Někdo chodí za zábavou do kina. Vypadá to, že já se začnu chodit bavit na polické zastupitelstvo. To poslední mi připomnělo legendární francouzský film, scénář a režie Francis Veber. Víte?

Přišla jsem pozdě, uznávám. Do práce dojíždím 45 minut a být někde
v 17 hodin je na mě trochu brzy. Odhaduji, že takových je nás více. Naštěstí ta tvrdošíjná neochota vedení radnice k on-line přenosu dostala trochu „flákanec“. Našel se dobrovolník, který sám a na své náklady zastupko natáčí a vkládá na jím vytvořený a provozovaný web. Všichni občané se tedy mohou, i když s mírným zpožděním, podívat na jednání a vystupování zastupitelstva jejich města. Krok kupředu, chválím. Ještě, kdyby vzešel z radnice, to by bylo na potlesk. Takhle bohužel. A není zač, pánové.

Kauza práskač

Vypadá to, že jsem o nic nepřišla. Diskuze veřejnosti totiž právě začala. Po nevinné prosbě ohledně nepříjemných příkrých schodů na místním hřbitově a trochu málo uvěřitelnému divení se pana starosty „a proč za mnou kvůli tomu nikdo nepřijde“-proč asi, proboha, přichází téma, které mě zajímá. V minulém blogu jsem to nakousla. Festival, jehož pořadatelé rok co rok porušují noční klid, situaci řeší policie, lidé jsou poškozováni hlukem a bojí se o tom mluvit. Proč? To jsem se dozvěděla od několika lidí přímo na zastupku. Jsou hájení. Super. Vypadá to tedy, že kdo pobere od města dotace, dostane výjimku na základě legislativně chybně připravené vyhlášky, každoročně ho řeší policie, je zřejmě ohroženým druhem. Jako sýček nebo bobr. A jako takový může ničit životy jiným lidem. Děkujeme.

Festival tedy proběhl. Vzhledem k tomu, že mě místní mocipáni jejich ochranářstvím nutí ke zcela nesvobodnému odjezdu z domu v termínu, kdy se tahle bezohledná atrakce děje, vzdálená přes 600 kilometrů jsem se v klidu vyspala. Lidé v Polici ale ne. Pořadatelům nestačila ani kontroverzně udělená výjimka do 01:00 (čili o tři hodiny delší šikana) a kašlali na to. Někomu ve městě zřejmě došla trpělivost a zavolal policii. Ostatně se vždycky našel někdo takový, jenom pan starosta šíří informaci, že si stěžuje pouze jeden jediný člověk (vážně?!). Policie konala. A teď… tradááááááá! Pořadatel se vyplakal do městského zpravodaje, jací jsou dneska lidé práskači.

Duševní blackout, fakt

Nekecám. Jaké bylo moje překvapení, když mi někdo ze sousedství poslal odkaz na vydání městského měsíčníku. Pan pořadatel se pochválil a mluvil o myšlence lidství, kterou s festivalem spojuje. Lidství, hahaha. A posteskl si, že je někdo prásknul a oni museli zaplatit pokutu, a to je nespravedlivé, protože dávají prachy na charitu. Pokud má vedení města ztrátu soudnosti ve vztahu k těmto hodným hochům, jak jim s oblibou říkají, pak mají tito hodní hoši zřejmě naprostý blackout, co se sebereflexe týče.

Sečteno, podtrženo

Kašli na pravidla, šikanuj lidi. Radnice Tě podpoří jak výjimkou (proti vůli občanů), tak finanční dotací. A víš co? Kašli i na tohle a nebuď vděčnej. Udělej z radních klidně ještě větší hlupáky (jim to evidentně neva) a vytři si s nimi zadek. A když se někdo, mimochodem po právu, ozve, napiš o něm do městského plátku, že je práskač. V Polici to, totiž, funguje.
To je pěkná bilance, co? Kdyby šlo o nevěru, má pan starosta (i místostarosta) trofejní paroží. Nevím, co mu naroste, když ho takhle vypečou vlastní chráněnci. Ostuda určitě.

Sázka?

Pan starosta nebo místostarosta (pardon, trochu mi ti dva splývají) na zastupku říkali, že pořadatelé vyjádřili v měsíčníku svůj názor, a že to může udělat každý. Tak jo. Koukla jsem na pravidla a napsala reakci. Uzávěrka je za pár dní. Myslíte, že to otisknou? Ne. Už mám vytipovaných 7 různých důvodů k zamítnutí. Tak schválně, brzy uvidíme. Sázky přijímám.

P. S.: když to nezveřejní oni, bude to tady na blogu a v několika dalších periodikách. Se mi ten text docela povedl, tak si ho přece nenechám pro sebe, že jo:)

Omlouvám se.

Měla bych se omluvit. Na minulém zastupitelstvu jsem se nepředstavila a pan starosta to trochu řeší. Má pravdu, nepředstavila. Běžně to dělám a udělala bych to i tehdy, pokud bych začala hovořit sama od sebe. Vzhledem k tomu, že jsem reagovala na jeho, v naprostém klidu vyslovenou lež, na etiketu jsem zapomněla. Běžně nezapomínám. Běžně se ale nesetkávám s takovými lháři. Omlouvám se, to jsem nezvládla. Ale na druhou stranu, už se známe a možná víme, co od sebe čekat. Stačí mi, když se nebude v mé přítomnosti zjevně lhát. Názor můžeme mít každý jiný, s tím jsem v pohodě. Naprosto.

Protože jestli něco chtějí, ať přijdou.

Nedá mi to. Takové veřejné jednání zastupitelstva může být hodně podařenou směsicí šoku, nevěřícného vrtění hlavou, zábavy, ironie a přehlídky komunikační ne-etikety. Zažito a odžito dnes z pozice „aktivní“ diskutující veřejnosti.

Police je krásné město s ještě krásnějším okolím. CHKO, hodní lidé, příroda k nezaplacení. Ovšem i tady se sem tam najdou pořádné odpadky. Nejen v lese, ale i v trávě, na loukách anebo na veřejném zastupitelstvu. Mnozí místní o těch posledních zmíněných hovoří a jsou to soudy a historky k neuvěření. Chtěla jsem to vidět na vlastní oči. Viděla, slyšela a byla součástí Kroniky města Kocourkova. Četli jste? Já tu knížku nenáviděla. Pro hloupost těch, o kterých se tam píše. Pro tu aroganci úředníků a mocipánů. Jasně, že chápu, proč ji pan Sekora napsal. Tutově ho muselo dráždit to, co každého jiného normálního člověka. A mě tím víc.

Hlavně, aby nám do toho nikdo nekecal…

To ne, to se nesmí stát. A proto vyhlášky, které se týkají kvality života obyvatel i víkendových činností, raději zakamuflíme do nicneříkajícího bodu jednání a s občany se o tom bavit nebudeme. Rozhodneme a basta. Protože tak se to tady přece dělá. A kdo něco chce, ať laskavě přijde.

„Pánové úředníci, kam by asi tak chodil, když ani neví, co za vyhlášky budete projednávat, že?“

Tak popořádku.

Kultura je fajn. Akce a koncerty taky. I posezení v hospůdce se dá považovat za kulturu. A ruku na srdce, kultura a koncerty byly a částečně ještě jsou nedílnou součástí mých, dneska už vedlejších aktivit. Právě proto vím, jak se má příčetný, inteligentní, zkušený a zodpovědný pořadatel chovat. A také, za ty dlouhé roky praxe, vím, jak vypadá kompetentní zástupce města, který, a to obrovským právem, hájí právo na noční klid těch, kteří v jeho městě žijí.

Tedy v jeho městě… Ve městě, které jako volený úředník placený ze státního rozpočtu řídí. Dočasně. Má ho, v podstatě, tak trochu vypůjčené. Ale jistojistě sliboval, že ho povede dobře a o „své“ lidi se postará.

Nevím, co a jak slibovali místní nejvyšší státní úředník a jeho zástupce, ale mám pochybnosti. Spíš trochu tušení, že slíbili opak. Nebo k němu nějak postupně, svojí neschopností, došli.

Kravál je v pohodě, trhněte si nohou…

Probírala se, mimo jiné, vyhláška o pořádání kulturních akcí a hlučných činnostech (zkráceně a stručně). Docela zásadní pro občany, řekla bych. Vždyť do toho spadá jak hluk z akcí konaných na, pro tyto účely, naprosto nemožném a nevhodném místě, ale také všudypřítomný zvuk sekačky na trávu a hlučné časté oslavy případných sousedů. Věděli o tom občané? Ne. Jak by asi mohli? Vše bylo totiž skutečně mistrovsky zakamulováno do “ bod 9. Nové obecně závazné vyhlášky“. Na první pohled jasné, o co jde, že?

K tématu rušení nočního klidu kulturními akcemi se spustila diskuze veřejnosti. Přepis se mi nechce dělat, ale záznam mám, kdyby někdo chtěl soukromě nahlédnout. Střípky zde:

Diskuze 1: prosím, naučte pana starostu se chovat…

• diskutující 1: prosím o kritéria, na jejichž základě poskytujete dotaci spolku, a to na festival, který dlouhodobě ruší noční klid a volá se k tomu PČR
• odpověď: to sem nepatří a dotace mají svoje kritéria
• diskutující 1: mohu je znát?
• odpověď: je to normální spolek, dělají festival a i když se mi ta hudba nelíbí a nechodím tam, ti hoši jsou hodní a nic z toho nemají…
• diskutující 1: řešilo město na tento festival v minulosti stížnosti?
• odpověď: no… vlastně… no vždyť my víme, že vy, když o tom takto mluvíte
• diskutující 1: a někdo další?
• odpověď: ne
• já: to není pravda, stěžovala jsem si i já
• reakce starosty: Vy jste kdo, já vás neznám.
• já: já vás taky ne, ale dovedu si to domyslet, navíc jsme spolu byli v kontaktu mailem a s panem místostarostou taky, takže víte, kdo jsem
• starosta: vy tu bydlíte?
• já: ano
• starosta: nebydlíte
• já: ano, trvale tu bydlím
• starosta: nebydlíte
• já: bydlím tu trvale a nemám tu trvalý pobyt, v tom je rozdíl
• starosta: mávl rukou jako poslední nevychovaný a problematický chovanec nějakého ústavu a dal mi najevo, abych, slušně řečeno, sklapla a že se se mnou nebude bavit
• já: to bylo hodně arogantní, nemyslíte?

Diskuze 2: víte o tom, že to není správně?

• diskutující 1: mám zde metodické pokyny k vyhláškám a zde vám odcituji, které body máte v rozporu
• odpověď: no ale to je váš názor
• diskutující 1: to není můj názor, to jsou jasně napsané platné metodické pokyny, podle kterých jste to měli tvořit
• odpověď: nám to ale psali právníci a ti tu teď nejsou
• diskutující 1: pak to ale takto neschvalujte, je to nesprávně, pojďte sem a já vám ty pokyny dám vytištěné
• odpověď: to je váš názor
• diskutující 1: takže mi říkáte, že jste připraveni schválit něco, kde je chyba a pak to případně nějak opravovat?
• starosta: to jsem nám teď teda ušetřil 10 tisíc za právníky, kteří nám to sestavovali…

Nechytáte se? Ujišťuji vás, že já se bavila. Královsky. Větší sbírku naučených asertivních frází typu: „to je váš názor, teď neumím reagovat, tohle jsme nikdy neřešili, to můžeme měnit v budoucnu, to se určitě nestane…“ jsem ještě neslyšela. Možná by dotyční měli vrátit peníze za pofiderní školení, které zřejmě absolvovali. Taková komunikace už tedy dávno nefrčí a co víc, každý si to dokáže přeložit. Zkusím to i já, ale bez peprných slov to půjde jen těžko. Ale přece: „Milý obyvateli, jdi se vycpat. My si tu budeme dělat, co chceme, říkej si tu co chceš, bude to po našem. A ty nám za to přispívej na mzdy.“

„Pánové, už vám někdo řekl, že i lokální politik je tu proto, aby poskytoval servis občanům?“

Diskuze 3: prosím o slovo

Po delší diskuzi plné relevantních důkazů na téma nečinnosti města a výmluv (asertivních) ze strany mluvících úředníků, jsem se o slovo přihlásila taky. Myslím, že starosta mě ignoroval (přece tu nebydlím). Možná ještě přemýšlel nad rozdílem fyzicky bydlet a mít trvalý pobyt. Pokynul mi ale jeho kolega. Bylo to asi takhle nějak:

• poprosila jsem o to, aby mě nediskriminovali kvůli tomu, že tu nemám trvalý pobyt; prostě tu většinu svého času žiju a nadměrný hluk, totální výsměch a kašlání na pravidla pořadatelů, které město neřeší (prý nemůže, to určitě), naopak jim ještě podepisuje bianco šeky, mi ničí víkendy, zdraví a ruinuje rozpočet, když hledám hotely, kam musíme utíkat před tím kraválem
• poděkovala jsem místním šerifům, kteří v šíleném počtu dvou osob mají naloženo víc než dost a těžko můžou být všude
• vysvětlila jsem, že o pořádání akcí vím mnoho a také vím, jak se chovají zodpovědná města vůči pořadatelům
• ujistila jsem je, že mám českou i mezinárodní, dokonce zaoceánskou zkušenost s vím, jak jednají zodpovědní starostové a zastupitelé v zájmu svých občanů
• potvrdila jim, že mám kulturu ráda a slušným pořadatelům fandím
• odpřísáhla, že se dá každá akce, i rockový koncert, udělat tak, aby končil v rozumnou dobu a nerušil noční klid
• zdůraznila potřebu dobré lokality a ne něčeho v katastru města, 200 m od obytných budov, kdy je zvučení otočeno právě na ty budovy
• vysvětlila, že si lidé v Polici moc nestěžují, protože nevěří, že se něco změní; naopak pomýleně věří, že to musí strpět protože to město pořadatelům dovoluje (cituji: jsou s městem jedna ruka)
• poprosila je, aby to celé ještě přehodnotili a zábavu pro stovku lidí nenadřazovali nad obyvatele, staré lidi, malé děti, nemocné…
• ještě jednou, a doufám, že značně polopaticky vysvětlila, že akce ANO, ale musí končit včas

A co bylo dál?

….. tradááááááá… TO JE VÁŠ NÁZOR. Yes! Strašlivě se mi chtělo smát, ale ovládla jsem se. Doopravdy.

Hej, páni konšelé…

Nejen názor. Je to hlavně moje zkušenost a vaše obrovská ostuda. Neschopnost správně komunikovat, nepřipravenost a neochota ke kompromisu. Nevychovanost v některých reakcích a nezralost k faktické diskuzi. Neochota naslouchat obyvatelům. Víte, že splnění zakamuflené informační povinnosti tak, aby se občané dozvěděli minimum, je politické chucpe?

Že to neděláte?

Ale děláte. Vždyť v roce 2021, kdy se celá zeměkoule rok nazpět naučila dělat důležitá rozhodnutí on-line, děti se tak vzdělávaly, velké firmy tak byly řízeny, dělala se světová strategická rozhodnutí, odmítáte udělat vstřícný krok ke svým občanům. Vy prostě to veřejné zastupitelstvo on-line vysílat nebudete. Nedejbože, kdyby se připojilo pár lidí a viděli by to, že ano? Protože, jak pan starosta arogantně řekl: Kdo něco chce, tak ať sem přijde.

Tak určitě:)

Co s tím?

Teď budu fabulovat, použiju fantazii a napíšu sci-fi závěr.

• pánové, naučte se slušně komunikovat
• i noblesní vystupování by, v některých momentech, bylo na místě
• víte, že nekonečné floskule nevypovídají o vaší kompetenci – určitě by vám s tím někdo pomohl (když vám diskutující č. 1 ušetřil těch 10 tisíc za právníky)
• arogance není hezká vizitka politika (byť lokálního)
• co kdybyste zkusili kompromis
• a co kdybyste zkusili naslouchat i těm, kteří vás o něco prosí?
• co kdybyste byli více empatičtí a mysleli na zdraví a zájmy obyvatel (kteří vám tedy dost nevěří a už je mi jasné proč)
• co kdybyste… zkusili jinou kariéru? Pár tipů bych měla.

No tak nic.

Alespoň jsem se pobavila a viděla to na vlastní oči. A uvěřila všem, kteří mě varovali. Přesto doufám, že kromě dvou nejvyšších místních úředníků, pár zatupitelů odešlo s myšlenkou, že tady nebylo lidsky něco v pořádku. A těm děkuji.

„Hej, heeeej,“otáčím se za tím halekáním a dochází mi, že to asi patří mně. Valí se ke mně chlapík a za ním poslušně poskakuje asi jeho partnerka. „Ano?“ ptám se před brankou, jednou nohou doma.
„Jste tady sama?“ snaží se zarostlý brýlatý čtyřicátník popadnout dech a sundává roušku, aby mohl dýchat.
„Ne, a docela by mě zajímalo, proč se ptáte,“ říkám ne moc přívětivě. No tak jo, nemám ráda, když na mě někdo volá, jak na sudokopytníka na pastvě, nepozdraví a ještě ke mně chodí moc blízko.
„Zapadli jsme támhle do bláta, musí nás někdo vytáhnout,“ říká a ukazuje směrem po cestě, kde je na louce u cesty dřevěné sezení pro turisty. Vidím modré auto najeté až k lavičkám a začínám chápat. Teda jen něco. Otázku, proč to auto nenechali na cestě, když je místo na odpočívání maximálně pět kroků, si velkoryse nechávám pro sebe.

„Chlapi servisujou bajky, zeptám se jich a kdyžtak je tam pošlu.“ Přece je tam nenecháme utopit se v blátě. Taky dumám nad tím, jak někdo s tak zřejmým pražským přízvukem může courat tady u nás, když už teda nesmíme do jiných okresů. Kašlu na to. A ano, souhlasně kývnu, že si od nás mohou vzít nařezaná prkna, že si tím zkusí podložit kola.

Pomáhat je normální.

Zapadli tam hodně slušně. Kola do čtvrtiny zabořená v blátě. Úplně nová vyvoněná Dacia má moc hezkou bahenní koupel. Proč? Asi pro tu lenost dojít deset metrů po svých. Hledáme způsob, jak to auto dostat z bahna. Podložky selhaly, prkna už nemají cenu. Louka je mírně z kopce, tlačit proti zahrabává auto ještě víc. Jet po trávě dolů zavrhuje majitel auta a rychle nám kreslí vzoreček a vypočítává, jak rychle by při „traverzování po trávě“ zapadl úplně. Cokoliv navrhujeme, neguje. Upřímně? Mám ho plný zuby a lituju jeho paní. Ta mlčí a poslouchá na slovo. Jednoznačně líp než můj labrador. Když se řekne tlačit, tak tlačí. Když zastavit, tak stojí.

„Přece ho tady nenecháme, přinejhorším zavolám někoho s koněm,“ říkám nahlas a dost se obdivuju. To, co bych chtěla ventilovat, statečně držím v sobě. Pan „vzoreček všechno vím a pomozte mi“ sedí v autě a komanduje. Naštěstí, jako vždycky, když je situace k ničemu, se objevuje spása. Dva kluci na kole. Prosíme je o pomoc. Zhodnotí situaci a jak už to u místních bikerů bývá, jsou upřímní. A aniž by to tušili, říkají nahlas, co já doteď ne.
„A to jako proč jezdíš po louce?“
„Nemáš náhodou sedět doma?“
„Nediskutuj, hoď tam zpátečku a plnej, jdeme tlačit, v pěti už to dáme.“
„Ne, jinej způsob fakt není, a pokud tady nechceš čekat, až vyschou louky, val to tam.“
Pan řidič se snaží všemožně vysvětlovat, že to nepůjde a že tady v tom zapadákově nechce zůstat. A že už byla chyba koupit si Dacii.
„No tak hlavně byla chyba do toho zapadákova jezdit na letních gumách,“ říkám a všichni chápou, že už prdly nervy i mně.
„No to si děláš… má tam letní. No má je tam,“ ozývá se ze všech stran. Všem nám došlo, že už nemá cenu se zdržovat, zabereme a za řvaní chlapů, co má řidič v autě dělat, ho tlačíme do kopce na cestu. Hotovo. Bláto máme všichni až ve vlasech, chlapík stáhne okénko a houkne na jeho paní: „jedeme“.
„Tak to teda nejedete,“ ozve se za mými zády jeden z bikerů. Vezmete si s sebou tady všechno to, co jste si tu nadělali. A fofrem.“
Otáčím se a vidím to. Všude papírky, kapesníčky, pytlíky od jídla. Nasvinili tam a jak se snažili odjet a auto je neposlouchalo, schovalo se to pod něj.  Škoda, že na dřevěném sezení je odpadkový koš.
„A až to posbíráte, a já si tady počkám, ještě všechna ta prkna, co jste si u nás vzali, vrátíte zpět,“ říkám dost nahlas já. „Binec tady fakt nechávat nebudete“.
Nechápu a nechci to komentovat. Očekávám, že to seberou, odjedou a bude klid. Omyl. Pan „koupil jsem si blbý auto a jezdím do hor na letních“ to vygradoval úplně jinak.
„Seber to, odnes to a já počkám v autě,“ říká své manželce nebo kdo to je. A nekecá. Sedí a čeká, zatímco ona jde uklízet ten svinčík. Pomáhám jí. A celou dobu se chci zeptat, kde k tomu člověku vůbec přišla. Nakonec mlčím. A slibuju si, že to hodím na blog.

Otevřete obchoďáky, prosím.

A dejte lidem, jako byli oni, přirozené prostředí. Ven totiž nepatří. Jim zjevně přišlo úplně normální zasvinit všechno okolo sebe a odjet. I to, že když se něco stane, automaticky se o ně někdo postará. A jestli čekáte, že se kdykoliv během vyprošťovací akce ozvalo „děkuju“, tak nečekejte. Neozvalo.

Moudro na závěr: Díky dědo a táto. Dostatečně jste mi vysvětlovali, že v přírodě se věci nevyhazují a že odpadkové koše někdo k něčemu vymyslel. A taky, že se děkuje a že pomáhat je normální. Protože kdyby tam někdo zapadl příště, tak ho zase vytáhneme. To je jasný.

Bylo jim přes osmdesát let. Oběma. Spatřila jsem je v lese, přicházeli z boční pěšiny. Paní šla první, pán hned za ní. Sněhu nad kotníky a k parkovišti nebo jiné civilizaci minimálně 5 kilometrů. Už zdálky volali, abych si psa nedávala na vodítko, že jim to nevadí.

Zastavili jsme se spolu. Usmívali se a povídali. O tom, kam jdu a kudy je to lepší. O tom, co znám v okolí a co ne a musím to vidět. O tom, že mají prochozené celé Broumovsko a Policko. O tom, že tu bydlí přes šedesát let a stále jsou pro někoho z vesnice „naplaveniny“. O tom, jak moc milují psy, ale bydlí v bytovce. O životě. Mluvili láskyplně, vyprávěli a zajímali se. A měli se očividně rádi.

Bylo jim přes osmdesát let, pán po zásadní a nepříjemné léčbě, paní vloni málem odešla na prudký zápal plic. Oba šťastní, že žijou a oba rozhodnutí tu být ještě dlouho. Denně chodí deset kilometrů a když nemůžou kvůli počasí, „jsou jako na drátkách“ a těší se ven. Milují kávu, špek a kyselý ryby z Polska. Taky ty v majonéze. Zlobí je, když lidi nechávají v přírodě nepořádek a jsou zlí.

„A tahle doba?“ ptám se.
„Je pitomá, ale přežijeme. Půjdeme k volbám, vždycky chodíme. Snad se něco změní. A když ne, přežijeme taky. Dýchat a chodit přece můžeme.“

Stáli jsme tam dlouho. Pak se rozloučili a slíbili si, že až se v lese zase potkáme, určitě postojíme na „kus řeči“. Odešli k parkovišti pro auto a těšili se domů na turka s rumem.

Jsem bohatší. O moudro a pohled na svět. O nadhled a přístup k životu. O úsměvy a vděk za maličkosti. Možná si někdo platí životní kouče. Mně je o víkendu někdo poslal na cestu v lese, uprostřed ničeho. Jsem klikař. Snad je ještě potkám. Chtěla bych.

„Bude Ti volat někdo okolo reklamy,“ slyším vteřinu poté, co vcházím v práci do dveří.
„Jo? Něco zajímavýho?“
Uchechtnutí kolegy vzbudí moji pozornost. Zacouvám do jeho kanceláře a zvednu obočí. Pochopí a dodává: „Zajímavej je ten volající.“
Víc z něj nevyrazím.
Okey. Však se dozvím.
V kolotoči denní agendy zapomínám na ranní informaci, po práci sedám do auta a mažu směr domů. Zapínám handsfree a za minutu kličkování po městě už beru první hovor.
„Dobrý den, Lado, mluvil jsem ráno s vaším kolegou, kterej mi dal číslo a krásně to celé hodil na vás, takže vás teď chvíli budu otravovat,“ ozve se bez představení.
Pěkný. Ale tak proč ne. Domů pojedu půl hodiny, čas mám.
„Dobrý den,“ odpovídám. „Kolega na mě nic nehází. Reklama je moje práce a on má na starost dost svých věcí. Mohla bych napřed vědět, s kým mluvím?“
„Aha, tak pardon. Tady Zdeněk.“
Nic víc.
„Dobře. Dobrý den, Zdeňku. Mohu tedy vědět, proč mi voláte?“
„Jo takhle. Von vám teda kolega nic neřek´?“
„Vyřídil mi, že budete volat“.
„No jo. Tak hele, Lado, já vám chci doporučit fungující reklamu pro vaši firmu. Jsou to plakáty, výlep všude, distribuce všude a ještě tím reálně podpoříte kulturu ve vašem městě. Akorát…“
„Počkejte, prosím,“ skáču mu do řeči a snažím se představit si, jak ten trochu neomalený týpek vypadá. „To mě zajímá. Jak konkrétně podpořím kulturu v našem městě?“
„No finančně, podporujeme kulturu.“
„Aha. Jak konkrétně? Kolika procenty z investice do reklamy? A koho konkrétně? Nebo jak to funguje?
„No vlastně ono to není jako přímo do kultury. Je to složitější, těžko vám to budu vysvětlovat“.
Jasně, no. Pochopil, že  jsem úplně debilní. Rozumím. Přistoupím na to a ptám se dál.
„Takže co mi nabízíte?“
„Jako takhle. Mám poslední místečko na plakátě. Exkluzivní cena. Ještě vám, ale jenom, že  jste to vy, frknu banner na web. Víte, co je banner na web?“
Ježišmarjá.
„Myslím, že vím,“ připouštím. „Takže abych to shrnula. Nabízíte mi místo na plakátu a na webu. Fajn. Za chvíli dorazím domů, mrknu na ten web, kouknu na výlepová místa. Taky si prověřím, jestli už někdy moji předchůdci takovým způsobem inzerovali a jaké nabyli dojmy. A zda to pro firmu mělo nějaký zásadní význam. Osobně se mi návratnost a přínos z těchto akcí odhaduje špatně. Pak bych se vám ozvala. Jste s tím OK?“
„Tak víte jak. Potřebuju vaše rozhodnutí rychle, jinak to poslední místo střelím, mám kupy zájemců. Lado, vy to jako nemůžete rozhodnout teď? Zas takovej ranec to není. To se musíte ptát?“
Ježišmarjá. Podruhý.
„Přijde mi to smysluplný. A pokud máte tolik zájemců a nemůžete čekat, klidně to dejte někomu jinému. Nerada se nechávám někam tlačit, takhle nefunguju,“ říkám a už jsem docela otrávená. Kdyby věděl, kolikrát měsíčně volá někdo, kdo má mraky zájemců a dělá mi vlastně hroznej fejvr, že mi to nabízí.
„A to zase ne, já teda  počkám. A jak se rozhodnete, musíte mi hned podepsat objednávku. Zuzanka vám ji pošle. Zuzanka slyší celej náš hovor, taky jedu v autě, mám vás nahlas. Dělá mi asistentku a chodíme spolu, je komplet zasvěcená.“
„Okey. Pokud budu mít zájem, ozvu se. Pokud ne, tak taky. Dejte mi hodinu.“
„Dobře. Tak hodinu. Jenom ještě musíte pak originál objednávky doručit přímo Zuzance. Nejpozději zítra ráno.“
„Aha. Zítra mám home office. Nestačí, když pošlu scan objednávky mailem a originál dodám v pondělí?“
„Ale víte jak. Nestačí. Protože můj šéf je  strašnej kretén. Co vám budu povídat. Znáte to taky, co? Rozumí byznysu kulový, ale je to šéf.“
„Jo takhle… aha. Tak díky.“

P. S.: Mám chuť poradit Kreténovi. Třeba, aby si zaplatil dobrýho headhuntera. Nebo se trochu víc věnoval lidem, se kterými dělá. Jestli ho teda nebaví bejt Kretén. Každopádně… reklama neklapla. Divný, co?

 

 

 

Na úvod přeskočím tu trapnost, kdy se budu omlouvat za to, že jsem dlouho nic nenapsala. Jednodušší bude, když příští blog stvořím na téma: Kreativní výmluvy proč se mi zrovna nechtělo psát. Ale už se zase chce. Témat jsou mraky, a o to jde především.
Dnešní je pro mě legrační, protože se mě netýká. A přece o něm píšu. Proč? Protože se tomu jednoduše nedá utéct. Je leden, právě to máme za sebou, ale za pár měsíců nás to všechny zase čeká.

Přichází to v listopadu. Všimli jste si? Na sítích se nenápadně začnou objevovat první rozhořčené poznámky a komentáře. Zpočátku krátké, postupně se nějak plíživě zdelšují a nabírají na síle. Jakoby všichni čekali, kdo začne a spustí to. A on se spolehlivě někdo najde. Odpal zní: fuj halloween, debilní dýně, my máme dušičky. A už se to valí. Skoro pod každou vyfocenou dýní se rozvíjí diskuze několika prudičů, že tady tohle nechceme, že máme Dušičky. Máme, to je fakt. A řekla bych, že nám je nikdo nebere. Na Dušičky chodím na hřbitov, zapálím svíčku, zavzpomínám. A nemám pocit, že by mi v cestě stála hromada rozšklebených tykví. Mimochodem, každý rok si taky jednu vydlabu. No a?
P. S.: cestou ze hřbitova mě pokaždé napadá, kolik těch, kteří tak odsuzují dýně a hrdě se perou za Dušičky, se odtrhne od mobilu nebo tabletu, zvedne zadek a jde na ten hřbitov taky.

Když dýňový humbuk pomalu usíná, klid nás nečeká. Ne ne ne. Protože představte si, ta hrůza, v hypermarketech, a nejen tam, už je ta zatrolená vánoční výzdoba, achjo, obchodníci nám to rvou každý rok dříve a tahají nám peníze z kapsy, a taky ten Black Friday už je ve vzduchu a všichni víme, že jsou to akorát zloději a slevy nejsou slevy. A tahají to sem američani, pakáž jedna mizerná. A stejně tam utratíme mraky peněz a pak si to nějak pěkně odůvodníme, že?

A lavina pokračuje. Tolik pohoršení na síti, tolik skandování, že tady Santu nechceme a ten pán na letáku Kauflandu jako Santa vypadá. Tolik času stráveného nadáváním a psaním hejtů. A diskuzí, jak by tedy měl vypadat Ježíšek. A paralelně vedle toho jedou bomby o komerčních Vánocích, o tom, jak je všechno jen o penězích a jak dřív bylo líp. No já nevím. Každý to má jinak, ale mě dřív líp nebylo a fronty na banány mi teda nechybí. Santa mi nevadí, nechávám ho ale těm, kteří ho mít chtějí. K nám chodil a vždycky chodí Ježíšek. Normálně oknem. Asi. Je komerční, jak jinak. Pro škarohlídy však dodávám, že tu odbudnost komerce vyrovnává odpovídající částkou na charitu. Spokojenost?

A je po všem, dárky rozbaleny a už se zase komentuje a kritizuje. Na paškále je štědrovečerní pohádka, fuj to byl ale hnus a hlavní herečka není herečka. A už to není, co to bývalo, poslední hezká pohádka byla Popelka. A hned další nával nadávek, že Popelka ne, že Anděl Páně je víc cool. Osobně teda kopu za Popelku, ale ono to je vcelku fuk, ne?

A nakonec přichází třeskutá diskuze. Ano, ano. Ohňostroje. Výbušniny způsobují ještě výbušnější reakce. Těch fajtů na téma, strčte si ty rachejtle někam a oblíbená reakce „jděte se vycpat, pejskaři“. To je počteníčko. Minimálně k obohacení slovníku. Ovace městům, která tuto kratochvíli zrušila a nadávky těm, kteří ovace píší. A k čemu to? No možná k povzdechnutí, když si k ranní kávě v novinách přečtete o utržených prstech, popáleninách, zatoulaných zvířatech, nevyspalých malých dětech a výjezdech hasičů.

Co tím chci říct? Že by bylo fajn, kdyby věci prostě existovaly vedle sebe. Dýně s Dušičkami, Santa s Ježíškem, komerční i nekomerční Vánoce, e-shopy se slevami i narvané hypermarkety. Pro každého to, co chce. Bez hejtů směrem k těm, co to mají jinak.

No jasně, tak jsem malinko trapná a naivní, protože to je až příliš neskromné přání. A vlastně, co bych si tak od listopadu na těch sítích četla, že jo? Ne, netrávím veškerý čas čtením komentářů. Tolik ho nemám. Ale když mě ta komunikace baví. Pořád. Hodně. Představuju si autory některých postů a… je mi jich líto. Některým zase tleskám za odvahu. A některé, i při vší snaze, nechápu.

Tak vážení… Teď se všichni převalíme přes motivační posty o předsevzetích, hubnutí, učení, stávání se lepšími lidmi a… a zanedlouho to tu máme znovu. On ten Valentýn je jenom za měsíc a půl:)

 

 

 

To jsou žně, co? Aspoň pro zaměstnance teda jo. Tahle doba jim přeje a ti, kteří něco umí (vlastně i neumí), jsou lákáni, motivováni a loveni. Časy jsou naopak komplikované pro zaměstnavatele. Odborníci i nekvalifikovaní pracovníci nejsou. Situace je, jaká je.

Nebudu tady trapně předstírat, že mi nelichotí zájem zaměstnavatelů. Lichotí, a moc. Mám upřímnou radost ze všech pracovních nabídek. I když aktuálně na všechny odpovídám stejně záporně, poctivě je čtu. Zajímá mě, co firmy nabízejí a hlavně způsob, jakým to dělají. Z každého inzerátu si odnáším nějaký dojem a inspiraci. A někdy docela zírám.

Jak šel čas…

Není mi dvacet. Pár zaměstnavatelů jsem vystřídala. Ne moc, spíš málo. I tak můžu hodnotit. Pracovní prostředí, výhody, investice do zaměstnanců, šéfy. Od dob, kdy jsem byla ze všeho na větvi a zírala, jako vyvoraná myš, se hodně změnilo. Člověk moudří a získává zkušenosti. V tom není žádnej fígl.

… přibývalo benefitů

V prvním zaměstnání jsem byla ráda, že se ke mně chovali slušně. A že nával blbých nálad služebně starších kolegyň byl snesitelný (někdy). A že dobře míněné rady do života (nejen profesního) myslely všechny uklizečky upřímně. Vlastně to bylo docela milé. Šéfové – muži byli spravedliví a většinou odtažití (díkybohu), šéfové – ženy byly více osobní, občas nezvládající vlastní emoce. Ale no tak, bylo to v minulém století. Všichni se teprve učili, o čem to šéfování a řízení vlastně je. O benefitech se tehdy ještě nevědělo. I přesto byly: Stravenky. Tehdy výhoda a důvod k radosti.

Další job. Ten už byl fakt dream. Milované PR (fakt, Public Relations už existovalo) a hodně psaní. I kreativita. Produkční práce, dostatek samostatnosti a hodně lidí. A tím pádem mraky setkávání se a možností poznávat obchodní partnery, osoby z médií a sem tam politiky. To bylo ono. Příležitosti dělat si názor, odhadovat protivníky a učit se je znát. Začínající svoboda v práci, home office a kolegové zcela jiného ražení než ti před tím. Inteligentní. Někdy složití. Někdy nečitelní. Ale korektní a za všech okolností přátelští. A benefity? Firemní kultura a výše uvedené. To víte, nové století, moderní pojetí, vzdělanější vedení.

Mega friendly atmosféra, teambuildingy, benefitový systém, home office, moderní pracoviště, podpora, vzdělávání a nejlepší SW i HW. Pomalu jsem té nabídce tehdy nerozuměla. Mělo to něco do sebe. Prvotní strach z větší a řízené společnosti se po čase vytratil. Oželela jsem rodinnou atmosféru a pochopila, že volnost, důvěru a prostor pro vlastní rozvoj mi malá firma asi nedá. Benefitů plno. Svobody taky. Někdy, bohužel, až příliš. U některých kolegů se ukázalo, že svobodu chápou jako anarchii. Jak se to říká? Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. I přes to – podpora zaměstnanců v té době byla obrovská. Příkladná. V té době, podotýkám…

A zase malá firma. Už poslední. S dokonalým produktem. S jiným typem vedení. Ne tolik korporátním, spíš někdy one man show. Tím jednodušší. S klienty z celého světa. Každý je originál, každý charakterizuje mentalitu jedné země. To je benefit. Škola vztahů a poznávání. Taky trpělivosti a asertivity. Nejen s klienty. Benefity?  Hlavně to, k čemu jsem došla přes všechna zaměstnání.

Vztahy. To je, oč tu běží!

To je to, na co se ptám headhunterů, když mě loví. A víte co? Pokaždé je tím zaskočím. Třeba moudřím (spíš stárnu). Ale nad všechny prachy,  stravenky a benefity (ty jsou, samozřejmě taky moc fajn) je pro mě prostředí. Lidi, kolegové, atmosféra. Respekt z obou stran. Od nadřízených směrem dolů a od podřízených směrem nahoru. To je důvod, proč vstávat a těšit se do práce. Opačná situace je důvod, proč si hledat novou.

Takže: co za mě ano?

• kolegové (jak jsou motivováni přijmout nové kolegy, jak jsou sociální)
• mezilidské vztahy
• onboarding
• vedení a hierarchie (jak je transparentní a jak se dodržuje)
• jasná pravidla, kompetence, pravomoci (dodržují se nebo jsou přímo úměrné náladě vedení?)
• důvěra ve vedení (pozná se časem, bohužel)
• podpora vedení a investice do vzdělávání zaměstnanců
• šéf, který umí uznat chybu
• týmový šéf
• sick day, home office atd.
• stabilita a konzistence vedení, vzdělání a obecný rozhled vedení
• interní komunikace

Co pobavilo a je cool v nabídkách, které dostávám?

• dog friendly office (jo!)
• teplákové pátky (proč ne, že jo)
• psycholog na patře (zajímavý)
• fitko na pracovišti (to bych moc chtěla)
• free day každý týden (den, kdy šéf není v práci, to mě dostalo)
• masáže v rámci pracovní doby (ohoooooo)
• hrnek kafe od kolegy (pěkný, vtipný)

Z čeho jsem už vyrostla?

• progresivní růst mzdy (stejně jsem nikdy nepochopila, o co jde)
• motivační pracovní ohodnocení v závislosti na výsledcích (dost kecy, víme to všichni)
• kreativní a přátelské prostředí (říká každej)
• dostatek kafe zdarma (no dobrý, kafe miluju, ale že by to byl důvod, proč někde makat…)
• pravidelné firemní akce (ok, pokud se na mě nikdo nebude dívat skrz prsty, když na nějakou nepůjdu – achjo, my introverti)
• možnost bezprostředně se podílet na růstu firmy (prázdná sláma)
• jsme dobrá parta, dýcháme za sebe (budí to ve mně opačný dojem, když se to takhle hlásí předem…)

 Každej to máme jinak.

To je jasný. Ve dvaceti to člověk vidí jinak než ve skoro ve čtyř… prostě když už máte nějakou tu zkušenost. Dream job vypadá pro každého jinak. Dream šéf taky. A já jsem ze starý školy. Vážím si těch, co si druhých váží. Doopravdy váží. To se dá poznat, fakt.

 

 

 

 

 

 

 

 

Jasně, že jsem v tom taky jela. Mraky školení prezentačních dovedností totiž neminuly ani mě. Introverta, kterému skoro nikdo nevěří, že je introvert. Takže jsem se „výrazně bavila“ na nezábavném dvoudenním čemsi, během čehož nám dva školitelé (hodný a zlý) zpříjemňovali den nucením nás zpívat (každej nesnášel už na základce), stylizováním projevu do bručící medvědice (fakt trapný) nebo imitací nějakého politika (nepochopila jsem smysl). Při tom všem jsem návdavkem trpěla jako zvíře při brutálním násilí páchaném na češtině neb oba přednášející měli jakýsi velmi silný dialekt.

Byla ale i přínosná školení. Dodnes bych všechny, kteří prodávají své produkty pomocí osobních prezentací, hnala k Jeanne Trojan. Ach ano, je k tomu třeba trochu obchodního talentu a vloh pro své povolání. Jeanne však dokáže vykřesat trochu těch prezentačních dovedností téměř z každého. Téměř. Znám případ, který odolal i jí. Ovšem to už je spíš o přemýšlení,  zda je daný člověk vhodný pro svoji pracovní pozici.

Na druhém břehu.

Dnes je to jinak. Dnes jsem ta, které je prezentováno. A neužívám si to. No tak jo, trochu si to možná užívám. A vidím/slyším/prožívám toto:

60 slidů? To jako vážně?

„Mám tu pro vás pár slidů, nebojte, nezabere to dlouho… “ Dobrej vtip. Šedesát slidů a z nich dobrá třetina o prezentujícím. Fakt bezva. Fotky lidí, které nikdy neuvidím. Fotky grafů potvrzujících úspěšnost jejich firmy, které jsou mi jedno (jejich relevanci těžko ověřím). Fotky z vánočních večírků, které mají demonstrovat, jak jsou všichni ve firmě cool a friendly. Drobná rada: Milí prezentující, milé firmy. Od toho  máte Facebook. Nebojte se, než se s vámi potkám, podívám se na něj. Stejně tak se podívám na váš web. Jsem profesionál jako vy a na schůzky chodím připravená. Co z toho vyplývá? Omezte slidy „o vás“ na mimimum. I v ostatním buďte faktičtí, struční, konstruktivní. Jeanne by vás naučila, že musíte mít core message. Zkuste o tom přemýšlet.

Hmmm, max 3 hoďky, víc ne…

„Nebojte se, nezdržíme vás dlouho. Naše prezentace zabere maximálně dopoledne, 3 hodiny nanejvýše.“ To je slib. Slibem nezarmoutíš, jak praví klasik. Vtipný. Jen to dé doby, než se ze tří hodin stane sedm. Neptejte se mě, jak se to může stát. Ale stalo se. Mazaní filutové používali zbraně typu: „Ale když už jsme sem jeli tak daleko, bylo by škoda nevyužít ještě chvilku. Máme tu, totiž, ještě jednu prezentaci. A tu musíte vidět.“ V tu chvíli v člověku zápasí slušnost, ohleduplnost (přeci jenom, vážili tu cestu), frustrace (při představě desítek nových e-mailů, které mu mezitím přišly) a únava. Drobná rada: Dodržujte sliby. Pokud prezentaci takto násilně protáhnete, odejdete z ní jako ti, kteří to totálně zabili.

Pár slov o konkurenci. Žoviálně.

„Na tomto slidu vidíte naše klienty z vašeho oboru. To jako důkaz, že tomu rozumíme. S firmou XYZ spolupracujeme už 10 let a náš vztah je vysoce přátelský, založený na důvěře. Asi víte, že se nedávno potýkali s krizí, on ten investor nebyl zrovna dobrý nápad. Ale už podnikají kroky k tomu, jak se vyvázat a jako řešení vidí omezení výroby a přechod na novou technologii.“ Na to se dá říct jediné: Díky. Ta firma sice není přímá konkurence, ale proč si neposlechnout pár interních informací. Drobná rada: Na tohle se vykašlete. V té chvíli totiž každému člověku dojde, že takhle jednou budete mluvit o něm, až budete lovit dalšího klienta z oboru. Chápu, že to asi myslíte dobře. Ale ten klient, který vám věří a máte ten vysoce přátelský vztah, by to tak pravděpodobně neviděl.

Kickbox a fitko. Fakt?

„Abyste věděli, proč jsem už tolik let ve vrcholné managerské pozici a pořád úspěšně, prozradím vám to tajemství. Kickbox a fitko. To mě udržuje, nabíjí a podle těch zásad vedu tým. Jo a s tímto referenčním klientem se potkávám ve fitku, já ho tam přivedl a dneska jsme kamarádi. Jo a tenhle tendr jsme vyhráli jen proto, že jsme na tom makali ve dne v noci. A vydrželi jsme to jen díky kickboxu. Svým lidem kupuju permice do fitka i na kick, oni pak zvládnou každou krizi. Vám chci nabídnou toto řešení. Je jednoduché, rychlé, promyšlené, nic ho neprolomí a naučí se to každý. Jako kickbox… “ Drobná rada: Jste tu pro nás. Abyste nám nabídli nejlepší řešení. Je prima o vás něco vědět, ale dělat z prezentace seznamku a propagaci vašich koníčků není nejlepší nápad. Chápete?

Bavte se. A bavte mě!

No jasně, zase jsem děsně chytrá, že jo. Takže, na co si zase stěžuju? Na nic. Já ty prezentace vydržím. Někdy se bavím a někdy uteču. Důvod si najdu. Slušné to není, ovšem stejně neslušné je plýtvat mým časem. Co teda s tím? Zhruba toto:

• Na schůzky přijďte připravení. Nastudujte si web firmy, kam jedete, pročtěte si podklady. Připravte si otázky.
• Prezentujte stučně.
• Slidy o vaší firmě omezte na mimimum. Vyberte jen to nejdůležitější. Položte si otázku: Vážně je bude zajímat, že na teambuildingy jezdí dobrovolně 95% našich zaměstnanců? Budou vědět, že mraky oborových ocenění, které máme, jsou prestižní a cenné?
• Reagujte na zájem posluchačů. Pokud zívají, sledují hodinky, nervózně cvakají propiskou, něco je špatně.
• Nebojte se prezentaci přerušit. Klidně se zeptejte, zda je třeba pauza nebo zda zrovna tuhle podrobnou část nechat na jindy…
• Dodržte téma prezentace. Nacpat do seznamovací schůzky studii řešení jiných klientů zabije mnoho času a klient těžko udrží pozornost.
• Hovořte lidsky. Ganty, migrace, konektivita, cloudy. Pěkná slova. Ale co když proti vám sedí, mimo jiných, i důležitý člověk, který tomu ale vůbec nerozumí? Třeba je to kápo ve výrazech, o kterých zase vy nemáte ani tušení.
• Bacha na koláče! Ono se to může stát. Bylo vedro, jeli jste dlouhou cestu autem. Ještě to sako k tomu. Když ho ale sundáte a košili máte propocenou do půlky žeber, posez na židli s mírným zakloněním s rukama sepnutýma za hlavou není to pravé ořechové. Zejména, pokud proti vám sedí žena. Vlastně – pokud proti vám sedí kdokoliv.
• Když něco neumíte nebo nevíte, přiznejte to. Je hloupé to neudělat. Nikdo neví všechno. Pokud narazíte na dotaz, na který nedokážete odpovědět, přiznejte to. A slibte, že odpověď získáte od kolegy a pošlete mailem co nejdříve. Je to mnohem lepší, než na místě začít diskutovat s kolegou, jak byste to teda mohli udělat…
• Buďte diskrétní. Žádné interní informace o vašich klientech!
• Bavte se. Uvolněte se, křeč nechte za dveřmi. Jen tak budete působit věrohodně.
• Věřte svému řešení. Když nebudete, snadno to prokouknu. Vsaďte se.

Díky.

 

Konkurence je taková zlá nepěkná věc. Zákeřná. Jeden se pořád snaží ji porazit a nedaří se a nedaří. Sakra. Jak na ni, potvoru jednu? Zákazník musí poznat naše kvality. Jak, JAK mu to říct, že jsme nejlepší? Jak přelstít ty ostatní, kteří nám pořád berou zakázky a porážejí nás v tendrech? Musíme být mazaní. Půjdeme na to od lesa. Vlezeme zákazníkům pod kůži, ať chtějí nebo ne. Dáme hlavy dohromady a vymyslíme strategii. Jakou? E-mailovou! Nikam nemusíme, jen to odklikneme. Tak jedem!

Každé pondělí slevy.

Hned při pondělku jim napereme do schránek slevy! A velký! Jen ať se při pondělní náloži e-mailů zapotěj. Hlavně, že o nás budou vědět. Logo, hrozně vtipnej nadpis, a to by v tom byl čert, aby si nás nezapamatovali.

Každou středu vtípek.

Aby nám moc nevychladli, ve středu se připomeneme. A jak jinak, než vtipně, neotřele. A budeme moderní, personifikovaní. Ano, uděláme brainstorming a vítězná hláška půjde klientovi mailem. A pěkně s oslovením. Takže tento týden: „Milá Lado, je středa a našich produktů je třeba.“ Ha ha ha ha, ta se určitě popuká smíchy. (Lada: No, to určitě… Delete.)

Každý čtvrtek otázka.

A po fikaném vtípku hned otázka. Naše oblíbená čtvrteční otázka. Nebudeme vágní. Budeme zkušení, osobní a jako vždycky vtipní. Trapné omšelé dotazy na to, jak se máte, pokládat nebudeme. My se bez obalu zeptáme: „Včera byla středa, milá Lado. Jezdila jste bezpečně?“ (Lada: Omg… Delete.)

Každý pátek mailík s přílohou.

Proboha, víkend za dveřmi! Naši zákazníci nebudou dva dny u mailu. Poslední šance pro tento týden. Tak honem. Nacpeme do příloh hromadu foteček s nápady na víkend. A nebudeme šetřit zdrobňováním, protože fotečka zní líp než fotka a víkendík je trendy slovíčko. A na závěr přidáme přáníčko s příslibem, že se v pondělí zase ozveme… (Lada: beze slov + delete.)

Taškařice, co? Docela jo, kdyby ten terorizovanej e-mail nebyl můj. Takže hledám tlačítko „zablokovat“ a přemýšlím, jak to v dané firmě musí asi vypadat. Docházím k závěru, že fasují špatnej matroš. Nebo je to banda nějakých zoufalců. Nebo jsou to naopak normální fajn lidí s pěkně blbým marketingem. Nebo nevím. Třeba si ta „děsně cool partička“ myslí, že takhle je to správně. Možná jo. Pro lidi, kteří sedí v práci a nemají do čeho píchnout. A radujou se z toho, že jim přišel aspoň nějakej e-mail. Já takový neznám. Ale třeba někde jsou…

P.S.: Dnes telefon. Takže mě prokoukli! Ptají se, CO SE STALO? Vůbec si nás neobjednáváte, co se stalo? Mám radši ty, co znají zdravou míru, to se stalo.

 

 

Znáte to. Už mi není osmnáct, nějakou praxi bych taky měla, tak mi drzost a zkušenosti našeptávají, že si můžu dovolit nesouhlasit s nešvary několika firem, jejich manažerů, leaderů, ředitelů, majitelů či dalších zodpovědných. Globálně vzato, s něčím podobným jsme se asi setkali (nebo se na tom podíleli) všichni. Nebo naši kamarádi. Nebo kolegové, současní i minulí. Lidem totiž pusu nezalepíte a přesně tady to začíná. U mluvení. Sdílení informací, příběhů, pocitů a dojmů. Na konci toho všeho může být třeba velkej průšvih. A my všichni zodpovědní manažeři se potom divíme, kde se stala chyba.

Nedaří se najít zaměstnance? Odcházejí tažní koně? Atmosféra ve firmě houstne?

Diagnóza je jasná: Špatná pověst. Interní a externí. Příznaky: nebolí. Aspoň ze začátku je všichni velmi rádi přehlížíme. Je to pohodlnější, proč si to nepřiznat. A pak je mnoho důležitějších věcí k rozhodování, že jo? Musíme přece řešit efektivitu zaměstnanců a obchod a pak taky to, co stojí za nepříznivým cashflow. A je zřejmé, že otázku PROČ tak tomu všemu je, nemáme moc rádi. Řešíme důsledky a ne příčiny.To se pak tlačí na HR managery, aby zjišťovali, co je špatně. Problém je, že to vlastně nechceme slyšet. A dáváme to najevo tak dlouho, až nám to zaměstnanci nechtějí říct. A povědí to jinde. A následky? Číhají všude. A dovedou znepříjemnit život.

Problém najít zaměstnance?

Ne a ne najít nové členy týmu? Ohřejí se u vás maximálně rok a zmizí? Nebo už jste to dotáhli tak daleko, že přijdou na pohovor a pak, když jim slavnostně oznámíte, že zvítězili, vám oni velmi neslavnostně sdělí, že už nemají zájem? Kde to vázne? Rozhodně nevsázejte na to, že vám otrávený zaměstnanec řekne narovinu, proč bere do zaječích. Upřímně? Proč by to dělal… Interně pak nezapomeňte všude říkat, že to vlastně není škoda, že odešel a že venku čeká hromada dalších a lepších. Ehm… tak proč je teda ještě nemáte?

Co ale určitě máte, je ostuda. A špatná pověst. Protože to, co zaměstnanec nesdělí vám (třeba protože se snažil tolikrát a k ničemu to nebylo), zcela určitě povypráví jinde. Doma, na pivu, v nové práci, ve fitku a bůhvíkde ještě. Tuhle lavinu už nezastavíte a nikoho nezajímá, jak pravdivá celá situace je. Bohužel.

Problém získat projekt?

Taky se vám zdá, že nějak ztrácíte body v tendrech? A že tam, kde jste mívali dveře otevřené, se pomalu zavírají? Drtí vás konkurence? Ptáte se po prohraném tendru jeho zadavatele na to, proč jste zase byli druzí? Otevřete oči a hledejte souvislosti. Přece se nespokojíte s tím, že „bohužel vedení se rozhodlo upřednostnit jiného dodavatele vzhledem k ceně“. Interně samozřejmě sdělte zaměstnancům svoji obvyklou výmluvu na téma „konkurence dumpla ceny“, ale dobře víte, že je to jinak. Nebo ne? Nesedí náhodou v dané firmě váš bývalý zaměstnanec? Nebo jeho kamarád? Nebo kamarád kamaráda, který už dávno ví, že s vámi raději ne? Svět je prostě malej.

Dejte si na něj pozor!

Další zaměstnanec odchází? Sám od sebe a tvrdí, že za lepším? Jaká troufalost. No dobře, tak se sejděme a vymysleme, jak na něj. Oficiálně mu popřejeme mnoho štěstí. A neoficálně? Ano, budeme varovat ostatní. To je přece naše povinnost, ne? Pomluvíme ho, kde se dá, protože kdo neskáče s námi, skáče proti nám. A vůbec nepřemýšlejme nad tím, že když to uděláme jednou, tak (etika stranou) to projde. Když dvakrát, je to hnus. Když třikrát, stane se z toho norma a dříve nebo později se to otočí proti nám. A budeme prostě „ta firma“, která tohle svým ex zaměstnancům dělá. A jsme kde? Jsme zase u následků špatné pověsti. Protože upřímně, kdo se k nám pohrne, když se tohle rozkřikne? A že se to rozkřikne, na to si vsaďme.

Zrcadlo aneb firma má takové zaměstnance, jaké si zaslouží.

Dobrá zpráva pro zaměstnance je, že pracovních nabídek jsou aktuálně mraky. Špatná zpráva pro zaměstnavatele je vlastně tatáž. Z toho vyplývá jediné: neplácejte o tom, jak dobrá firma jste, když nejste. Ten, kdo vás ohodnotí jsou vaši zaměstnanci. Vaše pověst bude přesně taková, jakou vám udělají právě oni. A dodavatelé, externisté, klienti. Chovejte se k nim s ohledem na tenhle fakt. Korektně. Nenechte se vydírat, ale zamyslete se, zda je nutné uhýbat, neplnit sliby, dehonestovat nebo za zády pomlouvat. Protože ten, kdo nakonec bude tratit, jste jenom vy. Pokud vás tedy donekonečna nebaví shánět někoho nového, protože ti, co odešli, nestáli za nic…

P.S.: Proč o tom píšu? Protože aktuálně pomáhám „zvedat“ ze země 3 takové nešťastné firmy, které „moc krásně“ dojely na svoji pověst. Jestli se to podaří, to zatím nevím. Ale o tom, že „ve firmě XYZ rozhodně ne, tam je to hrozný, ždímou lidi, neplní sliby a vůbec to tam není takový, jak říkají“, jsem už slyšela mnohokrát. Bohužel.