Tak já nevím, čím tohle je. Zdá se mi, že si silnější polovičky trochu přivlastňují některé naše ryze holčičí vlastnosti a návyky. A kdyby jen trochu. Někteří pánové to začínají doopravdy přehánět. Aspoň, co se mého osobního vkusu týče.
Říkala jsem si, že je to náhoda. Že prostě jenom více vnímám určitou zženštilost mužů, protože ji nemám ráda. A proto si jí více všímám. Není to tak. Kamarádky, a dokonce i vrstevnice z generace mých rodičů to vidí stejně. Uf, hurá, nejsem v tom sama. A jak může vypadat převlečená noční můra v podobě chlapa?
Bojovník za kuchyňské náčiní
Jmenuje se Sam. Je fakt, ale fakt pohlednej. A dobře to o sobě ví. I přesto dovede být kamarád. Proháněli jsme si krví mnoho kofeinu a povídali si. Jo, o tomhle Samovi se dá říct, že byl moje kamarádka a nejlepší soused, jakýho jsem kdy měla. Tím nemyslím, že Sam je homosexuál. Naopak. Trochu metrouš, to jo. Ale s velkou slabostí pro slečny, ženy, mladé paní. Vlastně i ty poněkud starší. Vybíral si takové, kterým se líbilo, že používá bezbarvou řasenku, gel na vlasy se třpytkami, lesk na rty a v koupelně tráví více času, než ony.
Měla jsem volnoběžné období a Sam hledal „tu pravou“. Pravidelně jsme si sdělovali zážitky a sdíleli informace o úspěších či eskapádách v našich běžných životech. A pravidelně jsem o sobotních ránech, vraceje se z procházky s Indym, „sbírala“ na chodbě v domě uplakané slečny a vařila jim kafe.
No ano, šly od Sama. A než si daly do pořádku rozmazanou řasenku, stihly mi říct, jakej je Sam idiot. Odpoledne přišel Sam a říkal mi, jaký to jsou krávy. A pak přišla ta pravá. Byla fajn. Inteligentní a vtipná. A hodila se k němu. O sobotních ránech jsem ji nepotkávala uplakanou. Naopak nosila čerstvé pečivo a vařila mu snídani do postele. Sam zářil štěstím a šťastnej byl. Celý 3 měsíce. Pak u Sama práskly dveře a u mě zazvonil zvonek. Stála tam a nebrečela. Jen se přišla rozloučit a vyměnit si email. Na téma Sam mluvit nechtěla. Zato on jo. Na otázku, co se to sakra stalo, odpověděl s naprostým odporem, ale ledově klidně: „Nakrájela mi bagetu k snídani nožem na sýr!“
Chápu. Jaká hrůza! Nakrájet pečivo nevhodným nožem se doopravdy neodpouští. A je to důvod k rozchodu. Asi stejně závažnej, jako když partner nesnáší děti nebo když se nemyje nebo když… já nevím. Řekla jsem mu, že ho mám ráda, ale že je blb. Říkám mu to pořád, i když už nejsme sousedi. Tu pravou ještě nenašel, ale mailem mi včera poslal tip na zaručeně dobrou pleťovou masku, která způsobí, že nemáte kruhy pod očima.
Sníček a dníček
Zkontaktoval nás bývalý kolega. On chtěl s něčím pomoct a já prý byla ta pravá. Jasně, že šlo o práci. V životě jsme se nesetkali, komunikovali jsme mailem a mobilem. Zpočátku to bylo fajn. Napsal zadání a já mu otextovala pár věcí. Nic složitého. Peníze poslal a světe div se, přišla mi kytka s věnováním. Krásná. A v ní vzkaz, jak skvělá a úžasná jsem. Do té doby jsem netušila, že se to pozná podle psaní tiskových zpráv. Zakázka ukončena, kytka po čase zvadla. Nikoliv ovšem jeho snahy o spojení se mnou.
Maily, smsky, vzkazy v hlasové schránce. A v hlavní roli: zdrobňování. Ráno mě vítala smska: Krásný a sluníčkový dníček Ti přeji. A za dopoledne minimálně 3 další. Něco ve stylu: Jak se daří prácička a hodně krásňoučký obídek pro nejlepší textařku! A odpoledne, zejména proto, že na takovýhle věci odmítám reagovat, přicházelo toto: Tady nám někdo mocinky pracuje, že nemá čas napísmenkovat odpověď. A správně, ano, tušíte dobře. Večer přicházelo vinšování krásných sníčků. Můj mail obsahoval podobná zvěrstva a já to vydržela zhruba týden. Pak jsem to zařízla. Napsala jsem velmi profesionální, emočně strohý mail s tím, že kdyby potřeboval další texty, aby se ozval. Jinak, že nepracovní komunikaci nevedu. A kdo si myslí, že to byl konec, tak se plete. Fikaný mužík si pořídil další telefon a kontaktoval mě z neznámého čísla. A psal o tom, že mě sice viděl jen na fotce, ale podle hlasu a podle mých textů soudí, že jsem neopakovatelně jedinečná a že mu vyhrkly slzičky, když mě dneska slyšel.
Zařízla jsem ho podruhý. Razantně a nevybíravě. Nejspíš ronil další slzičky a měl nepěkný dníček. A možná (aspoň doufám) už konečně našel někoho, kdo mu řekl, že jeho chování a komunikace působí na holky stejně trapně, jako když ve třiceti letech najdou u zubaře v čekárně bravíčko a čtou si prostřední stranu.
Pan „záděra“
Tak těch znám několik. Mají bolístky a chtějí, abychom je nepřehlížely. Protože jejich odřenina je vždycky nejhorší a doktor jim to vždycky pokazí. Trpí, jak zvířata. A proto je nutné, abychom při každém setkání s nimi věděly, že je všechno na prd, nic se nelepší a do toho se přidala ještě nějaká komplikace. Ať už osobní, pracovní nebo, nedejbože, zdravotní. Vzdychají, jak moc se jim nedaří a když jim navrhnete řešení, zpravidla kníknou: „Jenže, ale, ono to není tak jednoduchý, to je těžký, ty to nechápeš, neřeš, nech to být…“. Což ovšem neznamená, že se máme přestat vyptávat a dělat si starosti! Naopak. Je třeba stále projevovat zájem i přes naoko kladený odpor ve stylu „Achjo, já se s tím nějak poperu sám“. Tomuhle typu já říkám troska. A pokud nepochopí, že ignorace jeho bolístek znamená můj nezájem, budu to já, kdo mu způsobí nějakou další. Bohužel.
Tahle diagnóza je teď nějaká rozšířená. Postihuje i „celebrity“. Nedávno jsem v oblíbené české talk show viděla pseoudocelebritu. No jasně, ex moderátor, profesí zubař. Nebo lépe znějící stomatolog. S čerstvým parožím. Celý ten jeho výstup se táhnul ve znamení trapného vtipkování, ze kterého stříkala sebelítost a komplex vesmírných rozměrů. Pokusy o útoky na nového partnera jeho ženy vyznívaly bolestínsky a nesebevědomě. No tak co s někým takovým? Já vím! Co nejdál od něj a jemu podobných.
Aby bylo jasno…
já tu nevolám po návratu neandrtálců, kteří svoje ženy tahali za vlasy. Ani neobdivuju hospodský burany a arogantní namachrovaný týpky. Jen si říkám, že mít správnýho a vyrovnanýho kámoše po boku je fajn. A že zdravé sebevědomí sluší nejen holkám. Klukům především. A že by to ti kluci asi měli vědět…