„Hej, heeeej,“otáčím se za tím halekáním a dochází mi, že to asi patří mně. Valí se ke mně chlapík a za ním poslušně poskakuje asi jeho partnerka. „Ano?“ ptám se před brankou, jednou nohou doma.
„Jste tady sama?“ snaží se zarostlý brýlatý čtyřicátník popadnout dech a sundává roušku, aby mohl dýchat.
„Ne, a docela by mě zajímalo, proč se ptáte,“ říkám ne moc přívětivě. No tak jo, nemám ráda, když na mě někdo volá, jak na sudokopytníka na pastvě, nepozdraví a ještě ke mně chodí moc blízko.
„Zapadli jsme támhle do bláta, musí nás někdo vytáhnout,“ říká a ukazuje směrem po cestě, kde je na louce u cesty dřevěné sezení pro turisty. Vidím modré auto najeté až k lavičkám a začínám chápat. Teda jen něco. Otázku, proč to auto nenechali na cestě, když je místo na odpočívání maximálně pět kroků, si velkoryse nechávám pro sebe.
„Chlapi servisujou bajky, zeptám se jich a kdyžtak je tam pošlu.“ Přece je tam nenecháme utopit se v blátě. Taky dumám nad tím, jak někdo s tak zřejmým pražským přízvukem může courat tady u nás, když už teda nesmíme do jiných okresů. Kašlu na to. A ano, souhlasně kývnu, že si od nás mohou vzít nařezaná prkna, že si tím zkusí podložit kola.
Pomáhat je normální.
Zapadli tam hodně slušně. Kola do čtvrtiny zabořená v blátě. Úplně nová vyvoněná Dacia má moc hezkou bahenní koupel. Proč? Asi pro tu lenost dojít deset metrů po svých. Hledáme způsob, jak to auto dostat z bahna. Podložky selhaly, prkna už nemají cenu. Louka je mírně z kopce, tlačit proti zahrabává auto ještě víc. Jet po trávě dolů zavrhuje majitel auta a rychle nám kreslí vzoreček a vypočítává, jak rychle by při „traverzování po trávě“ zapadl úplně. Cokoliv navrhujeme, neguje. Upřímně? Mám ho plný zuby a lituju jeho paní. Ta mlčí a poslouchá na slovo. Jednoznačně líp než můj labrador. Když se řekne tlačit, tak tlačí. Když zastavit, tak stojí.
„Přece ho tady nenecháme, přinejhorším zavolám někoho s koněm,“ říkám nahlas a dost se obdivuju. To, co bych chtěla ventilovat, statečně držím v sobě. Pan „vzoreček všechno vím a pomozte mi“ sedí v autě a komanduje. Naštěstí, jako vždycky, když je situace k ničemu, se objevuje spása. Dva kluci na kole. Prosíme je o pomoc. Zhodnotí situaci a jak už to u místních bikerů bývá, jsou upřímní. A aniž by to tušili, říkají nahlas, co já doteď ne.
„A to jako proč jezdíš po louce?“
„Nemáš náhodou sedět doma?“
„Nediskutuj, hoď tam zpátečku a plnej, jdeme tlačit, v pěti už to dáme.“
„Ne, jinej způsob fakt není, a pokud tady nechceš čekat, až vyschou louky, val to tam.“
Pan řidič se snaží všemožně vysvětlovat, že to nepůjde a že tady v tom zapadákově nechce zůstat. A že už byla chyba koupit si Dacii.
„No tak hlavně byla chyba do toho zapadákova jezdit na letních gumách,“ říkám a všichni chápou, že už prdly nervy i mně.
„No to si děláš… má tam letní. No má je tam,“ ozývá se ze všech stran. Všem nám došlo, že už nemá cenu se zdržovat, zabereme a za řvaní chlapů, co má řidič v autě dělat, ho tlačíme do kopce na cestu. Hotovo. Bláto máme všichni až ve vlasech, chlapík stáhne okénko a houkne na jeho paní: „jedeme“.
„Tak to teda nejedete,“ ozve se za mými zády jeden z bikerů. Vezmete si s sebou tady všechno to, co jste si tu nadělali. A fofrem.“
Otáčím se a vidím to. Všude papírky, kapesníčky, pytlíky od jídla. Nasvinili tam a jak se snažili odjet a auto je neposlouchalo, schovalo se to pod něj. Škoda, že na dřevěném sezení je odpadkový koš.
„A až to posbíráte, a já si tady počkám, ještě všechna ta prkna, co jste si u nás vzali, vrátíte zpět,“ říkám dost nahlas já. „Binec tady fakt nechávat nebudete“.
Nechápu a nechci to komentovat. Očekávám, že to seberou, odjedou a bude klid. Omyl. Pan „koupil jsem si blbý auto a jezdím do hor na letních“ to vygradoval úplně jinak.
„Seber to, odnes to a já počkám v autě,“ říká své manželce nebo kdo to je. A nekecá. Sedí a čeká, zatímco ona jde uklízet ten svinčík. Pomáhám jí. A celou dobu se chci zeptat, kde k tomu člověku vůbec přišla. Nakonec mlčím. A slibuju si, že to hodím na blog.
Otevřete obchoďáky, prosím.
A dejte lidem, jako byli oni, přirozené prostředí. Ven totiž nepatří. Jim zjevně přišlo úplně normální zasvinit všechno okolo sebe a odjet. I to, že když se něco stane, automaticky se o ně někdo postará. A jestli čekáte, že se kdykoliv během vyprošťovací akce ozvalo „děkuju“, tak nečekejte. Neozvalo.
Moudro na závěr: Díky dědo a táto. Dostatečně jste mi vysvětlovali, že v přírodě se věci nevyhazují a že odpadkové koše někdo k něčemu vymyslel. A taky, že se děkuje a že pomáhat je normální. Protože kdyby tam někdo zapadl příště, tak ho zase vytáhneme. To je jasný.