No tak uznávám, že název může evokovat nějaký kosmetický problém, ale není to tak. Jde o komunikaci. Přirozenou schopnost živých tvorů. My, lidé, vládneme uměním verbálním. Je to jedinečná výsada a někdy se, díky ní, povyšujeme nad ostatní.  Využíváme ji ale správně?

Tohle téma se probírá neustále. Každou chvíli si někdo posteskne, jak vázne mezilidská komunikace, jak si nerozumí kolegové, partneři, rodiče a děti, pak děti a ostatní děti a pak se všechno komplikuje. Příčiny se také opakují pořád dokola: málo čtení, moc počítačů, zlá uspěchaná doba, vzájemné odcizování, špatní učitelé a hloupé učitelky, honba za kariérou a televize NOVA!

Můj článek to nevyřeší. Ale podělí se s vámi o nešvary, které mě v současné době doslova drtí. Ano, i já jsem názoru, že svoji výsadu verbální komunikace nevyužíváme správně. Pokud vůbec.  Udělala jsem si takové malé typologické rozdělení komunikačních neschopností. Nebojte, nic odborného. Jen moje vlastní dělení lidí podle toho, jak si se mnou povídají. Pracovně i osobně.

Radši ti to napíšu…

Charakteristika: Všechno řeší po icq, sms nebo mailem. A zpravidla, jako na potvoru, nemají pražádné nadání písemně se vyjádřit. Tudíž se zamotávají do vlastních slov a často velkých a zbytečných emocí.  A komplikují situaci. Jsou to ti, kteří osobní či pracovní problém řeší usilovným boucháním do klávesnice.  Kam to vede asi nemusím říkat.

V těchto případech se ukazuje ještě jedna zvláštní věc. Často právě tito lidé nejsou schopní mluvit s vámi osobně. Potkáte se a oni mlčí. Nebo jsou zdvořilí. Emoce, které horem spodem natlačí do písemných vzkazů najednou nikde.

Co s nimi? Já osobně beru do zaječích. Nechat se zatáhnout do takových debat nemá smysl. Takže pokud to nejde jinak, razantně to utnu. Samozřejmě písemně. Nebo to ignoruju. Šetřím energii na lepší příležitosti.

Elevator speech? Leda v mrakodrapu.

Charakteristika: Položíte otázku a čekáte odpověď. A místo toho se vám dostane přednášky na dvacet minut. Nezajímavý balast a souvislosti, které nepotřebujete vědět. A vy stále čekáte tu jednu jedinou odpověď. A čas běží, nervozita stoupá…

Jednou se to přežít dá. Ale pokud s někým takovým komunikujete profesně či pracovně, je to o nervy. Jasně, dá se posbírat odvaha a vstoupit vzletnému mluvkovi do řeči a zopakovat původní dotaz. Většinou ale docílíte jen dalšího a dalšího hovoření o ničem. Jak se tomu říkalo dříve? Mlácení prázdné slámy?

Paní učitelka na základní škole říkala: „Podmět, přísudek a něco k tomu. To stačí!“ Měla pravdu.

Co s nimi? Já nevím. Pokud absolvuji schůzku a zjistím, že po deseti minutách ještě ani nemluvíme k věci a mluvka jen dokola opakuje fráze a slova bez obsahu, chce se mi rvát si vlasy. A pořád přemýšlím o tom, zda se trénink na elevator speech dá nějak nařídit…

Honiči ega.

Charakteristika: Nerozumíte ani slovo? Přitom hovoříte stejným jazykem? Valí se na vás odborné výrazy, o které nestojíte? Potkali jste nejspíš opravdového „mistra světa“.  Nic proti odbornému žargonu. Používat ho správně a tam, kde je to vhodné a ke komu je to vhodné, však umí jen profesionál.  Klobouk dolů před takovými. Když takto někdo hovoří k vám a přitom ví, že se v jeho oboru nepohybujete, pak je to jednoznačně komunikace z pozice síly.  Co to znamená? Nejspíš potřebu dělat ramena, machrovat a být tím silnějším.  Nebo jenom hrané sebevědomí?

Co s nimi? Jednou upozornit, že nechápete. Může jít doopravdy o to, že se váš komunikační partner „zapomněl“ a hovoří s vámi jako s kolegou stejné profese. Pokud to ale dotyčný nebere na vědomí, já osobně mu sdělím, že na této úrovni s ním komunikovat nehodlám. K čemu, když mu nerozumím, ne?  Ztráta času. Nemám zájem.

Mlha tak hustá, že by se dala krájet.

Charakteristika: A máme ho tu. Znáte mlže? Nebo spíš mlžiče? Vyznačují se tím, že ne a ne říct podstatu věci. Chodí okolo a vy přitom dobře víte, že za vším, co říká, je jedno velké ALE…  Rozhovor se vleče, sdělení nepřichází a ztrácíte se v té hromadě mlhy okolo. A s přibývajícím časem si přestáváte mluvící strany vážit… Proč to dělá? Má strach? Nevěří si?

Co s nimi? Poprosit, zda by to nešlo na rovinu. Upozornit, že už jste dospělý člověk. Že pohádky jsou spíše pro děti, i když se na ně o Vánocích také rádi díváte. A že oceníte, když prokáže odvahu a to, co se nedaří mu vyslovit, prostě vysloví.

Taťka Šmoula

Charakteristika: Ve své podstatě dobráček.  Snaží se o familiární pokec. Sice toho moc neřekne, ale vypadá u toho, jako váš kámoš. Poklepe vás po rameni a skloubí vlastnosti mlžiče a květnatého mluvky. Podstata sdělení uniká, ale máte u toho dobrý pocit. A dozvíte se navíc mnoho z jeho soukromého života – což vás nezajímá. Je to klasický vyráběč komunikačního chaosu. Informaci předává nespolehlivě a nepřesně.  Taková hodná DNA se špatnou orientační schopností. Výsledkem je, že nikdo nic neví. Nebo každý ví kousek a dohromady to nezapadá. Mnohdy si to odporuje.  A taťka Šmoula pokrčí rameny a dobrácky pronese něco ve smyslu: „to jsme si jen nerozuměli, ale já to myslel dobře…“.

Co s nimi? Ou, tak to je těžké říct. Člověk ho má ve své podstatě rád. Jen s ním nerad mluví. Ideální stav je s ním řešit pouze nepracovní věci.  To je ta lepší varianta. Pracovně je prostě vyčerpávající.

Pseudointelektuál

Charakteristika: Vymýšlí nová slova a dává výrazům nové skryté významy. Očekává, že automaticky budete číst mezi řádky a pochopíte jeho hlubokou duši. Bezva pro román. Odporné v pracovní komunikaci.

Co s nimi? Brečet nepomáhá, věřte mi. Vztekání taky ne. Já to prostě ignoruju a reaguju větou: nechápu, nerozumím. Prosím, vysvětli mi to. Zpravidla se strhne mailová komunikace typu „radši ti to napíšu“. A nastává situace, kterou by velký inspektor Trachta nejspíš zhodnotil slovy: „A ztráta času, když chvíli počkáme…“.

Moudrá slova J. Pulitzera.

Velikán americké publicistiky Joseph Pulitzer formuloval své moudré komunikační pravidlo takto: „Předlož jim to krátce tak, aby to četli, jasně tak, aby to ocenili, barvitě tak, aby si to zapamatovali a především přesně tak, aby se tím mohli řídit.“

 Prosím, pojďme se tím všichni řídit.