„Já už vám, mladejm, prostě nerozumím,“ lamentuje občas táta. „Mluvíte divnou moderní řečí. A taky jste furt samá angličtina.“ A já mu občas odpovídám, že to vidí moc černě. Že i za jeho mládí floutci postávající před kinem napodobovali Beatles a jejich rodiče tomu nerozumněli. A to nemluvím o tom, že když on sám spustí tu jeho odbornou gastro nebo rybářskou hantýrku, nechytám se občas ani já. A to jsem v tom vyrostla. Naše diskuze tedy většinou končí mávnutím ruky a zřejmou neochotou mého životadárce se mnou na tohle téma pokračovat. No bodejť, umlátila bych ho kupou příkladů a argumentů.
Jenže nedávno se to stalo. Na vlastní kůži, oči i uši jsem si to pěkně vyzkoušela. Mluvila jsem česky. Protistrana taky. A neškrtla jsem si. Odpočinutá, střízlivá, dobře slyšící i vnímající. A ani ň. Buď senilita, měknutí mozku, kombinace obého anebo moribundus. Ovšem totální.
Z lásky k Česku si takhle jednou v sobotu navštívím hyper-super-mega-giga-terra market. Pravidelně tam chodím na větší nákupy. Už vím, kde co mají, takže neztrácím čas a chodím najisto. Někdy před rokem jsem si tam pořídila takovou plastovou přepravku. Ano, tu notoricky známou, do které se narve víc věcí než do tašky. Bedničku používám pravidelně. Jako kupa dalších lidí. A v sobotu se mě poprvé u pásu otázala pokladní:
„Máte na tom nálepku?“
„Na čem?“
„No na tý bedně. Jakože není kradená.“
„Prosím? Tím chcete říct, že jsem si ji tu teď vzala a nechci vám ji zaplatit? Tak se na ni podívejte. Je odřená a zespoda určitě špinavá. A docela mi vadí, že si tohle myslíte.“
„Omlouvám se, ale pochopte, nemáte nálepku.“
„Já ale nevím, jakou nálepku, “ říkám už dost otráveně. „Nikdo po mně nikdy žádnou nálepku nechtěl. A když jsem si tu bednu tady kdysi kupovala, nikdo mě nevaroval. Tak mi vysvětlete, o co vám jde.“
„Nikdy po vás nikdo nechtěl nálepku? To je divný. No když s bedýnkou chodíte nakupovat, musíte na ní mít nálepku. A tu vám dají na informacích, tak se tam zastavte.“
Konečně chápu. I když nechápu. V době neuvěřitelných smart technologií řeší hypermarket ochranu zboží nálepkou. Ale budiž. Naházím věci do těžce uhájené přepravky a mizím směrem k informacím. Tam trpělivě vyčkávám, až si dvě zaměstnankyně zanadávají na toho vopruza, co je před chvílí obtěžoval nevhodnými dotazy. Pak si ehm ehm odkašlu a jedna z nich si mě všímá. Ve vteřině mění výraz z nasupenýho na happy smile (no jo, tati, já vím, ta angličtina – takže z nasupenýho na zářivě úsměvný). Pluje ke mně a ptá se:
„Co pro vás mohu udělat?“
„Dobrý den. U pokladny mi řekla slečna pokladní, že mi dáte nálepku na tuhle bedýnku. Abych s ní mohla nakupovat a abyste si nemysleli, že jsem ji ukradla. Můžete mi tu nálepku dát?“
„Ale vy máte nakoupeno. Takže vám ji teď nedám.“
„Aha, a proč?“
„No vždyť to říkám. Máte nakoupeno.“
„Já vám asi nerozumím. Na pokladně mě poslali sem. Proč mi tu nálepku nemůžete dát? Až sem půjdu příště, určitě na to zapomenu. Proto bych ji chtěla raději hned.“ Pracovnice informací mě řadí do kategorie vopruzů a ještě ke všemu debilních a natvrdlých. Upřímně si tak připadám. Obě hovoříme česky a nerozumíme si. Paní se nadechuje a tónem, kterým se běžně hovoří k batolatům mi sděluje: „Nedám vám ji. Už máte nakoupeno a mohla byste to zneužít, chápete? Rozumíme si, ju?“
„Nerozumíme.“ Už i mně dochází trpělivost. „A obávám se, že mi to asi budete muset lépe vysvětlit. Koupím tady bednu. Pomalu rok s ní sem chodím nakupovat. Dnes mě zadrží svědomitá pokladní a odešle sem, abych nafasovala nálepku. A vy mi ji teď nemůžete dát a mluvíte o zneužívání. Jsem z toho jelen, promiňte.“
Paní se nadechuje a vypadá to, že se soustředí na maximální sportovní a intelektuální výkon. „Nálepku dostanete JEN PŘI VSTUPU do obchodu. A vy už máte nakoupeno a jdete domů. Takže až příště. Musíte se stavit tady u nás.“
„Proč? Proč mi ji nedáte teď už na příště?“ Nechci to vzdát.
„Protože je na ní datum přece,“ zahučí na mě ta paní a otáčí se ke kolegyni. Jsem ráda, že ten výraz nevidím.
„Počkejte,“ začíná mi svítat. Konečně. „Ta nálepka je jednorázová?“
„Samozřejmě.“
Tak s touhle informací jsi asi měla začít, ty můro zděšená, pomyslím si.
„Čili pokaždé, když sem půjdu nakupovat, musím vám dát bedničku a vy mi na ni nalepíte nálepku?“
„Jistě. Celou dobu vám to tu říkám.“
Ale kulový. Meleš si svoji a pořádnou informaci, abych z tebe páčila.
„Aha. Takže když na to tak koukám, po pár týdnech mi na bedýnce nezbude kus místa. Všude budou nálepky. Ale už vám rozumím. Díky.“
„Si to normálě odlepíte, ne?
„Myslím, že ne. Mám lepší nápad. Nashledanou.“
Takže tati. Mladí, staří, moderní, angličtina, neangličtina. Někdy si nerozumíme, ani když mluvíme stejnou řečí. Blbý, co?