Hele, dík, seš fakt kámoš…

Kdo by nemiloval páteční večery. V mládí to znamenalo diskotéky. Pak pařby. O pár let později večeře ve dvou, které končily však vy víte čím.

A teď?

Roman mi zavolal kolem osmé. V kostkovaných kalhotách a tlustých ponožkách jsem mlátila do klávesnice. Vedle sebe ten největší hrnek s čajem a jako kulisa puštěná televize.

No?“

Seš doma sama?“ Zněl docela naléhavě.

Jo, dneska jo. Trochu píšu.“

A budeš sama celej večer?“

Jo, no. Proč?“

Biker tam není?“

Ne, jen pes. Proboha, co je? Zníš divně.“

Musím přijet.“

Hele, počkej, já jsem tak nějak…“

Nepřipravená na návštěvu, jsem chtěla dodat. Ale slyšela jsem jen třísknutí telefonu.

Výborný. Ani nevím, odkud jel. Takže nevím, kdy se sem vecpe. Mažu do koupelny a pokouším se o rychlý makeup. Aspoň trochu, a ještě řasenku. A stahuju si vlasy. Víc nenadělám. Lámu si hlavu, o co jde. Vzpomínám na dobu před mnoha lety, kdy jsem si právě s ním krátila páteční večery večeří a pácháním však vy víte čeho. Jiskřilo to mezi námi vždycky. A zůstali jsme kamarádi (JEN kamarádi!) i potom, co jsme se oba usadili a on oženil. Tak o co, sakra, jde?

Během telefonu s kolegou už bzučím Romanovi, aby mohl do baráku. A otevírám vchodové dveře. Slyším ho funět po schodech. Pokývnu na pozdrav a ukazuju na telefon přimáčklý ramenem k uchu. Naznačuju, že si to vyřídím a ukazuju mu směrem k obýváku. Mrkne, že chápe a s obří igelitkou s logem Baťa se rve dovnitř. Za chvíli jdu za ním. A zírám.

Na jídelním stole je vyskládaný obsah tašky. Obří pizza v krabici plná salámu a sýru. Vedle plastové mističky s různými saláty. Ne těmi zdravými. Je v nich něco jako vlašák a taky to, čemu se v dobách, kdy mi bylo deset, říkalo camping salát. Tím to nekončí. Pečivo, pytlík slaných arašídů a asi nějaká pomazánka. A ledový čaj v plastové lahvi. A na židli Roman zběsile konzumující tuhle hromadu. Mimochodem, ani nevypadá, že by se chtěl rozdělit.

Koukám na něj a hlavou mi běží obraz Marfuši, jak se cpala pod zasněženým stromem a čekala na Mrazíka. A nějak mi to nejde dohromady s klukem, který si kvůli své práci musí udržovat top fyzičku. Pokud vím, jeho nejvěrnějšími kamarády jsou odjakživa protejňák a posilovna. Konečně si mě pořádně všimnul. Ale v činnosti nepřestal.

Mám sto chutí tě podrbat za uchem jako prase v chlívku,“ vypadlo ze mě.

Můžeš.“

Hele, ty ses sem přišel… nažrat?“

Jo.“

A tady to všechno teď sníš?“

Jo.“

Se pos…. nebo tě chytne žlučník.“

Nechytne, mám to už takhle nacvičený.“

Nacvičený?“

Dělám to takhle. Občas. A doma nesmím, tak jezdím ke kámošovi. Jenže není doma, tak jsem tady.“

Pes Indy se snaží nasadit žebrací grimasu číslo 7 – ta je nejúspěšnější. Nikdo jí neodolá. Suchá kůrka z okraje pizzy by pro něj znamenala stejnou nirvánu, jako pro Romana všechna ta nálož, co si přinesl.

Sorry, kámo. Sám mám málo,“ řekl ten Otesánek směrem ke psovi a podrbal ho za uchem. Dočkal se nespokojeného zafrkání a pohrdlivého pohledu.  Nechápu skoro nic. Nechám ho jíst a jdu si udělat čaj. A sedám si k němu ke stolu. A začínám se bavit. Funí a rohlíkem vytírá misku s pomazánkou. Pečlivě, zkušeně a dává si záležet, aby v zakoutích plastového kontejnerku nezůstala ani molekula majonézy. Když zlikviduje všechno, co si přinesl, povoluje si pásek. A rozhlíží se okolo.

Kdybys měl hlad, udělám ti něco k jídlu,“ zaryju si do něj.

Kdyžtak za chvíli,“ odfrkne si a svalí se na sedačku. Nohy si s šílenou námahou hodí na stolek a spokojeně si hladí břicho.

Chvíli mlčíme a koukáme na film. Nevydržím to.

Prosím tě, nechceš mi to nějak…“

Asi bych měl, co?“

No… zkus to. Nebo se budu myslet, že ti definitivně hráblo.“

Mám prostě přetlaky, tak tohle dělám.“

Přetlaky?“

Z práce, z posilovny, z manželky, z těch posranejch zelenejch tabletek…“

Tak moment. Čím víc mi toho říká, tím méně chápu. Proto mu dávám na výběr: Buď bude mluvit jasně nebo mu příště neposkytnu azyl. Pomalu to z něj leze. V práci záhul psychickej i fyzickej, věčně nějaký testy. Po večerech posilka a na pivo je čím dál míň času. A oženil se, takže žádný bokovky. Zatím.

No jasně, ale kromě toho manželskýho svazku jsi to takhle měl už dávno, co já pamatuju. A byl jsi spokojenej,“ namítám. „A opovaž se to svádět na manželku, protože já ji viděla! Je moc milá a žádná blbka to teda není.“

Není, jenže ty nevíš, co dělá.“

Vím. Je sestřička.“

To jsem si taky myslel. Ona je ale něco jako nutriční sestra. A tu práci začala tak nějak dost žrát, víš?“

Ona žere svoji práci a ty žereš v bytech kamarádů? A co jsou zelený tabletky? Viagra je modrá, ne?

Mladej ječmen nebo co mi to servíruje k snídani. Pak mám nafasováno do práce v krabičkách. Žeru droždí nebo co. Pak taky koktejly plný bůhvíčeho. A mám z toho větry.“

Skvělý. Kromě psa tu bude ucházet ještě on. Bezděky jsem vstala a šla otevřít ventilačku.

A dál?“

Tohle ti nestačí? Jsem štvanec. Vždycky to chvíli vydržím a pak se musím někde nažrat. Aspoň jednou za měsíc. Abych se nezbláznil“, začal kvílet. „Víš, jaký to je?“

Ne, ale fakt nechápu, proč to neřešíš s manželkou. Hodláš tohle dělat do konce života?“

Jo.“

Děláš si legraci?“

Ne.“

Podvádíš ji, nemyslíš?“

Ne.“

Tak jo. V pohodě, tvoje věc.“

Zavrtěl se. „Kde máš…?“

Záchod? První dveře v chodbě“, říkám rychle.

Lednici. Mám žízeň.“

Kristepane, myslím si a mávnu rukou ke kuchyni. „Jako doma, viď. Neomezuj se,“ dodávám. Neomezuje. Dokáže to tak, že do sebe leje mandarinkový džus přímo z krabice. Zkušeně u toho projíždí očima obsah chladící skříňky. Pak se dovalí k jídelnímu stolu a naučenými pohyby hází do igelitky krabice a krabičky, co tu po něm zbyly. Uklidí, povzdechne si a dá mi pusu na tvář.

Jdu, čau a dík.“

Padej.“

Ve dveřích se otočí. Mrkne levým okem a prohodí: „Dík, seš fakt kámoš.“

Vím, ne?“

Rozesmějeme se. Jako kdysi. Ale ten pocit, že jsme tentokrát udělali doopravdy něco, co se nesmí, je kupodivu silnější než před lety. Zvláštní. Možná se u mě dostavila zodpovědnost. Možná vím, jak bolí žlučník. A možná mě to rychle přejde a zítra se tomu zasměju. Jo, to nejspíš jo.

P. S.: Hlavní aktér ví, že tohle napíšu. Dovolil mi to pod podmínkou, že změním jeho jméno. A taky jsem měla zamlčet přesný počet těch nezdravých pomazánek, které si přinesl. Jo a Romane promiň. To, že ses nerozdělil o tu suchou kůrku, to ti blonďák asi nikdy nezapomene:)

 

Takové malé knižní uvažování

Právě jsem na Facebooku odpověděla na otázku, kterou položilo moje oblíbené náchodské knihkupectví Sovička. Tohle soví knižní království mám moc ráda. Někdy mi připomíná to z filmu Láska přes Internet. Znáte? Meg Ryan, její srdečný přístup, doopravdický svět. A dnešní doopravdická otázka: Ovlivnila Vás někdy nějaká kniha? Jaká a proč?

S odpovědí jsem neváhala.

Čtu hodně. A mám ráda mnoho autorů. A dělá mi radost objevovat nové. Ale jen jedna kniha mě doopravdy ovlivnila. Jmenuje se Honzlová a napsala ji Zdena Salivarová – Škvorecká. Moudrá dáma s velikou schopností vtáhnout do děje a psát vzkazy mezi řádky. A barvitě vylíčit nešťastnou dobu plnou nešťastných malých lidí, kteří s podivnou uvědomělou radostí důvěrničili, donášeli, likvidovali, poškozovali, a to vše v zájmu strany a republiky. Kdo její příběh chce a umí pochopit, najde si v něm paralelu do současnosti. Jiný tak nadčasový příběh neznám.

Co dva roky si tu útlou knížku beru do ruky a začínám číst. Od začátku. A znovu v příběhu nacházím nové významy a prožívám děj s hlavní hrdinkou trochu jinak. Snad je to věkem, že se pokaždé dostaví jiný úhel pohledu. A na konci jiné otázky. Ale ta směsice pocitů je stejná. Chce se mi řvát do světa, že je podivnej. Že dává prostor nespravedlnosti a lsti, a že máloco je opravdové. A o to víc stoupá hodnota skutečného přátelství a důvěry k těm, co opravdoví jsou. Chce se mi volat nahlas na hlavní hrdinku, aby se neotáčela ani na chvilku a utíkala do země, kde se ctí svoboda. Ta je tak důležitá, že je potřeba za ní jít! I když je daleko. I když to něco stojí. I když to bolí.

Honzlová je reálná, živá, smutná, beznadějná a zároveň dává pocit, že snad někdy bude líp. Že musí. Že v každé době existuje pár lidí, kterým se věřit může. Taky je plná otazníků. Pokaždé jiných. Ten největší je na konci. Škoda, že na něj neznám odpověď.

Kdo neznáte Honzlovou, seznamte se s ní. Nebudete litovat.

Naučí vás přemýšlet a oddělit nepodstatné od podstatného. Pochopit, že zlo a faleš ublíží, ale nesmí vás zlomit. Že vaše cena je v síle, kterou máte. Že můžete přijít o všechno, ale nesmíte to vzdát.

Nikdy.