Máte rodiče ve věku šedesát let a více? A mají rodiče internet? Pak máte možná o zábavu postaráno. Já teda mám. A myslím to hezky, srdečně, upřímně. Výjimečně žádná ironie ani sarkasmus. Je to s nima fakt psina. Schválně. Připomíná vám to něco?

Příběh 1: O icq

Pondělní pracovní shon, nějaká ta schůzka a pak hurá na klidnější část dne. Tu já osobně mívám odpoledne, tedy po obědě. Začínám pracovat hlavou, tvořit a psát, zatímco dopoledne se věnuji spíše administrativě. A v tom tvůrčím odpoledni, kdy mám raději klid na práci, mi zabliká icq.

Dad (rodič): Děláš něco?
Sakra! Zapomněla jsem se zneviditelnit. Do háje…
Já: Jo, makám, stalo se něco?
Dad: Ne, jen jsem Ti na netu našel auto. Nebudu rušit, pracuj.
Já: Počkat! Ty jsi mi… co? Snažím se přestat myslet na koncept, který vytvářím a soustředím se na to tátovo zásadní sdělení. Leč nedaří se mi pobrat ani slovo…
Dad: no auto jiný
Já: já potřebuju auto?
Dad: jo

V úžasu přemýšlím nad tím, kdy jsem se zmínila rodičům, že bych potřebovala nové auto. Ale jo, vím to přesně: nikdy. Docházím k závěru, že nad tím nemá cenu přemýšlet. Zřejmě můj životadárce našel zálibu ve stránkách výrobců aut. Loučím se a vypínám icq. A do konce týdne už ho nezapínám. Tím si vysloužím v pátek večer sms zprávu v následujícím znění: Kde seš? Čtyři dny nejsi online! Ty se neumíš ozvat???

Dobře mi tak. Nemám je seznamovat s icekve.

Příběh 2: Nejde nám to. ZASE!

Asi půl roku poté, co rodiče dostali pod stromeček notebook a připojení, jsem do nekonečna řešila, že jim TO nejde. TO znamená připojení. Zpočátku jsem jemně a velice trpělivě vysvětlovala rozdíl mezi wifinou (u mě doma) a mobilním připojením (na chalupě). Pak jsem to zredukovala na „to rychlý a levný“ a „to pomalý a drahý“. Takže když vám to nejde, mami a tati, tak jedete na tom pomalým. Na chalupě. A ne, rozhodně si na tom ta videa nepřehrajete. A jestli to přeženete, tak se vám to ještě zpomalí. Ano, to jde, aby to bylo ještě pomalejší. #vivatT-mobile

Tím bych vyhlásila soutěž o chrabrého dodavatele kvalitního bezdrátového připojení v oblasti Zábrodí u Červeného Kostelce. Komu se to podaří, dostane království a půl princezny za ženu. Nebo aspoň neutuchající slávu a bezplatné píár, protože ho budu donekonečna blahořečit.

Příběh 3: Nějaká Jáva něco chce

Nejhorší z nejhorších. Nekonečný příběh. Internetbanking nejmenované „…ční“ banky a jejich „Java story“. Slovo Java se u nás doma rychle stalo synonymem pro maximální vopruz, překážku a nesmysl. Do soudného dne (rozuměj do dne, kdy rodiče zajdou do banky a zruší účet se všemi fondy, spořicími účty a investicemi a konečně ho převedou jinam) už bude spojeno s „…ční“ bankou. A přitom za to ta Java ani nemůže. Což nevysvětlíte koncákovi, který si chce „jen poslat platební příkaz“. V praxi to vypadá následovně:

(zvonění mobilu)

Ahoj tati
Nejsi na icq, tak volám.
Jo takhle, no… Stalo se něco?
Zase mi leze do počítače ta Java, ale je to nějaký jiný než minule.
To neva, co Ti to píše?
Eee, něco cizí řečí, rum nebo co…
Jo run, jasan, zmáčni to a nech to doběhnout. Bude to chvíli trvat, jestli jsi na chalupě.
Dobře, pak už tam můžu?
Kam?
Do tý banky.
Jo, pak už jo. Kdyby něco, volej.
Jo počkej ještě, PROČ to tam je?
Co jako?
Ta Java (správná otázka).
No abys měl ty penízky v bezpečí, je to technologie, která zajistí bezpečnost (asi kecám, nejsem javista, že jo…).
Ale dyť jim v létě nabourali ty fondy v přímým přenosu, já to viděl, tak je asi ta Java blbá, ne? (správnej argument, co na to mám sakra říct…?)

Příběh 4: Založíš mi fejsbuk?

Sobotní obědy u našich mám ráda. Není to pravidelná akce, ale když se zadaří, sejdeme se. Tátovo kuchařské umění je nad zlato. A káva a povídání s rodiči k nezaplacení. Pokud se to celé nezvrhne například takto:

Ty máš ten fejsbuk?
Cože? Snažím se rychle polknout kafe, abych předešla případnému udušení.
Ten fejsbuk, máš ho?
Mám, přiznávám bez mučení. Proč?
No co to je? Založíš mi ho taky?
A potřebuješ to k něčemu, tati?
Vlasta (máma) ho má, prej nějaký fotky od vnuček a kamarádů tam vidí…

Pokouším se stručně a jednoduše vysvětlit, že doopravdy není potřeba mít fejsbuk kvůli fotkám. A popisuju princip facebooku a přidávání přátel. A jímá mě hrůza, kdy přijde požadavek, dát si rodiče do přátel. V duchu si vybavuji, co tam občas píšu a blednu. Vymýšlím si nové a nové důvody, proč tátovi sociální sítě všeobecně rozmluvit.

Uff, daří se. Pro tentokrát. Pro mě to znamená, že se nebudu muset krotit. Zatím.

TOP STORY: Jak nainstalovat internetbanking

Tohle si neodpustím, protože v tomhle jsou rodiče nevinně. A já si na tom vylámala zuby. Ano, ano, tolik nenáviděné internetové bankovnictví „…ční“ banky. Nu což, doba pokročila a tak i můj táta zatoužil mít „tu banku“ doma. Když už má to vybavení, rozuměj notebook a internet. Nakonec, proč ne, že jo. Aspoň ušetří čas.

I zašel tatík do banky a přinesl si… cosi. Na přepážce mu bylo vysvětleno, že není nic snažšího, než si nainstalovat bankovnictví a začít používat. A dali mu k tomu návod. A pak jsem se toho ujala já. Beru si návod a žasnu. Taková banka, s takovými poplatky. A návod na instalaci bankovnictví je vytištěn z webu na tiskárně, které už zhruba týden dochází toner. A zřejmě díky vadě na válci je v pravé části po celé délce stránek nádherná šmouha, která fikaně skrývá text.

Začínám číst a činím jednotlivé kroky podle návodu. Hurá, jde to. Dostávám se k tomu důležitému. K heslu. Poučena z praxe (dělám ve FG a naše IT je v heslech fakt přísné), jak unikátní musí heslo být, volím bezpečné, dlouhé a pro tátu snadno zapamatovatelné. A ano, znovu ho potvrdím, aby měla banka jasno. A jdeme dál. Stahovat certifikát. A potvrdíme heslem. Které nefunguje. Začíná drama. A mně začíná stoupat krevní tlak. Zkouším to znovu a znovu. Ne, prostě to nejde. A ano, píšu ho dobře, nejsem debil, ne?

No tak nic.

Prosím kolegu, který je zdatnější a programátorsky zručný, aby mi pomohl. Ujímá se toho a já s láskou vzpomínám, jak snadno jsem si SAMA nainstalovala bankovnictví od své banky. Ze vzpomínek mě vytrhává palba nemravných výrazů směrem k „…ční“ bance. Ne, nejde to. Ani s novým heslem. No nedá se nic dělat, voláme PLACENOU infolinku pro pomoc s internetovým bankovnictvím. Svěřuji hovor kolegovi – pomocníkovi. Jeho asertivita je na vyšší úrovni než moje. Po chvíli zasvěceného hovoru nevěří nikdo z nás svým uším. A táta nebude věřit účtu za mobil. Povídání si s placenou linkou pomoci chvíli trvá. I operátor si musí vydělat.

Problém odhalen. Jak prosté, milý Watsone.

banka vás v počátku vyzve k vytvoření hesla
to si vytvoříte a potvrdíte – doposud vše OK
pak uděláte následných pár kroků a jste znovu vyzváni k vložení hesla
vložíte a nefunguje

PROČ?

námi vymyšlené heslo bylo příliš dlouhé
a ne, při zadávání hesla v počátečním kroku nebylo omezení ani varování, že je heslo příliš dlouhé (nedejbože info, jak má heslo vypadat)
a ano, nechalo nás to klidně projít dál, do dalších kroků
jenže při dalším zadávání hesla je prý omezení jen na 14 znaků
a ne, nikde na to není upozorněno
a ano, slečna na lince pomoci říkala, že to je častý problém

Co na to říct?

Že jsou to chudáci. V záplavě slov, která používají v návodech a kterým snad běžný uživatel nemůže ani rozumět, jim uniká zásadní. Třeba to, že jaksi viditelně zapomněli omezit délku hesla. Pro programátora zásah na pár minut. Jak triviální. A jak důležité. Chápu, takovou blbostí se přece nikdo nebude zabývat. Však on si ten uživatel poradí. Hlavě, že platí…

Poznámka: Moji rodiče nejsou idioti. Ani internetoví negramoti. Oba používají počítač k práci a internet zvládají běžně. Objednávají si zájezdy, hledají informace, čtou a občas se i vzdělávají. Ale nejsou programátoři, analytici ani IT specialisti. Taky jim je přes šedesát. Jsou zabezpečení, užívají si a cestují. Trochu smutný, když tak silnou cílovku banky (a možná nejen banky) při tvorbě svých internetových aplikací neberou na vědomí. A přitom by stačilo málo, že jo. Třeba mluvit srozumitelně. A udělat produkty přístupné, přehledné a friendly. No jo, teorie. Jsou ale i jiné banky. S lepším marketingem. A s lidmi, co u práce přemýšlejí. Takže nic není ztraceno. Změna banky nebolí.