A já dodávám – piš tak, abys nebyl za blbce.

Často si nejen dobří kopíci (copywriteři), píáristi nebo lidé z komunikačních oborů povzdechnou nad zvěrstvy páchanými na českém jazyce. Nejsem výjimkou. Kdo mě zná, ví. Někteří kolegové web developeři vědí více, než ostatní, jak jim dovedu spílat za hrubky. Přičemž spílání dokážu provádět nejen v mateřském jazyce. O ten tu ale jde především.

Jako vo co mi de?

Narovinu: nejsem brutální posedlík češtinou ani grammar nazi. Ani nemůžu být. Taky dělám chyby a jsem mistr světa amoleta v disciplíně s názvem překlepy. Jsem PR manažerem v internetové agentuře a většina kolegů, které mám na pobočce okolo sebe, jsou programátoři a grafici.  S nadhledem u nich přehlížím absenci čárek v souvětích, psaní spřežek, chybné tvary slov ve větách.  Proč by taky ne? Jsou dobří v tom, co dělají a komunikace je neživí. Nad banalitami umím mávnout rukou. Pokud mě výjimečně vyděsí nějakou pořádnou hrubkou, pošlu jim rychlý vzkaz. Oni dobře vědí, jaký. Poctivě říkám, že se to neděje často.

Pak jsou tu ale další. Ti, kteří komunikují „veřejně“. Accounti, Projekťáci (toliko z naší firmy), novináři, blogeři,  marketéři, spíkři na konferencích, politikové, hospodští píšící jídelní lístky, majitelé webů a třeba ti, co píší v supermarketech na tabule (nevím, jak se jim říká). Je jich mnohem víc. Dneska prostě píše každej. Ale ne každej si zřejmě uvědomuje, že jeho text bude někdo číst. A co víc? Zřejmě ho, podle toho textu, budou lidé i soudit.  Utvoří si o něm dojem, který může buď velmi pomoci, nebo naopak degradovat pisatele na totálního blba.

A jdu…

Takhle reaguje můj firemní spolubojovník za korektní rodný jazyk, když vidí doopravdy povedené násilí páchané na českém jazyce. Zejména titulky některých navštěvovaných online zpravodajských portálů jsou studnicí takovýho kentusu, že to nutí zvracet nejen milovníky češtiny, ale i osoby značně otrlejší.

A teď si představte, co si asi myslí takový:

• ředitel velké/malé/významné/jakékoliv společnosti, který dostane do rukou nabídku plnou nesmyslů a hrubek (Možná to, že tvůrcům dokumentu nestojí ani za to, aby si dali práci a kontrolovali po sobě text, nedejbože zaměstnali gramotné lidi?)
• příjemce emailu zejména v pracovní komunikaci, když zírá na haldu pravopisných chyb (Že má čest s někým, kdo vynechal několik ročníků základní školy?)
• člověk na obědě v restauraci, který si přečte menu a snaží se rozlousknout, co znamená poznámka u salátů: „něco pro bíložravce“ (Nekecám, jedna pěkná královéhradecká restaurace to měla v menu velmi dlouho. Pokud saláty znamenají tubičku bílé barvy k jídlu, pak se hluboce omlouvám a beru zpět.)
• rodič školáka, který najde fůru pravopisných chyb nejen na internetu, ale i v knihách a tištěných časopisech (To se pak těžko hledají argumenty pro vzdělání vlastního potomka, co?)
• profesor češtiny, jemuž prostě docházejí argumenty, když jeho výuku popírá stádo rádoby pisálků ignorujících základní pravidla pravopisu (Ten pocit, že děláte něco úplně zbytečně a za směšnou almužnu, ten musí být dost frustrující. Není vám jich líto?)

Žargon neznamená prasit češtinu!

Pozor. Vůbec se tu neopírám do žargonu – způsobu vyjadřování různých skupin. V mém případě ajťáků, grafiků a taky psovodů, střelců a rybářů. Žargon je jiná liga. Respektuji ho a ráda používám. Ovšem tam, kde má své posluchače nebo čtenáře. Aspoň se o to snažím.

V nejširším slova smyslu je žargon každá neformální a převážně mluvená varieta nějakého jazyka, která slouží k identifikaci a komunikaci uvnitř nějaké společensky vyhraněné skupiny ― podle zaměstnání, sociálního statusu, věku apod. ― jejíž členy váže společný zájem nebo způsob života a která ještě navíc může být teritoriálně omezená. Žargon se vyznačuje specifickými jazykovými prostředky, především lexikálními a frazeologickými, výjimečně i gramatickými a fonologickými. Proto je těžko srozumitelný jiným mluvčím téhož jazyka, kteří ho často hodnotí negativně ve vztahu k předpokládané opozici proti standardnímu nebo spisovnému jazyku. Tak můžeme hovořit o právnickém, administrativním, sportovním, vojenském aj. žargonu.

(Zdroj: Ústav pro jazyk český, Akademie věd ČR, v.v.i.)

TOP 10 výmluv

A máme je tu. Oblíbené výmluvy recidivistů. Všechny je považuju za blbost. Ale baví mě, jak dětinské argumenty dospělí používají.

1. Já jak spěchám, tak se mi plete i/y.
2. To je tím, že jsem to napsal na počítači. Kdyby to bylo rukou, bylo by to správně.
3. Bylo to večer, skoro jsem na to už neviděl.
4. Eeeeeee, on word dělá nějaké červené nebo zelené vlnovky?
5. Ono to není ve vyjmenovaných slovech?
6. Čeština mi nikdy nešla, proto jsem obchodník.
7. Doma by to po mně zkontrolovala manželka/manžel.
8. Na internetu se na tohle nehraje.
9. Na Fejsu můj pravopis nikomu nevadí.
10. Nic neumíš, tak jsi aspoň grammar nazi, co?

 Zachyceno ve firemní komunikaci.

Tohle jsme s kolegy našli v poslední době v pracovních e-mailech. Ne, nejsou to jen vzkazy ostatních Forrestů. Zdaleka ne. To jsou opravdové texty, které nám chodí z venku.  Jména odesílatelů nezveřejním, i kdybyste mě mučili. To se nedělá. Ale kochejte se.

• předmynulý týden
•  vyzuál
• databázy
• Dle toho jaké je technické pozadí takové duplicity a jak se s ním algorytmus vyrovná…
• Višperkovali jsme to a můžeme s tím ven.
• Potřebovali byjsme to ideálně do konce týdne, pak nám začíná dovolená.

A tato, tu mám ze všech nejraději. Tramtadadá! Vítěz měsíce:

• Žádám o korekturu, text psaly naši zaměstnanci a někteří z nich rozhodně nejsou spisovatelé.

A nesmějte se:)

Radši kupujte dětem knížky a vysvětlujte jim, že čeština zase tak těžká není. A že žádný učený z nebe nespadl. A že je lepší se ji naučit, protože jednou by se jim mohli ostatní smát.