výsledků. 

Tak velkoryse, ctnostně a vřele se u princezny Lešek zapsal už navždycky. Podali si ruce a jejich osudy se ubíraly každý jiným směrem. Princezna pomáhala v jiném království a co se nestalo? Šťastná náhoda je svedla dohromady. A zase společně vymýšleli, jak pomáhat dobré věci.  A dobrou věcí se stalo Velké rytířské klání. Rádce Lešek byl jmenován hlavním Mistrem rytířem a měl vše na svých bedrech. Pral se s mnoho prašivými kočkami, které mu přeběhly přes cestu. Bojoval se zubatým drakem i starým pomateným žabákem sedícím na prameni, udatně přeskakoval mnoho překážek. A v onen slavný den pozval princeznu na tu slávu. Přišla i s tajným posláním. Bystrýma očima sledovala klání a mumraj okolo. Nic jí neuniklo. A protože si s Leškem slíbili, že si navždycky budou říkat pravdu, učinila tak. Na pergamen mu zaznamenala nešvary i chválu. A předala mu to celé s trochu omšelou pečetí.

Lešek nelenil. Četl a hlavou moudrou a sečtělou rozhodl. Na příští rok svolal radu schopných a jali se dělat změny. Vylepšovali a činili tak, aby lépe bylo. Ponejvíce komtesa Pavla, která zářila jako zlatý poklad. Na co sáhla, to se dařilo. Rok od roku se Velké rytířské klání stávalo lepším a dokonalejším. Ze strniště plného slámy se stal trávník hodný ocenění anglické šlechty. Celé soutěžení získávalo věhlas a mnozí, i z dalekých krajů, se chtěli přiučit, jak správně takovou věc uchopit. Lešek s Pavlou a jejich družinou si vydobyli úctu. Zvítězili a jejich pečeť získala lesk a slávu.

A princezna s úsměvem a velikou pýchou sleduje, jak jim jejich konání od ruky jde.

Pozn.: Dvorní Mistr Paletka, autor barev a znaků pro zvací listiny trvá na tom, že nejlepší sportovní zvíře se zove ježek. (To není třeba chápat, jen vzít na vědomí. To víte, umělci… .)

Ježiši, jak já TOHLE nemám ráda!

Ono to teď bude vypadat, že nemám ráda markety. Předem hlásím, že to není pravda. Nakupuji v nich často. V oblibě mám ty menší. Omezený sortiment mě ale občas vyžene i do těch velkých. A co si budeme povídat, velkorysá otevírací doba ve všední dny i svátky je věc, kterou oceňuju ze všeho nejvíc.

A v těch velkých vypuklo cosi zvláštního. Aspoň minulý týden jsem to zažila v obou „značkových“ marketech, které pravidelně navštěvuji. Poznávací znamení: pokladny. Diagnóza: Jsi jiný? Neprodáme!

Hlavně řekni, co to je za lidi!

Docela milá mladá pokladní. Koukám, že jí to jde od ruky a proto sunu plný košík právě k ní. Vykládám zboží na pás a tak trochu se rozhlížím kolem. U vedlejší pokladny skoro není přes obří krabice plné mléka a kartonů Coca-Coly vidět nakupující. Pokladní pípá jako o život. Všímám si, že vůbec nemá radost z obří tržby (no jasně, to je zase z mý strany trochu velké očekávání, to uznávám). Naopak. Mračí se, škube koutkem úst a sem tam otráveně (možná unaveně) vzdychne. A překlepne se. Volá telefonem nadřízenou a prosí o storno položky. A v tu chvíli se „moje“ pokladní vmíchá do situace a nahlas, přede všemi, říká: „Hlavně nezapomeň říct, CO TO je za lidi!“ Rajčata, která právě beru z košíku, padají zpět. Otáčím se a svoje pocity bych popsala jako zhnusené. Jak jako, co to je za lidi? Proboha, kdo to tam nakupuje, že si vysloužil takové označení? Nikdo jiný než dva postarší Asiati. Náklad už mají zpět v košíku, takže je vidím. Tváří se rozpačitě a je nad slunce jasné, že rozumí každému slovu. Nevzdorují, tiše stojí a čekají na verdikt pokladní. Rozhlížím se okolo a očima hledám aspoň jednoho člověka, kterému tohle přijde stejně nedůstojné, jako mně. Nacházím. Naštěstí. Starší pán (možná se pletu, ale pamatuji si ho jako profesora z místního gymlu) velice mírně napomíná slečnu za pokladnou. Vysvětluje jí, v čem se právě chová velmi nezdvořile. Odpovědí je štěknutí na téma „Jen se jich nezastávejte, rejžujou, neplatěj daně a všechno tady vykoupí.“ Pana profesora v tom nenechávám a podotýkám směrem k rozohněné slečně v červeném mundůru, že je to podstata prodeje, aby lidé nakupovali a že by měla být ráda, že trhne takový prachy. Odpoví, že to není její věc, její dosud pokorně mlčící a urážení zákazníci zaplatí a odcházejí. Krčím rameny a cestou domů o tom přemýšlím.

Neuběhne ani týden a v jiném marketu zažívám etudu s názvem:

Ježiši, jak já TOHLE nemám ráda!

Podobný scénář. Pokladna, tentokrát přede mnou asijský pár. Starší muž a o něco mladší žena. Každý má svůj vozík. Žena jde první. Pokladní pípá a vzrůstem malá paní, která má odhadem 40 kg, nakládá ty těžké kartony s pitím do vozíku. Hotovo. Pokladní říká cenu a zákaznice vytahuje peníze. A v tom se ozývá, zřejmě zkušenější, pokladní od sousedního pásu. Za přítomnosti nakupujících vede tento rozhovor.

„Kolik jí toho dáváš? Máš to spočítaný? Pro NĚ je to omezený. Oni můžou jen určitý počet kartonů. Ta paní má o jeden víc. Musí ho vrátit.“

Ne, nedělám si legraci. Následuje absurdní situace, kdy je nakupující, ta drobná paní, nucena vzít balík pití a přenést ho do vozíku svého partnera. Pokladní stornuje položku za balík pití. Nakupující popojíždí kupředu a vozík parkuje kousek od pokladny. Čeká na svého partnera, který zpropadený balík opět dává na pás, pokladní pípá, balík jde do košíku spolu s ostatním zbožím. Zaplaceno, hotovo. Oba asiati odchází. A pokladní celou situaci komentuje slovy: „Ježiši, jak já tohle nemám ráda.“

„To jsme dvě,“ říkám jí. Nemám ambici jí vysvětlit, že se mi z ní dělá nevolno. A že to, co jsem právě viděla, je šikana. Rychle platím a odcházím. A hlavou se mi honí hromada otázek.

  1. Proč je zboží k prodeji omezeno počtem kusů? Proč pro Asiaty? V regálech jsem nikde neviděla takové upozornění.
  2. Není náhodou cílem každého prodejce prodat co nejvíce zboží?
  3. Jsou ty pokladní nějak nabrífované vedením marketu nebo to je jejich vlastní aktivita?
  4. Uvědomujou si vůbec, jak tím jednáním ponižují a šikanují?
  5. Existuje tohle i ve větších městech nebo je to nějaká místní tradice?
  6. Je tohle vůbec košer? To je jediná otázka, na kterou znám odpověď. Není!

Těžko tohle nějak soudit. Už totiž slyším to ječení a odsuzování na téma: Tak ať si to jde ta blbka, co píše ten blog, teda vyzkoušet, jaký to za tou kasou je. Třeba si to jednou vyzkouším, ale nenávidět u toho nikoho nebudu. A veřejně takhle někoho šikanovat taky ne. To bych se, sama před sebou, musela dost stydět.

Já nevím, co je na tom, že ti lidé neplatí daně. A už vůbec nevím, zda tu jsou nebo nejsou legálně a zda je sem někdo pustil. Od toho tu jsou nějaké úřady, ne? A jasně, že se mi nelíbí záběry z tržnic, kde jsou drogy a podobný věci. Na druhou stranu vídám tržnice plné lidí, kteří tam nakupují a Asiaty podporují v jejich podnikání. A asijská bistra nebo restaurace, které prosperují díky těm, kteří se tam stravují. I já k nim občas patřím. Vždycky se tam ke mně chovají slušně. A o to mi celou dobu jde. Proč to nedokáže ta pokladní? Při nákupu to není o politice, daních, povolení k pobytu. Tam je to o lidech. O pokladní, která má dělat svoji práci a nakupujícím člověku. Bez ohledu na to, kdo to je. To ostatní ta pokladní řešit nemůže. Leda by se dostala do vlády. Pak jo.

V době hysterie okolo uprchlíků to není nejlepší téma na blog, to si uvědomuju. Ale stalo se to teď. A proto o tom píšu. Nedokážu si to schovat na později. Vzhledem k mému přeplněnému mozku a vysokému věku bych to mohla zapomenout.

P.S.: Uprchlíci jsou jiné téma. Tohle je o vztahu „člověk vs. člověk“. Doufám, že to chápete.

 

Rozumíme si, ju?

„Já už vám, mladejm, prostě nerozumím,“ lamentuje občas táta. „Mluvíte divnou moderní řečí. A taky jste furt samá angličtina.“ A já mu občas odpovídám, že to vidí moc černě. Že i za jeho mládí floutci postávající před kinem napodobovali Beatles a jejich rodiče tomu nerozumněli. A to nemluvím o tom, že když on sám spustí tu jeho odbornou gastro nebo rybářskou hantýrku, nechytám se občas ani já. A to jsem v tom vyrostla. Naše diskuze tedy většinou končí mávnutím ruky a zřejmou neochotou mého životadárce se mnou na tohle téma pokračovat. No bodejť, umlátila bych ho kupou příkladů a argumentů.

Jenže nedávno se to stalo. Na vlastní kůži, oči i uši jsem si to pěkně vyzkoušela. Mluvila jsem česky. Protistrana taky. A neškrtla jsem si. Odpočinutá, střízlivá, dobře slyšící i vnímající. A ani ň. Buď senilita, měknutí mozku, kombinace obého anebo moribundus. Ovšem totální.

Z lásky k Česku si takhle jednou v sobotu navštívím hyper-super-mega-giga-terra market. Pravidelně tam chodím na větší nákupy. Už vím, kde co mají, takže neztrácím čas a chodím najisto. Někdy před rokem jsem si tam pořídila takovou plastovou přepravku. Ano, tu notoricky známou, do které se narve víc věcí než do tašky. Bedničku používám pravidelně. Jako kupa dalších lidí. A v sobotu se mě poprvé u pásu otázala pokladní:

„Máte na tom nálepku?“
„Na čem?“
„No na tý bedně. Jakože není kradená.“
„Prosím? Tím chcete říct, že jsem si ji tu teď vzala a nechci vám ji zaplatit? Tak se na ni podívejte. Je odřená a zespoda určitě špinavá. A docela mi vadí, že si tohle myslíte.“
„Omlouvám se, ale pochopte, nemáte nálepku.“
„Já ale nevím, jakou nálepku, “ říkám už dost otráveně. „Nikdo po mně nikdy žádnou nálepku nechtěl. A když jsem si tu bednu tady kdysi kupovala, nikdo mě nevaroval. Tak mi vysvětlete, o co vám jde.“
„Nikdy po vás nikdo nechtěl nálepku? To je divný. No když s bedýnkou chodíte nakupovat, musíte na ní mít nálepku. A tu vám dají na informacích, tak se tam zastavte.“

Konečně chápu. I když nechápu. V době neuvěřitelných smart technologií řeší hypermarket ochranu zboží nálepkou. Ale budiž. Naházím věci do těžce uhájené přepravky a mizím směrem k informacím. Tam trpělivě vyčkávám, až si dvě zaměstnankyně zanadávají na toho vopruza, co je před chvílí obtěžoval nevhodnými dotazy.  Pak si ehm ehm odkašlu a jedna z nich si mě všímá. Ve vteřině mění výraz z nasupenýho na happy smile (no jo, tati, já vím, ta angličtina – takže z nasupenýho na zářivě úsměvný). Pluje ke mně a ptá se:

„Co pro vás mohu udělat?“
„Dobrý den. U pokladny mi řekla slečna pokladní, že mi dáte nálepku na tuhle bedýnku. Abych s ní mohla nakupovat a abyste si nemysleli, že jsem ji ukradla. Můžete mi tu nálepku dát?“
„Ale vy máte nakoupeno. Takže vám ji teď nedám.“
„Aha, a proč?“
„No vždyť to říkám. Máte nakoupeno.“
„Já vám asi nerozumím. Na pokladně mě poslali sem. Proč mi tu nálepku nemůžete dát? Až sem půjdu příště, určitě na to zapomenu. Proto bych ji chtěla raději hned.“ Pracovnice informací mě řadí do kategorie vopruzů a ještě ke všemu debilních a natvrdlých. Upřímně si tak připadám. Obě hovoříme česky a nerozumíme si. Paní se nadechuje a tónem, kterým se běžně hovoří k batolatům mi sděluje: „Nedám vám ji. Už máte nakoupeno a mohla byste to zneužít, chápete? Rozumíme si, ju?“

„Nerozumíme.“ Už i mně dochází trpělivost. „A obávám se, že mi to asi budete muset lépe vysvětlit. Koupím tady bednu. Pomalu rok s ní sem chodím nakupovat. Dnes mě zadrží svědomitá pokladní a odešle  sem, abych nafasovala nálepku. A vy mi ji teď nemůžete dát a mluvíte o zneužívání. Jsem z toho jelen, promiňte.“

Paní se nadechuje a vypadá to, že se soustředí na maximální sportovní a intelektuální výkon. „Nálepku dostanete JEN PŘI VSTUPU do obchodu. A vy už máte nakoupeno a jdete domů. Takže až příště. Musíte se stavit tady u nás.“

„Proč? Proč mi ji nedáte teď už na příště?“ Nechci to vzdát.

„Protože je na ní datum přece,“ zahučí na mě ta paní a otáčí se ke kolegyni. Jsem ráda, že ten výraz nevidím.
„Počkejte,“ začíná mi svítat. Konečně. „Ta nálepka je jednorázová?“
„Samozřejmě.“
Tak s touhle informací jsi asi měla začít, ty můro zděšená, pomyslím si.
„Čili pokaždé, když sem půjdu nakupovat, musím vám dát bedničku a vy mi na ni nalepíte nálepku?“
„Jistě. Celou dobu vám to tu říkám.“
Ale kulový. Meleš si svoji a pořádnou informaci, abych z tebe páčila.

„Aha. Takže když na to tak koukám, po pár týdnech mi na bedýnce nezbude kus místa. Všude budou nálepky.  Ale už vám rozumím. Díky.“
„Si to normálě odlepíte, ne?
„Myslím, že ne. Mám lepší nápad. Nashledanou.“

Takže tati. Mladí, staří, moderní, angličtina, neangličtina. Někdy si nerozumíme, ani když mluvíme stejnou řečí. Blbý, co?

Loajalita? Změříme ji trikem!

Zaměstnaneckou loajalitu probírá kdekdo zprava zleva. Asi nejvíc, když je firma v háji. Nebo když se do háje blíží. Vlastně stačí i obyčejnej průšvih. Mediální, personální nebo manažerský. To se pak pravidelně odněkud vynoří téma loajality. A působí nejednu vrásku během emotivních interních diskuzí. Tak jak to s ní, potvorou jednou fikanou, vlastně je?

Co říká wikina?

Loajalita (z franc. loyauté a z lat. legalitas, zákonnost) znamená věrnost,
praktickou ochotu jednotlivce či skupiny osob dodržovat závazky vůči
osobě nadřízené, vůči organizaci, instituci nebo i přesvědčení.
Celá definice je zde.

Toliko teorie. A teď praxe. Někdy cynická a někdy vtipná. Subjektivně viděná mýma očima. A prožitá. Takže jakákoliv podobnost se skutečnými osobami a situacemi není náhodná.

#Přirozená

Nepřemýšlela jsem o ní. Na dotazy těch, kteří nevěděli, jsem přirozeně odpovídala: „Jo,  dělám v agentuře MCP. A jasně, že se mi tam líbí. Jinak bych tam nebyla, ne?“ Nelhala jsem. Líbilo. Neměla jsem důvod si stěžovat. Do práce jsem chodila ráda a nepočítala hodiny, které jsem tam trávila. Proč taky? Narozdíl od svých vrstevníků, kteří si na potkání stěžovali na šéfy, já byla v pohodě. V autě jsem za sklem vozila modrýho plyšovýho bubáka a poslouchala tam tu slovenskou partičku.  Žádná křeč. Nikdo mi to nenařizoval. Chtěla jsem sama. Přirozeně, loajálně. Když přišlo na řeč, mluvila jsem o firmě i šéfovi hezky. Nikdy nepřišel důvod dělat opak.

Note: No tak nebudeme si lhát. I tahle práce měla něco, co mě nebavilo. Nikdo není stroj a já tuplem ne. Určitě se našly činnosti, které jsem dělala míň ráda než ty ostatní. Ale to prostě k životu patří. Loajalita nevzniká rovnicí baví – nebaví. Ale přístupem šéfů, kolegů, atmosférou ve firmě a přirozeným respektem k autoritám. Odborným i jiným. Aspoň u mě to tak je.

 #Vynucená

Ta se vyskytuje tam, kde přirozená autorita schází. A třeba i tam, kde se nahlas říká: „Kdo nepůjde na večírek, má vroubek.“ A za větou „Samozřejmě nebudeme nikoho nutit, aby tam chodil,“ se ve skutečnosti opravdu skrývá „však počkej, my ti to připomeneme.“  Že to takhle nikde není? Ale je. Na vině je nedospělý a nesebevědomý management. A v jeho očích je člověk, který se neúčastní akcí a není aktivní, nedejbože proaktivní, něco jako černá ovce. Jenže ona má každá mince dvě strany, že? Jak je to s těmi aktivními a managementem oblíbenými? Třeba takhle:

„Jéé, děláš si presso, dej mi pak taky hrneček a zmáčkni, díky.“
„Jdeš tam?“
„Na večírek?“
„Jo.“
„No jo, jdu. Tak bude to placený, ne?“
„Prej už ne chlast, jen jídlo.“
„Cože? Jak jako jen jídlo? Vždycky byl i chlast. Co to jako je? „
„Nevím, říká se to. Třeba to tak nebude. Nic se ofiko neví.“
„Hm, no to je pěkný. Takže za svý, jo?“
„Asi jo.“
„No tak se najím a dám kafe a jedu domů. Stejně to mám docela daleko.“
„Vidím to stejně. Se tam ukážu, aby se neřeklo a pak delete.“

A já se ptám: Kdo je víc loajální? Introvert, který z principu na večírky nechodí nebo ten, kdo se chodí zadarmo najíst a prostě se tam ukáže, aby měl „body“? Trapný. Z mýho pohledu teda jo.

Note: Všichni nejsou introverti a vyžírkové. Zdravé jádro jistě chodí na večírek z jiných důvodů. Řekněme, že z těch správných. Je ale důležité umět to rozlišit. Nikdy jsem nesouhlasila, nesouhlasím a nebudu souhlasit s jednoduchým měřením loajality podle ochoty či neochoty chodit na večírky, tembuildingy nebo jiné společné akce. Osobně je mám ráda. Plně ale respektuju rozhodnutí kohokoliv tam nejít. A je veliký rozdíl respektovat nebo říkat, že respektuju a nedělat to. Však vy víte, co tím chci říct.

#Firemně tričková

Tahle diskuze mě pobavila ze všech nejvíc. Když zasedá divizní vedení větší firmy a hodnotí marketingový event, padají podobné hlášky:

„Musíme jí dát prémie. Dřela na tom, při své práci, celý týden.“
„Ale nedřela. Ani tu nebyla. Měla dovolenou.“
„Aha, ale říkala, že ano, že jí to zabralo všechnen čas. Tak se tomu asi věnovala nad rámec… .“
„Nevěnovala. Dělal to její tým. Sám.“
„Ale na místě byla. A měla firemní triko. Narozdíl od všech ostatních.“
„Ty jsi ho měl, řediteli?“
„Ne, byla zima, měl jsem bundu.“
„Ostatní taky. A pod tou bundou triko. Možná… .“
„Ale ona byla vidět. Měla triko. Prémie jí dáme. A ostatním teda něco málo taky.“

Note: Tohle má dva úhly pohledu. Nikdy jsem se nebránila nosit firemní hadry, pokud vypadají fajn. A pokud je k tomu vhodná příležitost. Ale je to jako s tím večírkem. Nařídit to násilím? Ale no fuj. Chci se ke značce hlásit a propagovat ji? No jasně, když mám důvod. A ten důvod je jednodušší, než si všichni myslí. Mít rád firmu, kde pracuju a být na to pyšný. Jsem? Pak není problém. Nejsem? Ani prémie za firemní triko mě tam neudrží. To je to, s čím by měl brand, PR nebo jiný manažer počítat. A management, v neposlední řadě.

#Ta správná

Zdálo by se, že je to ta první. Ta byla hodně spontánní a dělí mě od ní mnoho let praxe. A taky zkušeností. Dobrých i těch opačných. Proto jsem poslední pracovní nabídku zvažovala. A přemýšlela. A položila si zrhuba takovéto otázky.

  1. Proč tam chci jít pracovat? (Ne, obří výplata není ten správný důvod.)
  2. Mám v plánu ve firmě zůstat nebo jen „vyrazit“ klín klínem a čekat, až se naskytne „pořádná“ pracovní nabídka? (Osobně nechci někde ztrácet čas a za chvíli něco měnit – nejsem ten typ.)
  3. Čím chci a můžu budoucímu zaměstnavateli prospět? (Budu tam k tomu mít prostor?)
  4. Budu ochotný/á udělat něco navíc bez nároku na odměnu? (Pokud bych tady váhala s odpovědí, logicky bych nabídku odmítla.)
  5. Budu pyšný na to, že ve firmě pracuji? Pochlubím se přátelům? (Tak o tom nepochybujte!)
  6. Co vím o historii a současnosti firmy?
  7. Souhlasím s posláním a vizí firmy?
  8. Co vím o lidech, kteří ji vedou? (Tohle se, po předchozích zkušenostech, ukázalo jako klíčové!)
  9. Je podnikání firmy v souladu se všeobecně etickým vnímáním?
  10. Jakou má firma všeobecně pověst? (To byste se divili, jak snadno se dostanete k informacím o firmě, jejím fungování, zaměstnancích… )

Pak stačí si to vyhodnotit. Každý máme jiné nároky a představy. Tři měsíce zkušební doby jsou dost dlouhé na to, aby obě strany poznaly, zda vzájemná chemie funguje správně. Pokud ne, osobně zklamaně prohlásím: goodbye.

#Už končím, nebojte…

Co mě k tomuhle výlevu dovedlo? No možná konec roku a začátek nového. A taky časté dotazy typu: „Hele, nevíš o dobrým javistovi, webaři, marketérovi, obchodníkovi?“ Nevím.  Ale docela rozumím, proč může mít nějaká firma problém je sehnat. Nebo si je udržet. Ta pověst, ta atmosféra, ta loajalita… já bych je, prostě, nepodceňovala.

„Soušl“ story

Někdy to je, přiznávám, docela únavný. Vysvětlovat lidem, k čemu jsou sociální sítě. A že online, jako takový, neodmyslitelně patří do marketingového mixu už pěknou řádku let. A web, že má nějakou funkci a že ano, web za 5 tisíc korun je taky web a někomu stačí. Ale ne korporátu, který chrlí víc než 300 různých produktů ročně a bojuje s konkurencí.  Být tzv. evangelist je někdy těžký. Ale nevzdávám to. Občas to je psina. Kolikrát jsem už slyšela třeba tohle (letos, v roce 2014):

  • já tomu fejsbůku prostě pořád nevěřím, je to z Ameriky (No jo, může za to Amerika. A já myslela, že konkurence toho pána, která na FB vesele funguje a několika tisícům fanoušků docela pěkně prodává produkty.)
  • je to pro puberťáky (i puberťáci jsou cílovka)
  • mám 15 kamarádů a ani jeden z nich nemá Facebook, takže my to nepotřebujeme (Vyjádření šéfa korporátu,  jehož produkty si o Facebook přímo koledují. Obří hobby komunita by s tím udělala zázrak. Reagovat na takový argument je škoda času.)
  • je to plný virů (tak určitě)
  • sleduje to, kdo chce (aha, já myslela, že o to jde… )

Stručně řečeno: ani tolik let po vzniku Facebooku, nedejbože jiných sociálních sítí, nemá mnoho lidí na důležitých firemních pozicích hlavu otevřenou. Ale co už. Tratí nejvíce oni. Naštěstí to tak není všude. Chytří vyhrávají. Tupí hledají výmluvy.

#Tadybytoslo

Ve firmě, kterou právě vynáším do nebes, facebook znali dřív, než jsem se tam, shodou mnoha náhod, zjevila. A dělali ho fajn. Rezervy to mělo a má, ale zabetonovaní nejsme, a to je základ. Ubrali jsme na vážnosti a přidali trochu „behind the scenes“. A komunikace funguje. A stejně tak funguje kolega „L“, který se hodně rychle chytá. Dáváme tomu nějakou strategii a „L“ už suverénně používá marketérskou hantýrku. Cool. Fakt. Není divu, že přišel čas na zašeptání nového zaklínadla: „twitter“.
„Hele, já ti nevím, nějak se v tom neorientuju,“ zhodnotil to na první pohled „L“.
„V poho, já to zatím budu psát a ty koukej. Časem to dáš.“
„No já nevím, je to takový nepřehledný, divný,“ přesvědčoval sám sebe „L“.
„Jak chceš, já s tím problém nemám,“ uzavřela jsem to a věděla jsem svoje. Bylo mi jasný, že dřív nebo později na to tenhle kluk prostě přijde.

#pomohlamikometa

Ještě párkrát jsem zaslechla něco v tom smyslu, že twitter „asi jako neee teda“. A pak to přišlo. Rozzářený velký hnědý oči a nadšení, který rozbíjelo atmosféru. A jásání, že twitter je boží a že už to má!

„Tak povídej.“
„No sleduješ Philae, že jo?“
„Ne,“ odpovídám pravdivě a dodávám, že nemám nejmenší tušení, o čem „L“ mluví.
„Ježiši, sonda na kometě. Umíš si představit, jak je to veliký a důležitý? Asi ne, co,“ zlomil nade mnou hůl.
„No dobrý, no. A jak to souvisí s twitterem?“

A pak už to jede. „L“ s klukovským nadšením líčí, jak zjistil, že sonda i kometa má vlastní twitter a že se o tom dočetl v nějakým článku. A že si tam „jako mezi sebou povídají“. A že mu vlastně docvaklo, jak může být twitter fajn a co znamenají ty mřížky. Takže vyhráno. Nechávám se strhnout nadšením a v obří euforii se domlouváme, že „L“ teď půjde ke kompu a založí twittery pro naše letouny. Každému jeden. A rozjedeme to.

 #heslasakra

„Bez překážek by člověk z tý práce snad ani neměl radost“, říkám si, když po několika hodinách nevidím ani jeden letadlový twitter účet. Potom přichází „L“. Jeho úsměv číslo 13 znamená: něco se stalo. Tázavě zvednu obočí.

„Jsem kretén,“ zhodnotí se.
„Už zase?“
„No jo, založil jsem účet pro Stinga. Před chvílí. Normálně tak, jak se má. Jméno, e-mail, heslo… „
„A?“
„No… a to heslo jsem hned zapomněl.“
„Cože? Jak zapomněl?“
„No zapomněl, jsem kretén, no.“
„Ty sis ho… „
„Ne, nenapsal. A to není všechno. Než mi řekneš, abych si to přehesloval, tak to je taky marný. Já si totiž popletl mail a zadal do přihlášení neexistující. Takže mi nemá kam přijít nový heslo.“

Zírám na něj a snažím se nesmát. On je na tom podobně.

„Ty jsi geniální,“ hodnotím uznale jeho přešlapy. „Někoho, jako jsi Ty, jsem ještě nepotkala.“ Poslední slova už přes záchvat smíchu vyslovuju jen stěží. Ještě chvíli oslavujeme jeho genialitu a pak se domlouváme, že jde založit nový twitter pro Stinga a tentokrát si všechno pečlivě napíše. Podařilo se. Kromě Facebooku už máme docela pěkně rozjíždějící se twitter účty. A ve firmě se zrodil veliký fanoušek tweetování v podobě kolegy „L“.  Moje nadšení nemá hranice. Našla jsem tweetovacího spojence, jakého jsem ve světě online komunikací, kde by se očekával dav twitteru fandících kolegů, nikdy neměla. Bůhvíproč.

A tady by to celé mohlo končit happyendem. Ale nekončí.

#chcisvujtwitter

Soušlí celá firma. Facebook jede, jak vzteklej. A že se přes něj nedá domluvit deal? Tak o tom potom. Twitter taky frčí, letadla si povídají. Ale kolega „L“ má pořád  pocit, že to není celý. Pořád tak nějak není kompletní. K dokonalosti mu totiž chybí jeho osobní twitter. Odhodlaně odchází si ho založit. Chvíli o něm nevím. A pak… pak se s užaslým výrazem objeví u mě a říká:

„Už mám twitter.“
„No fajn, to to trvalo.“
„Sleduj,“ ukazuje mi svůj profil.

Dívám se. Hodnotím fotku. On mlčí. Významně mlčí. Proto se dívám ještě jednou a pořádně. A začínám chápat.

„Ty jsi… ty už… a TOLIK let?“
„Jo, já už twitter mám. Akorát jsem na to asi zapomněl.“
„Co heslo? Pamatuješ si ho?“
„Kupodivu jo.“

Otáčí se a odchází. Ve dveřích se zastaví a vyřkne ortel.

„Odchádzam. A keby niečo, najdete ma na twitteru.“

 

Osoby a obsazení: