Máte rodiče ve věku šedesát let a více? A mají rodiče internet? Pak máte možná o zábavu postaráno. Já teda mám. A myslím to hezky, srdečně, upřímně. Výjimečně žádná ironie ani sarkasmus. Je to s nima fakt psina. Schválně. Připomíná vám to něco?

Příběh 1: O icq

Pondělní pracovní shon, nějaká ta schůzka a pak hurá na klidnější část dne. Tu já osobně mívám odpoledne, tedy po obědě. Začínám pracovat hlavou, tvořit a psát, zatímco dopoledne se věnuji spíše administrativě. A v tom tvůrčím odpoledni, kdy mám raději klid na práci, mi zabliká icq.

• Dad (rodič): Děláš něco?
• Sakra! Zapomněla jsem se zneviditelnit. Do háje…
• Já: Jo, makám, stalo se něco?
• Dad: Ne, jen jsem Ti na netu našel auto. Nebudu rušit, pracuj.
• Já: Počkat! Ty jsi mi… co? Snažím se přestat myslet na koncept, který vytvářím a soustředím se na to tátovo zásadní sdělení. Leč nedaří se mi pobrat ani slovo…
• Dad: no auto jiný
• Já: já potřebuju auto?
• Dad: jo

V úžasu přemýšlím nad tím, kdy jsem se zmínila rodičům, že bych potřebovala nové auto. Ale jo, vím to přesně: nikdy. Docházím k závěru, že nad tím nemá cenu přemýšlet. Zřejmě můj životadárce našel zálibu ve stránkách výrobců aut. Loučím se a vypínám icq. A do konce týdne už ho nezapínám. Tím si vysloužím v pátek večer sms zprávu v následujícím znění: Kde seš? Čtyři dny nejsi online! Ty se neumíš ozvat???

Dobře mi tak. Nemám je seznamovat s icekve.

Příběh 2: Nejde nám to. ZASE!

Asi půl roku poté, co rodiče dostali pod stromeček notebook a připojení, jsem do nekonečna řešila, že jim TO nejde. TO znamená připojení. Zpočátku jsem jemně a velice trpělivě vysvětlovala rozdíl mezi wifinou (u mě doma) a mobilním připojením (na chalupě). Pak jsem to zredukovala na „to rychlý a levný“ a „to pomalý a drahý“. Takže když vám to nejde, mami a tati, tak jedete na tom pomalým. Na chalupě. A ne, rozhodně si na tom ta videa nepřehrajete. A jestli to přeženete, tak se vám to ještě zpomalí. Ano, to jde, aby to bylo ještě pomalejší.  #vivatT-mobile

Tím bych vyhlásila soutěž o chrabrého dodavatele kvalitního bezdrátového připojení v oblasti Zábrodí u Červeného Kostelce. Komu se to podaří, dostane království a půl princezny za ženu. Nebo aspoň neutuchající slávu a bezplatné píár, protože ho budu donekonečna blahořečit.

Příběh 3: Nějaká Jáva něco chce

Nejhorší z nejhorších. Nekonečný příběh. Internetbanking nejmenované „…ční“ banky a jejich „Java story“. Slovo Java se u nás doma rychle stalo synonymem pro maximální vopruz, překážku a nesmysl. Do soudného dne (rozuměj do dne, kdy rodiče zajdou do banky a zruší účet se všemi fondy, spořicími účty a investicemi a konečně ho převedou jinam) už bude spojeno s „…ční“ bankou. A přitom za to ta Java ani nemůže. Což nevysvětlíte koncákovi, který si chce „jen poslat platební příkaz“. V praxi to vypadá následovně:

(zvonění mobilu)

• Ahoj tati
• Nejsi na icq, tak volám.
• Jo takhle, no… Stalo se něco?
• Zase mi leze do počítače ta Java, ale je to nějaký jiný než minule.
• To neva, co Ti to píše?
• Eee, něco cizí řečí, rum nebo co…
• Jo run, jasan, zmáčni to a nech to doběhnout. Bude to chvíli trvat, jestli jsi na chalupě.
• Dobře, pak už tam můžu?
• Kam?
• Do tý banky.
• Jo, pak už jo. Kdyby něco, volej. 
• Jo počkej ještě, PROČ to tam je?
• Co jako?
• Ta Java (správná otázka).
• No abys měl ty penízky v bezpečí, je to technologie, která zajistí bezpečnost (asi kecám, nejsem javista, že jo…).
• Ale dyť jim v létě nabourali ty fondy v přímým přenosu, já to viděl, tak je asi ta Java blbá, ne? (správnej argument, co na to mám sakra říct…?)

Příběh 4: Založíš mi fejsbuk?

Sobotní obědy u našich mám ráda. Není to pravidelná akce, ale když se zadaří, sejdeme se. Tátovo kuchařské umění je nad zlato. A káva a povídání s rodiči k nezaplacení. Pokud se to celé nezvrhne například takto:

• Ty máš ten fejsbuk?
• Cože? Snažím se rychle polknout kafe, abych předešla případnému udušení.
• Ten fejsbuk, máš ho?
• Mám, přiznávám bez mučení. Proč?
• No co to je? Založíš mi ho taky?
• A potřebuješ to k něčemu, tati?
• Vlasta (máma) ho má, prej nějaký fotky od vnuček a kamarádů tam vidí…

Pokouším se stručně a jednoduše vysvětlit, že doopravdy není potřeba mít fejsbuk kvůli fotkám. A popisuju princip facebooku a přidávání přátel. A jímá mě hrůza, kdy přijde požadavek, dát si rodiče do přátel. V duchu si vybavuji, co tam občas píšu a blednu. Vymýšlím si nové a nové důvody, proč tátovi sociální sítě všeobecně rozmluvit.

Uff, daří se. Pro tentokrát. Pro mě to znamená, že se nebudu muset krotit. Zatím.

 TOP STORY: Jak nainstalovat internetbanking

Tohle si neodpustím, protože v tomhle jsou rodiče nevinně. A já si na tom vylámala zuby. Ano, ano, tolik nenáviděné internetové bankovnictví „…ční“ banky. Nu což, doba pokročila a tak i můj táta zatoužil mít „tu banku“ doma. Když už má to vybavení, rozuměj notebook a internet. Nakonec, proč ne, že jo. Aspoň ušetří čas.

I zašel tatík do banky a přinesl si… cosi. Na přepážce mu bylo vysvětleno, že není nic snažšího, než si nainstalovat bankovnictví a začít používat. A dali mu k tomu návod. A pak jsem se toho ujala já. Beru si návod a žasnu. Taková banka, s takovými poplatky. A návod na instalaci bankovnictví je vytištěn z webu na tiskárně, které už zhruba týden dochází toner. A zřejmě díky vadě na válci je v pravé části po celé délce stránek nádherná šmouha, která fikaně skrývá text.

Začínám číst a činím jednotlivé kroky podle návodu. Hurá, jde to. Dostávám se k tomu důležitému. K heslu. Poučena z praxe (dělám ve FG a naše IT je v heslech fakt přísné), jak unikátní musí heslo být, volím bezpečné, dlouhé a pro tátu snadno zapamatovatelné. A ano, znovu ho potvrdím, aby měla banka jasno. A jdeme dál. Stahovat certifikát. A potvrdíme heslem. Které nefunguje. Začíná drama. A mně začíná stoupat krevní tlak. Zkouším to znovu a znovu. Ne, prostě to nejde. A ano, píšu ho dobře, nejsem debil, ne?

No tak nic.

Prosím kolegu, který je zdatnější a programátorsky zručný, aby mi pomohl. Ujímá se toho a já s láskou vzpomínám, jak snadno jsem si SAMA nainstalovala bankovnictví od své banky.  Ze vzpomínek mě vytrhává palba nemravných výrazů směrem k „…ční“ bance. Ne, nejde to. Ani s novým heslem. No nedá se nic dělat, voláme PLACENOU infolinku pro pomoc s internetovým bankovnictvím. Svěřuji hovor kolegovi – pomocníkovi. Jeho asertivita je na vyšší úrovni než moje. Po chvíli zasvěceného hovoru nevěří nikdo z nás svým uším. A táta nebude věřit účtu za mobil. Povídání si s placenou linkou pomoci chvíli trvá. I operátor si musí vydělat.

Problém odhalen. Jak prosté, milý Watsone.

• banka vás v počátku vyzve k vytvoření hesla
• to si vytvoříte a potvrdíte – doposud vše OK
• pak uděláte následných pár kroků a jste znovu vyzváni k vložení hesla
• vložíte a nefunguje

PROČ?

• námi vymyšlené heslo bylo příliš dlouhé
• a ne, při zadávání hesla v počátečním kroku nebylo omezení ani varování, že je heslo příliš dlouhé (nedejbože info, jak má heslo vypadat)
• a ano, nechalo nás to klidně projít dál, do dalších kroků
• jenže při dalším zadávání hesla je prý omezení jen na 14 znaků
• a ne, nikde na to není upozorněno
• a ano, slečna na lince pomoci říkala, že to je častý problém

Co na to říct?

Že jsou to chudáci. V záplavě slov, která používají v návodech a kterým snad běžný uživatel nemůže ani rozumět, jim uniká zásadní. Třeba to, že jaksi viditelně zapomněli omezit délku hesla. Pro programátora zásah na pár minut. Jak triviální. A jak důležité. Chápu, takovou blbostí se přece nikdo nebude zabývat. Však on si ten uživatel poradí. Hlavě, že platí…

Poznámka: Moji rodiče nejsou idioti. Ani internetoví negramoti. Oba používají počítač k práci a internet zvládají běžně. Objednávají si zájezdy, hledají informace, čtou a občas se i vzdělávají. Ale nejsou programátoři, analytici ani IT specialisti. Taky jim je přes šedesát. Jsou zabezpečení, užívají si a cestují. Trochu smutný, když tak silnou cílovku banky (a možná nejen banky) při tvorbě svých internetových aplikací neberou na vědomí. A přitom by stačilo málo, že jo. Třeba mluvit srozumitelně. A udělat produkty přístupné, přehledné a friendly. No jo, teorie. Jsou ale i jiné banky. S lepším marketingem. A s lidmi, co u práce přemýšlejí. Takže nic není ztraceno. Změna banky nebolí.

 

A je to tu zase. Blíží se Vánoce. No a? Každý rok tu jsou. Děti jsou u vytržení, dospělí se stresují. Někoho dojímají a někdo je prostě nemá rád. Každému, co jeho jest.

Včera jsem byla nakoupit. No jo, sobota. V obchoďáku bylo úplně normálně. Žádné výjimečné davy, ani tlačenice. Ale ani prázdné uličky. Prostě sobota po obědě. Během naučené cesty od pečiva k sušeným rajčatům jsem s úsměvem a úlevou lovila z hlavy vzpomínky na totalitní předvánoční fronty na banány. No jo, pamatuju si to. Těžko dostat z hlavy, jak jsme my, čtyři sourozenci, chodili před Vánocemi vystát frontu na košíky. A pak na banány a pomeranče, protože každý mohl dostat jen kilo. A každá z prodavaček v naší prodejně Na Letné věděla, že patříme k sobě. A žádná z nich neudělala výjimku. Nedala nám to najednou. Hezky pěkně nechala každé dítě poctivě vystát hodinovou frontu a ovoce si zasloužit… Proto jsem se během svého sobotního nákupu poněkud přitrouble usmívala. Banány nesnáším, ale kaki a pomela jsem si vzala, kolik jsem chtěla. A bez fronty. A s příjemným pocitem, že tohle prostě  můžu.

A pak jsem to zaslechla. Ze spokojeného rozjímání mě vytrhla slova postaršího pána, který se svým nákupním vozíkem parkoval v sekci toaletních papírů a čistících prostředků. „Měli by je zakázat,“ lamentoval směrem k páru zhruba ve věku, jako byl on sám. Nepochybně se všichni znali.

„Je to akorát bláznění a drahota,“ přitakala paní. „Máte pravdu, zakázat je a bude klid,“ přizvukoval druhý pán. Bavili se o Vánocích a můj mozek měl hned co na práci.Jak zakázat? A KDO by je měl zakázat? Kdo jsou ONI? Strana, vláda – vzhledem k jejich věku? Kdo má takovou moc?

Díkybohu nikdo. A stejně tak nikdo nenutí nikoho jiného, aby bláznil, stresoval se a utrácel. Možná je to věkem, ale Vánoce jsou pro mě spíš stav mysli. Vypouštím svoji obvyklou ironii a užívám si tu hudbu, když jdu okolo kostela. Do kávy si sypu skořici, protože to voní. A na adventním věnci si každou neděli zapaluju svíčku. A chodím na čaj s kamarády, na které během roku nemám čas. A pod talířem s rybí polívkou hledám šupinu, kterou tam moji rodiče vždycky dávají. Chodím se psem ke krmelci a držím tradici po dědovi. A u stromečku si dáváme víno a radujeme se z dárků, nikterak velikých, o to více osobních. A pokaždé se usmívám, když mi rodiče spílají, že za ně nemám TOLIK utrácet. A ten večer se usmívám ještě jednou, když mi za to samé spílá moje lepší já. Pak zjihnu nad Popelkou nebo nad Love Actually. Potom podrbeme psa a jdeme spát. A v tu dobu se začínám těšit na další Vánoce.

Takže – zrušte si je, jestli chcete, jestli je neumíte prožít a zastavit se, přemýšlet a uklidnit se. Ale já bych si je, s dovolením, nechala.