Tak jo. Pod vlivem čerstvých zážitků to musí ven. Protože jinak to v sobě budu dusit nebo pořád otravovat kdekoho a možná i kdeco. Tady to máte. Odpozorováno v Emirátech.

#nerozumí a ještě je tu málo jídla

Pojďme si zanadávat na leteckou společnost! Co, mámo, dyť voni nám za celou cestu dali akorát to jedno teplý jídlo a krabičku s  tyčinkama a kompotem. Za ty prachy, to se mi snad jenom zdá! A tady ty… co nás obsluhujou, táto! Ani neumí česky! Kafe říkám, ka-fe! Ein kafe mi přines! Díky, no to to trvalo. Foť, foť to! To bude už asi ta… Dubaj, ne? Ber tašky a deme. Proč nás nechtěj pustit ven, sakra?

#my letos jedeme jakoby sami…

Kam jedete? Jaký hotel máte? Hm, tak to máte jiný než my. No víte, my teda cestujeme pořád, několikrát každej rok. Letos ale sami, přes ten internet, bez cestovky. Tak nevíme, jak to jako bude na tom letišti tam. Někdo si nás vyzvedne? Nevíte, ke komu se máme hlásit? A vy to taky nevíte? A vy?

#selfie tyč

Tu musíte mít! I přes to, že s vámi cestuje kamarádka nebo přítel nebo kdokoliv další, kdo by vás mohl vyfotit, tahejte s sebou všude tyč! A co víc? Otravujte s ní zejména tam, kde je mnoho lidí na jednom místě. U památek, v přístavu, na tržištích, v obchodních domech, v letadle, v bazénu. A co nejčastěji, protože jedna fotka nestačí. Čím víc, tím líp. Zkoušejte pózy, špulte rty! A to na každém metru paluby vyhlídkové lodi, před každou výlohou ve městě. A jako majstrštyk si nechte pořízení tisíce fotek tyčkou na úzké lávce, po které musí přejít ještě 40 lidí, kteří stojí za vámi a nezbývá jim nic jiného, než čekat a vrtět hlavou. Nebo vás hodit do vody. Nebo se na sebe tázavě dívat a dojít k závěru, že jste prostě magor.

#pivo se platí, ber kolu

Kola ti musí stačit, na to pivo nešahej, říkala to ta paní, že alkohol se platí! Vem radši dvě. Nebo tři. Vemu to do tašky do autobusu, do hotelu pojedem zase hodinu nejmíň. Jaká je? Třeba je ta arabská jiná než u nás. Chutná? Tak jich beru víc. Na ostatní zbyde to pivo, ať si zaplatěj.

#jak čuměj

Co na tom, že má každá země svoje zvyky. A co na tom, že vy jste tam jen na návštěvě. Házejte na to ignora a kašlete i na to, že vás průvodce upozornil včas a dopředu, co je a není vhodné. Přece si na zadek z nikoho nesednete, no ne? Takže zvykům navzdory si do města arabů, kde převažuje islám, vezměte kraťasy, místy i o dvě čísla menší a opravdu nepěkně zaříznuté. A odhalená ramena. A v klimatizovaném obchodním domě si všude nahlas stěžujte, jak na vás každej čumí. A že vám je zima, protože blbá klimatizace jede na plný pecky! To zaručeně pomůže. A nezapomeňte u každého obchodu komentovat vysoké ceny, kdo by to v Dubaji čekal, no ne?

Takhle to vypadá, že jsem na cestách potkala partičku z „jezeďáků z Hoštic“. Není to tak. Výše uvedení exoti tvořili jen malou část. A možná právě proto tolik vynikli. Zajímavé je, že „mimoní“ chování není otázkou dříve narozených, u kterých by člověk velkoryse přimhouřil oko. Vesměs se jako trubky projevovali jedinci ve věku 25 – 35 let. Zvláštní co? Čím to je?

Na závěr jednu pecku. V autobusu od terminálu k letadlu: „Holky, já nevim, no. Kdyby mi někdo řekl, že je v Dubaji takovej hic, taková nuda a samej chlap v županu, nikam bych nejela.“

Tak stane se, no…

 

 

 

 

Bylo nebylo. Za devatero řekami, sedmero kopci, v kraji malebném a přes všechnu jeho hrubou, skalnatou a kopcovitou slupku vlídném, žila byla princezna. Měla to kouzelné místo ráda, i když často utíkala do světa na zkušenou. Sbírala moudrosti nejen z knih. Naslouchala lidem i přírodě. Často se zmýlila, ale to ji nezastavilo. Naučila se prohrávat a neúspěch ji poháněl dál. A to jí prospívalo. Čas se s časem sešel a o princeznu se ucházela různá království, která potřebovala její pomoc. Rozkřiklo se totiž, že se na té cestě za poznáním naučila mnoho věcí.

V jednom království poznala osvíceného rádce Leška. Dali hlavy dohromady a společně za pomoci dalších zvítězili nad špatnými a hamižnými šašky, kteří si pro sebe usurpovali právo rozhodnout, kdože je v zemi tamní tím nejlepším v rytířských kláních. A protože hlas lidu rozhodl, že mezi nejlepší patří sám Lešek, princezna měla tu čest s ním za odměnu sepsat pamětní povídání jako poselství ostatním zemím a národům. Poselství pojmenovala podle věty, kterou rádce Lešek řekl hned na začátku: Dobrých lidských vlastností si vážím víc než sportovních výsledků. 

Tak velkoryse, ctnostně a vřele se u princezny Lešek zapsal už navždycky. Podali si ruce a jejich osudy se ubíraly každý jiným směrem. Princezna pomáhala v jiném království a co se nestalo? Šťastná náhoda je svedla dohromady. A zase společně vymýšleli, jak pomáhat dobré věci.  A dobrou věcí se stalo Velké rytířské klání. Rádce Lešek byl jmenován hlavním Mistrem rytířem a měl vše na svých bedrech. Pral se s mnoho prašivými kočkami, které mu přeběhly přes cestu. Bojoval se zubatým drakem i starým pomateným žabákem sedícím na prameni, udatně přeskakoval mnoho překážek. A v onen slavný den pozval princeznu na tu slávu. Přišla i s tajným posláním. Bystrýma očima sledovala klání a mumraj okolo. Nic jí neuniklo. A protože si s Leškem slíbili, že si navždycky budou říkat pravdu, učinila tak. Na pergamen mu zaznamenala nešvary i chválu. A předala mu to celé s trochu omšelou pečetí.

Lešek nelenil. Četl a hlavou moudrou a sečtělou rozhodl. Na příští rok svolal radu schopných a jali se dělat změny. Vylepšovali a činili tak, aby lépe bylo. Ponejvíce komtesa Pavla, která zářila jako zlatý poklad. Na co sáhla, to se dařilo. Rok od roku se Velké rytířské klání stávalo lepším a dokonalejším. Ze strniště plného slámy se stal trávník hodný ocenění anglické šlechty. Celé soutěžení získávalo věhlas a mnozí, i z dalekých krajů, se chtěli přiučit, jak správně takovou věc uchopit. Lešek s Pavlou a jejich družinou si vydobyli úctu. Zvítězili a jejich pečeť získala lesk a slávu.

A princezna s úsměvem a velikou pýchou sleduje, jak jim jejich konání od ruky jde.

Pozn.: Dvorní Mistr Paletka, autor barev a znaků pro zvací listiny trvá na tom, že nejlepší sportovní zvíře se zove ježek. (To není třeba chápat, jen vzít na vědomí. To víte, umělci… .)

Ono to teď bude vypadat, že nemám ráda markety. Předem hlásím, že to není pravda. Nakupuji v nich často. V oblibě mám ty menší. Omezený sortiment mě ale občas vyžene i do těch velkých. A co si budeme povídat, velkorysá otevírací doba ve všední dny i svátky je věc, kterou oceňuju ze všeho nejvíc.

A v těch velkých vypuklo cosi zvláštního. Aspoň minulý týden jsem to zažila v obou „značkových“ marketech, které pravidelně navštěvuji. Poznávací znamení: pokladny. Diagnóza: Jsi jiný? Neprodáme!

Hlavně řekni, co to je za lidi!

Docela milá mladá pokladní. Koukám, že jí to jde od ruky a proto sunu plný košík právě k ní. Vykládám zboží na pás a tak trochu se rozhlížím kolem. U vedlejší pokladny skoro není přes obří krabice plné mléka a kartonů Coca-Coly vidět nakupující. Pokladní pípá jako o život. Všímám si, že vůbec nemá radost z obří tržby (no jasně, to je zase z mý strany trochu velké očekávání, to uznávám). Naopak. Mračí se, škube koutkem úst a sem tam otráveně (možná unaveně) vzdychne. A překlepne se. Volá telefonem nadřízenou a prosí o storno položky. A v tu chvíli se „moje“ pokladní vmíchá do situace a nahlas, přede všemi, říká: „Hlavně nezapomeň říct, CO TO je za lidi!“ Rajčata, která právě beru z košíku, padají zpět. Otáčím se a svoje pocity bych popsala jako zhnusené. Jak jako, co to je za lidi? Proboha, kdo to tam nakupuje, že si vysloužil takové označení? Nikdo jiný než dva postarší Asiati. Náklad už mají zpět v košíku, takže je vidím. Tváří se rozpačitě a je nad slunce jasné, že rozumí každému slovu. Nevzdorují, tiše stojí a čekají na verdikt pokladní. Rozhlížím se okolo a očima hledám aspoň jednoho člověka, kterému tohle přijde stejně nedůstojné, jako mně. Nacházím. Naštěstí. Starší pán (možná se pletu, ale pamatuji si ho jako profesora z místního gymlu) velice mírně napomíná slečnu za pokladnou. Vysvětluje jí, v čem se právě chová velmi nezdvořile. Odpovědí je štěknutí na téma „Jen se jich nezastávejte, rejžujou, neplatěj daně a všechno tady vykoupí.“ Pana profesora v tom nenechávám a podotýkám směrem k rozohněné slečně v červeném mundůru, že je to podstata prodeje, aby lidé nakupovali a že by měla být ráda, že trhne takový prachy. Odpoví, že to není její věc, její dosud pokorně mlčící a urážení zákazníci zaplatí a odcházejí. Krčím rameny a cestou domů o tom přemýšlím.

Neuběhne ani týden a v jiném marketu zažívám etudu s názvem:

Ježiši, jak já TOHLE nemám ráda!

Podobný scénář. Pokladna, tentokrát přede mnou asijský pár. Starší muž a o něco mladší žena. Každý má svůj vozík. Žena jde první. Pokladní pípá a vzrůstem malá paní, která má odhadem 40 kg, nakládá ty těžké kartony s pitím do vozíku. Hotovo. Pokladní říká cenu a zákaznice vytahuje peníze. A v tom se ozývá, zřejmě zkušenější, pokladní od sousedního pásu. Za přítomnosti nakupujících vede tento rozhovor.

„Kolik jí toho dáváš? Máš to spočítaný? Pro NĚ je to omezený. Oni můžou jen určitý počet kartonů. Ta paní má o jeden víc. Musí ho vrátit.“

Ne, nedělám si legraci. Následuje absurdní situace, kdy je nakupující, ta drobná paní, nucena vzít balík pití a přenést ho do vozíku svého partnera. Pokladní stornuje položku za balík pití. Nakupující popojíždí kupředu a vozík parkuje kousek od pokladny. Čeká na svého partnera, který zpropadený balík opět dává na pás, pokladní pípá, balík jde do košíku spolu s ostatním zbožím. Zaplaceno, hotovo. Oba asiati odchází. A pokladní celou situaci komentuje slovy: „Ježiši, jak já tohle nemám ráda.“

„To jsme dvě,“ říkám jí. Nemám ambici jí vysvětlit, že se mi z ní dělá nevolno. A že to, co jsem právě viděla, je šikana. Rychle platím a odcházím. A hlavou se mi honí hromada otázek.

1. Proč je zboží k prodeji omezeno počtem kusů? Proč pro Asiaty? V regálech jsem nikde neviděla takové upozornění.
2. Není náhodou cílem každého prodejce prodat co nejvíce zboží?
3. Jsou ty pokladní nějak nabrífované vedením marketu nebo to je jejich vlastní aktivita?
4. Uvědomujou si vůbec, jak tím jednáním ponižují a šikanují?
5. Existuje tohle i ve větších městech nebo je to nějaká místní tradice?
6. Je tohle vůbec košer? To je jediná otázka, na kterou znám odpověď. Není!

Těžko tohle nějak soudit. Už totiž slyším to ječení a odsuzování na téma: Tak ať si to jde ta blbka, co píše ten blog, teda vyzkoušet, jaký to za tou kasou je. Třeba si to jednou vyzkouším, ale nenávidět u toho nikoho nebudu. A veřejně takhle někoho šikanovat taky ne. To bych se, sama před sebou, musela dost stydět.

Já nevím, co je na tom, že ti lidé neplatí daně. A už vůbec nevím, zda tu jsou nebo nejsou legálně a zda je sem někdo pustil. Od toho tu jsou nějaké úřady, ne? A jasně, že se mi nelíbí záběry z tržnic, kde jsou drogy a podobný věci. Na druhou stranu vídám tržnice plné lidí, kteří tam nakupují a Asiaty podporují v jejich podnikání. A asijská bistra nebo restaurace, které prosperují díky těm, kteří se tam stravují. I já k nim občas patřím. Vždycky se tam ke mně chovají slušně. A o to mi celou dobu jde. Proč to nedokáže ta pokladní? Při nákupu to není o politice, daních, povolení k pobytu. Tam je to o lidech. O pokladní, která má dělat svoji práci a nakupujícím člověku. Bez ohledu na to, kdo to je. To ostatní ta pokladní řešit nemůže. Leda by se dostala do vlády. Pak jo.

V době hysterie okolo uprchlíků to není nejlepší téma na blog, to si uvědomuju. Ale stalo se to teď. A proto o tom píšu. Nedokážu si to schovat na později. Vzhledem k mému přeplněnému mozku a vysokému věku bych to mohla zapomenout.

P.S.: Uprchlíci jsou jiné téma. Tohle je o vztahu „člověk vs. člověk“. Doufám, že to chápete.

 

„Já už vám, mladejm, prostě nerozumím,“ lamentuje občas táta. „Mluvíte divnou moderní řečí. A taky jste furt samá angličtina.“ A já mu občas odpovídám, že to vidí moc černě. Že i za jeho mládí floutci postávající před kinem napodobovali Beatles a jejich rodiče tomu nerozumněli. A to nemluvím o tom, že když on sám spustí tu jeho odbornou gastro nebo rybářskou hantýrku, nechytám se občas ani já. A to jsem v tom vyrostla. Naše diskuze tedy většinou končí mávnutím ruky a zřejmou neochotou mého životadárce se mnou na tohle téma pokračovat. No bodejť, umlátila bych ho kupou příkladů a argumentů.

Jenže nedávno se to stalo. Na vlastní kůži, oči i uši jsem si to pěkně vyzkoušela. Mluvila jsem česky. Protistrana taky. A neškrtla jsem si. Odpočinutá, střízlivá, dobře slyšící i vnímající. A ani ň. Buď senilita, měknutí mozku, kombinace obého anebo moribundus. Ovšem totální.

Z lásky k Česku si takhle jednou v sobotu navštívím hyper-super-mega-giga-terra market. Pravidelně tam chodím na větší nákupy. Už vím, kde co mají, takže neztrácím čas a chodím najisto. Někdy před rokem jsem si tam pořídila takovou plastovou přepravku. Ano, tu notoricky známou, do které se narve víc věcí než do tašky. Bedničku používám pravidelně. Jako kupa dalších lidí. A v sobotu se mě poprvé u pásu otázala pokladní:

„Máte na tom nálepku?“
„Na čem?“
„No na tý bedně. Jakože není kradená.“
„Prosím? Tím chcete říct, že jsem si ji tu teď vzala a nechci vám ji zaplatit? Tak se na ni podívejte. Je odřená a zespoda určitě špinavá. A docela mi vadí, že si tohle myslíte.“
„Omlouvám se, ale pochopte, nemáte nálepku.“
„Já ale nevím, jakou nálepku, “ říkám už dost otráveně. „Nikdo po mně nikdy žádnou nálepku nechtěl. A když jsem si tu bednu tady kdysi kupovala, nikdo mě nevaroval. Tak mi vysvětlete, o co vám jde.“
„Nikdy po vás nikdo nechtěl nálepku? To je divný. No když s bedýnkou chodíte nakupovat, musíte na ní mít nálepku. A tu vám dají na informacích, tak se tam zastavte.“

Konečně chápu. I když nechápu. V době neuvěřitelných smart technologií řeší hypermarket ochranu zboží nálepkou. Ale budiž. Naházím věci do těžce uhájené přepravky a mizím směrem k informacím. Tam trpělivě vyčkávám, až si dvě zaměstnankyně zanadávají na toho vopruza, co je před chvílí obtěžoval nevhodnými dotazy.  Pak si ehm ehm odkašlu a jedna z nich si mě všímá. Ve vteřině mění výraz z nasupenýho na happy smile (no jo, tati, já vím, ta angličtina – takže z nasupenýho na zářivě úsměvný). Pluje ke mně a ptá se:

„Co pro vás mohu udělat?“
„Dobrý den. U pokladny mi řekla slečna pokladní, že mi dáte nálepku na tuhle bedýnku. Abych s ní mohla nakupovat a abyste si nemysleli, že jsem ji ukradla. Můžete mi tu nálepku dát?“
„Ale vy máte nakoupeno. Takže vám ji teď nedám.“
„Aha, a proč?“
„No vždyť to říkám. Máte nakoupeno.“
„Já vám asi nerozumím. Na pokladně mě poslali sem. Proč mi tu nálepku nemůžete dát? Až sem půjdu příště, určitě na to zapomenu. Proto bych ji chtěla raději hned.“ Pracovnice informací mě řadí do kategorie vopruzů a ještě ke všemu debilních a natvrdlých. Upřímně si tak připadám. Obě hovoříme česky a nerozumíme si. Paní se nadechuje a tónem, kterým se běžně hovoří k batolatům mi sděluje: „Nedám vám ji. Už máte nakoupeno a mohla byste to zneužít, chápete? Rozumíme si, ju?“

„Nerozumíme.“ Už i mně dochází trpělivost. „A obávám se, že mi to asi budete muset lépe vysvětlit. Koupím tady bednu. Pomalu rok s ní sem chodím nakupovat. Dnes mě zadrží svědomitá pokladní a odešle  sem, abych nafasovala nálepku. A vy mi ji teď nemůžete dát a mluvíte o zneužívání. Jsem z toho jelen, promiňte.“

Paní se nadechuje a vypadá to, že se soustředí na maximální sportovní a intelektuální výkon. „Nálepku dostanete JEN PŘI VSTUPU do obchodu. A vy už máte nakoupeno a jdete domů. Takže až příště. Musíte se stavit tady u nás.“

„Proč? Proč mi ji nedáte teď už na příště?“ Nechci to vzdát.

„Protože je na ní datum přece,“ zahučí na mě ta paní a otáčí se ke kolegyni. Jsem ráda, že ten výraz nevidím.
„Počkejte,“ začíná mi svítat. Konečně. „Ta nálepka je jednorázová?“
„Samozřejmě.“
Tak s touhle informací jsi asi měla začít, ty můro zděšená, pomyslím si.
„Čili pokaždé, když sem půjdu nakupovat, musím vám dát bedničku a vy mi na ni nalepíte nálepku?“
„Jistě. Celou dobu vám to tu říkám.“
Ale kulový. Meleš si svoji a pořádnou informaci, abych z tebe páčila.

„Aha. Takže když na to tak koukám, po pár týdnech mi na bedýnce nezbude kus místa. Všude budou nálepky.  Ale už vám rozumím. Díky.“
„Si to normálě odlepíte, ne?
„Myslím, že ne. Mám lepší nápad. Nashledanou.“

Takže tati. Mladí, staří, moderní, angličtina, neangličtina. Někdy si nerozumíme, ani když mluvíme stejnou řečí. Blbý, co?

Zaměstnaneckou loajalitu probírá kdekdo zprava zleva. Asi nejvíc, když je firma v háji. Nebo když se do háje blíží. Vlastně stačí i obyčejnej průšvih. Mediální, personální nebo manažerský. To se pak pravidelně odněkud vynoří téma loajality. A působí nejednu vrásku během emotivních interních diskuzí. Tak jak to s ní, potvorou jednou fikanou, vlastně je?

Co říká wikina?

Loajalita (z franc. loyauté a z lat. legalitas, zákonnost) znamená věrnost,
praktickou ochotu jednotlivce či skupiny osob dodržovat závazky vůči
osobě nadřízené, vůči organizaci, instituci nebo i přesvědčení.
Celá definice je zde.

Toliko teorie. A teď praxe. Někdy cynická a někdy vtipná. Subjektivně viděná mýma očima. A prožitá. Takže jakákoliv podobnost se skutečnými osobami a situacemi není náhodná.

#Přirozená

Nepřemýšlela jsem o ní. Na dotazy těch, kteří nevěděli, jsem přirozeně odpovídala: „Jo,  dělám v agentuře MCP. A jasně, že se mi tam líbí. Jinak bych tam nebyla, ne?“ Nelhala jsem. Líbilo. Neměla jsem důvod si stěžovat. Do práce jsem chodila ráda a nepočítala hodiny, které jsem tam trávila. Proč taky? Narozdíl od svých vrstevníků, kteří si na potkání stěžovali na šéfy, já byla v pohodě. V autě jsem za sklem vozila modrýho plyšovýho bubáka a poslouchala tam tu slovenskou partičku.  Žádná křeč. Nikdo mi to nenařizoval. Chtěla jsem sama. Přirozeně, loajálně. Když přišlo na řeč, mluvila jsem o firmě i šéfovi hezky. Nikdy nepřišel důvod dělat opak.

Note: No tak nebudeme si lhát. I tahle práce měla něco, co mě nebavilo. Nikdo není stroj a já tuplem ne. Určitě se našly činnosti, které jsem dělala míň ráda než ty ostatní. Ale to prostě k životu patří. Loajalita nevzniká rovnicí baví – nebaví. Ale přístupem šéfů, kolegů, atmosférou ve firmě a přirozeným respektem k autoritám. Odborným i jiným. Aspoň u mě to tak je.

 #Vynucená

Ta se vyskytuje tam, kde přirozená autorita schází. A třeba i tam, kde se nahlas říká: „Kdo nepůjde na večírek, má vroubek.“ A za větou „Samozřejmě nebudeme nikoho nutit, aby tam chodil,“ se ve skutečnosti opravdu skrývá „však počkej, my ti to připomeneme.“  Že to takhle nikde není? Ale je. Na vině je nedospělý a nesebevědomý management. A v jeho očích je člověk, který se neúčastní akcí a není aktivní, nedejbože proaktivní, něco jako černá ovce. Jenže ona má každá mince dvě strany, že? Jak je to s těmi aktivními a managementem oblíbenými? Třeba takhle:

„Jéé, děláš si presso, dej mi pak taky hrneček a zmáčkni, díky.“
„Jdeš tam?“
„Na večírek?“
„Jo.“
„No jo, jdu. Tak bude to placený, ne?“
„Prej už ne chlast, jen jídlo.“
„Cože? Jak jako jen jídlo? Vždycky byl i chlast. Co to jako je? „
„Nevím, říká se to. Třeba to tak nebude. Nic se ofiko neví.“
„Hm, no to je pěkný. Takže za svý, jo?“
„Asi jo.“
„No tak se najím a dám kafe a jedu domů. Stejně to mám docela daleko.“
„Vidím to stejně. Se tam ukážu, aby se neřeklo a pak delete.“

A já se ptám: Kdo je víc loajální? Introvert, který z principu na večírky nechodí nebo ten, kdo se chodí zadarmo najíst a prostě se tam ukáže, aby měl „body“? Trapný. Z mýho pohledu teda jo.

Note: Všichni nejsou introverti a vyžírkové. Zdravé jádro jistě chodí na večírek z jiných důvodů. Řekněme, že z těch správných. Je ale důležité umět to rozlišit. Nikdy jsem nesouhlasila, nesouhlasím a nebudu souhlasit s jednoduchým měřením loajality podle ochoty či neochoty chodit na večírky, tembuildingy nebo jiné společné akce. Osobně je mám ráda. Plně ale respektuju rozhodnutí kohokoliv tam nejít. A je veliký rozdíl respektovat nebo říkat, že respektuju a nedělat to. Však vy víte, co tím chci říct.

#Firemně tričková

Tahle diskuze mě pobavila ze všech nejvíc. Když zasedá divizní vedení větší firmy a hodnotí marketingový event, padají podobné hlášky:

„Musíme jí dát prémie. Dřela na tom, při své práci, celý týden.“
„Ale nedřela. Ani tu nebyla. Měla dovolenou.“
„Aha, ale říkala, že ano, že jí to zabralo všechnen čas. Tak se tomu asi věnovala nad rámec… .“
„Nevěnovala. Dělal to její tým. Sám.“
„Ale na místě byla. A měla firemní triko. Narozdíl od všech ostatních.“
„Ty jsi ho měl, řediteli?“
„Ne, byla zima, měl jsem bundu.“
„Ostatní taky. A pod tou bundou triko. Možná… .“
„Ale ona byla vidět. Měla triko. Prémie jí dáme. A ostatním teda něco málo taky.“

Note: Tohle má dva úhly pohledu. Nikdy jsem se nebránila nosit firemní hadry, pokud vypadají fajn. A pokud je k tomu vhodná příležitost. Ale je to jako s tím večírkem. Nařídit to násilím? Ale no fuj. Chci se ke značce hlásit a propagovat ji? No jasně, když mám důvod. A ten důvod je jednodušší, než si všichni myslí. Mít rád firmu, kde pracuju a být na to pyšný. Jsem? Pak není problém. Nejsem? Ani prémie za firemní triko mě tam neudrží. To je to, s čím by měl brand, PR nebo jiný manažer počítat. A management, v neposlední řadě.

#Ta správná

Zdálo by se, že je to ta první. Ta byla hodně spontánní a dělí mě od ní mnoho let praxe. A taky zkušeností. Dobrých i těch opačných. Proto jsem poslední pracovní nabídku zvažovala. A přemýšlela. A položila si zrhuba takovéto otázky.

1. Proč tam chci jít pracovat? (Ne, obří výplata není ten správný důvod.)
2. Mám v plánu ve firmě zůstat nebo jen „vyrazit“ klín klínem a čekat, až se naskytne „pořádná“ pracovní nabídka? (Osobně nechci někde ztrácet čas a za chvíli něco měnit – nejsem ten typ.)
3. Čím chci a můžu budoucímu zaměstnavateli prospět? (Budu tam k tomu mít prostor?)
4. Budu ochotný/á udělat něco navíc bez nároku na odměnu? (Pokud bych tady váhala s odpovědí, logicky bych nabídku odmítla.)
5. Budu pyšný na to, že ve firmě pracuji? Pochlubím se přátelům? (Tak o tom nepochybujte!)
6. Co vím o historii a současnosti firmy?
7. Souhlasím s posláním a vizí firmy?
8. Co vím o lidech, kteří ji vedou? (Tohle se, po předchozích zkušenostech, ukázalo jako klíčové!)
9. Je podnikání firmy v souladu se všeobecně etickým vnímáním?
10. Jakou má firma všeobecně pověst? (To byste se divili, jak snadno se dostanete k informacím o firmě, jejím fungování, zaměstnancích… )

Pak stačí si to vyhodnotit. Každý máme jiné nároky a představy. Tři měsíce zkušební doby jsou dost dlouhé na to, aby obě strany poznaly, zda vzájemná chemie funguje správně. Pokud ne, osobně zklamaně prohlásím: goodbye.

#Už končím, nebojte…

Co mě k tomuhle výlevu dovedlo? No možná konec roku a začátek nového. A taky časté dotazy typu: „Hele, nevíš o dobrým javistovi, webaři, marketérovi, obchodníkovi?“ Nevím.  Ale docela rozumím, proč může mít nějaká firma problém je sehnat. Nebo si je udržet. Ta pověst, ta atmosféra, ta loajalita… já bych je, prostě, nepodceňovala.

Někdy to je, přiznávám, docela únavný. Vysvětlovat lidem, k čemu jsou sociální sítě. A že online, jako takový, neodmyslitelně patří do marketingového mixu už pěknou řádku let. A web, že má nějakou funkci a že ano, web za 5 tisíc korun je taky web a někomu stačí. Ale ne korporátu, který chrlí víc než 300 různých produktů ročně a bojuje s konkurencí.  Být tzv. evangelist je někdy těžký. Ale nevzdávám to. Občas to je psina. Kolikrát jsem už slyšela třeba tohle (letos, v roce 2014):

• já tomu fejsbůku prostě pořád nevěřím, je to z Ameriky (No jo, může za to Amerika. A já myslela, že konkurence toho pána, která na FB vesele funguje a několika tisícům fanoušků docela pěkně prodává produkty.)
• je to pro puberťáky (i puberťáci jsou cílovka)
• mám 15 kamarádů a ani jeden z nich nemá Facebook, takže my to nepotřebujeme (Vyjádření šéfa korporátu,  jehož produkty si o Facebook přímo koledují. Obří hobby komunita by s tím udělala zázrak. Reagovat na takový argument je škoda času.)
• je to plný virů (tak určitě)
• sleduje to, kdo chce (aha, já myslela, že o to jde… )

Stručně řečeno: ani tolik let po vzniku Facebooku, nedejbože jiných sociálních sítí, nemá mnoho lidí na důležitých firemních pozicích hlavu otevřenou. Ale co už. Tratí nejvíce oni. Naštěstí to tak není všude. Chytří vyhrávají. Tupí hledají výmluvy.

#Tadybytoslo

Ve firmě, kterou právě vynáším do nebes, facebook znali dřív, než jsem se tam, shodou mnoha náhod, zjevila. A dělali ho fajn. Rezervy to mělo a má, ale zabetonovaní nejsme, a to je základ. Ubrali jsme na vážnosti a přidali trochu „behind the scenes“. A komunikace funguje. A stejně tak funguje kolega „L“, který se hodně rychle chytá. Dáváme tomu nějakou strategii a „L“ už suverénně používá marketérskou hantýrku. Cool. Fakt. Není divu, že přišel čas na zašeptání nového zaklínadla: „twitter“.
„Hele, já ti nevím, nějak se v tom neorientuju,“ zhodnotil to na první pohled „L“.
„V poho, já to zatím budu psát a ty koukej. Časem to dáš.“
„No já nevím, je to takový nepřehledný, divný,“ přesvědčoval sám sebe „L“.
„Jak chceš, já s tím problém nemám,“ uzavřela jsem to a věděla jsem svoje. Bylo mi jasný, že dřív nebo později na to tenhle kluk prostě přijde.

#pomohlamikometa

Ještě párkrát jsem zaslechla něco v tom smyslu, že twitter „asi jako neee teda“. A pak to přišlo. Rozzářený velký hnědý oči a nadšení, který rozbíjelo atmosféru. A jásání, že twitter je boží a že už to má!

„Tak povídej.“
„No sleduješ Philae, že jo?“
„Ne,“ odpovídám pravdivě a dodávám, že nemám nejmenší tušení, o čem „L“ mluví.
„Ježiši, sonda na kometě. Umíš si představit, jak je to veliký a důležitý? Asi ne, co,“ zlomil nade mnou hůl.
„No dobrý, no. A jak to souvisí s twitterem?“

A pak už to jede. „L“ s klukovským nadšením líčí, jak zjistil, že sonda i kometa má vlastní twitter a že se o tom dočetl v nějakým článku. A že si tam „jako mezi sebou povídají“. A že mu vlastně docvaklo, jak může být twitter fajn a co znamenají ty mřížky. Takže vyhráno. Nechávám se strhnout nadšením a v obří euforii se domlouváme, že „L“ teď půjde ke kompu a založí twittery pro naše letouny. Každému jeden. A rozjedeme to.

 #heslasakra

„Bez překážek by člověk z tý práce snad ani neměl radost“, říkám si, když po několika hodinách nevidím ani jeden letadlový twitter účet. Potom přichází „L“. Jeho úsměv číslo 13 znamená: něco se stalo. Tázavě zvednu obočí.

„Jsem kretén,“ zhodnotí se.
„Už zase?“
„No jo, založil jsem účet pro Stinga. Před chvílí. Normálně tak, jak se má. Jméno, e-mail, heslo… „
„A?“
„No… a to heslo jsem hned zapomněl.“
„Cože? Jak zapomněl?“
„No zapomněl, jsem kretén, no.“
„Ty sis ho… „
„Ne, nenapsal. A to není všechno. Než mi řekneš, abych si to přehesloval, tak to je taky marný. Já si totiž popletl mail a zadal do přihlášení neexistující. Takže mi nemá kam přijít nový heslo.“

Zírám na něj a snažím se nesmát. On je na tom podobně.

„Ty jsi geniální,“ hodnotím uznale jeho přešlapy. „Někoho, jako jsi Ty, jsem ještě nepotkala.“ Poslední slova už přes záchvat smíchu vyslovuju jen stěží. Ještě chvíli oslavujeme jeho genialitu a pak se domlouváme, že jde založit nový twitter pro Stinga a tentokrát si všechno pečlivě napíše. Podařilo se. Kromě Facebooku už máme docela pěkně rozjíždějící se twitter účty. A ve firmě se zrodil veliký fanoušek tweetování v podobě kolegy „L“.  Moje nadšení nemá hranice. Našla jsem tweetovacího spojence, jakého jsem ve světě online komunikací, kde by se očekával dav twitteru fandících kolegů, nikdy neměla. Bůhvíproč.

A tady by to celé mohlo končit happyendem. Ale nekončí.

#chcisvujtwitter

Soušlí celá firma. Facebook jede, jak vzteklej. A že se přes něj nedá domluvit deal? Tak o tom potom. Twitter taky frčí, letadla si povídají. Ale kolega „L“ má pořád  pocit, že to není celý. Pořád tak nějak není kompletní. K dokonalosti mu totiž chybí jeho osobní twitter. Odhodlaně odchází si ho založit. Chvíli o něm nevím. A pak… pak se s užaslým výrazem objeví u mě a říká:

„Už mám twitter.“
„No fajn, to to trvalo.“
„Sleduj,“ ukazuje mi svůj profil.

Dívám se. Hodnotím fotku. On mlčí. Významně mlčí. Proto se dívám ještě jednou a pořádně. A začínám chápat.

„Ty jsi… ty už… a TOLIK let?“
„Jo, já už twitter mám. Akorát jsem na to asi zapomněl.“
„Co heslo? Pamatuješ si ho?“
„Kupodivu jo.“

Otáčí se a odchází. Ve dveřích se zastaví a vyřkne ortel.

„Odchádzam. A keby niečo, najdete ma na twitteru.“

 

Osoby a obsazení:

• firma: @TLULTRALIGHT
• „L“: @LukasTlaskal
• já: @LadaCIAdamkova
• Sting: @TL_Sting
• Sirius:@TL_Sirius

Kdo by nemiloval páteční večery. V mládí to znamenalo diskotéky. Pak pařby. O pár let později večeře ve dvou, které končily však vy víte čím.

A teď?

Roman mi zavolal kolem osmé. V kostkovaných kalhotách a tlustých ponožkách jsem mlátila do klávesnice. Vedle sebe ten největší hrnek s čajem a jako kulisa puštěná televize.

„No?“

„Seš doma sama?“ Zněl docela naléhavě.

„Jo, dneska jo. Trochu píšu.“

„A budeš sama celej večer?“

„Jo, no. Proč?“

„Biker tam není?“

Ne, jen pes. Proboha, co je? Zníš divně.“

„Musím přijet.“

„Hele, počkej, já jsem tak nějak…“

Nepřipravená na návštěvu, jsem chtěla dodat. Ale slyšela jsem jen třísknutí telefonu.

Výborný. Ani nevím, odkud jel. Takže nevím, kdy se sem vecpe. Mažu do koupelny a pokouším se o rychlý makeup. Aspoň trochu, a ještě řasenku. A stahuju si vlasy. Víc nenadělám. Lámu si hlavu, o co jde. Vzpomínám na dobu před mnoha lety, kdy jsem si právě s ním krátila páteční večery večeří a pácháním však vy víte čeho. Jiskřilo to mezi námi vždycky. A zůstali jsme kamarádi (JEN kamarádi!) i potom, co jsme se oba usadili a on oženil. Tak o co, sakra, jde?

Během telefonu s kolegou už bzučím Romanovi, aby mohl do baráku. A otevírám vchodové dveře. Slyším ho funět po schodech. Pokývnu na pozdrav a ukazuju na telefon přimáčklý ramenem k uchu. Naznačuju, že si to vyřídím a ukazuju mu směrem k obýváku. Mrkne, že chápe a s obří igelitkou s logem Baťa se rve dovnitř. Za chvíli jdu za ním. A zírám.

Na jídelním stole je vyskládaný obsah tašky. Obří pizza v krabici plná salámu a sýru. Vedle plastové mističky s různými saláty. Ne těmi zdravými. Je v nich něco jako vlašák a taky to, čemu se v dobách, kdy mi bylo deset, říkalo camping salát. Tím to nekončí. Pečivo, pytlík slaných arašídů a asi nějaká pomazánka. A ledový čaj v plastové lahvi. A na židli Roman zběsile konzumující tuhle hromadu. Mimochodem, ani nevypadá, že by se chtěl rozdělit.

Koukám na něj a hlavou mi běží obraz Marfuši, jak se cpala pod zasněženým stromem a čekala na Mrazíka. A nějak mi to nejde dohromady s klukem, který si kvůli své práci musí udržovat top fyzičku. Pokud vím, jeho nejvěrnějšími kamarády jsou odjakživa protejňák a posilovna. Konečně si mě pořádně všimnul. Ale v činnosti nepřestal.

„Mám sto chutí tě podrbat za uchem jako prase v chlívku,“ vypadlo ze mě.

„Můžeš.“

„Hele, ty ses sem přišel… nažrat?“

„Jo.“

„A tady to všechno teď sníš?“

„Jo.“

„Se pos…. nebo tě chytne žlučník.“

„Nechytne, mám to už takhle nacvičený.“

„Nacvičený?“

„Dělám to takhle. Občas. A doma nesmím, tak jezdím ke kámošovi. Jenže není doma, tak jsem tady.“

Pes Indy se snaží nasadit žebrací grimasu číslo 7 – ta je nejúspěšnější. Nikdo jí neodolá. Suchá kůrka z okraje pizzy by pro něj znamenala stejnou nirvánu, jako pro Romana všechna ta nálož, co si přinesl.

„Sorry, kámo. Sám mám málo,“ řekl ten Otesánek směrem ke psovi a podrbal ho za uchem. Dočkal se nespokojeného zafrkání a pohrdlivého pohledu.  Nechápu skoro nic. Nechám ho jíst a jdu si udělat čaj. A sedám si k němu ke stolu. A začínám se bavit. Funí a rohlíkem vytírá misku s pomazánkou. Pečlivě, zkušeně a dává si záležet, aby v zakoutích plastového kontejnerku nezůstala ani molekula majonézy. Když zlikviduje všechno, co si přinesl, povoluje si pásek. A rozhlíží se okolo.

„Kdybys měl hlad, udělám ti něco k jídlu,“ zaryju si do něj.

„Kdyžtak za chvíli,“ odfrkne si a svalí se na sedačku. Nohy si s šílenou námahou hodí na stolek a spokojeně si hladí břicho.

Chvíli mlčíme a koukáme na film. Nevydržím to.

„Prosím tě, nechceš mi to nějak…“

„Asi bych měl, co?“

„No… zkus to. Nebo se budu myslet, že ti definitivně hráblo.“

„Mám prostě přetlaky, tak tohle dělám.“

„Přetlaky?“

„ Z práce, z posilovny, z manželky, z těch posranejch zelenejch tabletek…“

Tak moment. Čím víc mi toho říká, tím méně chápu. Proto mu dávám na výběr: Buď bude mluvit jasně nebo mu příště neposkytnu azyl. Pomalu to z něj leze. V práci záhul psychickej i fyzickej, věčně nějaký testy. Po večerech posilka a na pivo je čím dál míň času. A oženil se, takže žádný bokovky. Zatím.

„No jasně, ale kromě toho manželskýho svazku jsi to takhle měl už dávno, co já pamatuju. A byl jsi spokojenej,“ namítám. „A opovaž se to svádět na manželku, protože já ji viděla! Je moc milá a žádná blbka to teda není.“

„Není, jenže ty nevíš, co dělá.“

„Vím. Je sestřička.“

„To jsem si taky myslel. Ona je ale něco jako nutriční sestra. A tu práci začala tak nějak dost žrát, víš?“

„Ona žere svoji práci a ty žereš v bytech kamarádů? A co jsou zelený tabletky? Viagra je modrá, ne?

„Mladej ječmen nebo co mi to servíruje k snídani. Pak mám nafasováno do práce v krabičkách. Žeru droždí nebo co. Pak taky koktejly plný bůhvíčeho. A mám z toho větry.“

Skvělý. Kromě psa tu bude ucházet ještě on. Bezděky jsem vstala a šla otevřít ventilačku.

„A dál?“

„Tohle ti nestačí? Jsem štvanec. Vždycky to chvíli vydržím a pak se musím někde nažrat. Aspoň jednou za měsíc. Abych se nezbláznil“, začal kvílet. „Víš, jaký to je?“

„Ne, ale fakt nechápu, proč to neřešíš s manželkou. Hodláš tohle dělat do konce života?“

„Jo.“

„Děláš si legraci?“

„Ne.“

„Podvádíš ji, nemyslíš?“

„Ne.“

„Tak jo. V pohodě, tvoje věc.“

Zavrtěl se. „Kde máš…?“

„Záchod? První dveře v chodbě“, říkám rychle.

„Lednici. Mám žízeň.“

Kristepane, myslím si a mávnu rukou ke kuchyni. „Jako doma, viď. Neomezuj se,“ dodávám. Neomezuje. Dokáže to tak, že do sebe leje mandarinkový džus přímo z krabice. Zkušeně u toho projíždí očima obsah chladící skříňky. Pak se dovalí k jídelnímu stolu a naučenými pohyby hází do igelitky krabice a krabičky, co tu po něm zbyly. Uklidí, povzdechne si a dá mi pusu na tvář.

„Jdu, čau a dík.“

„Padej.“

Ve dveřích se otočí. Mrkne levým okem a prohodí: „Dík, seš fakt kámoš.“

„Vím, ne?“

Rozesmějeme se. Jako kdysi. Ale ten pocit, že jsme tentokrát udělali doopravdy něco, co se nesmí, je kupodivu silnější než před lety. Zvláštní. Možná se u mě dostavila zodpovědnost. Možná vím, jak bolí žlučník. A možná mě to rychle přejde a zítra se tomu zasměju. Jo, to nejspíš jo.

P. S.: Hlavní aktér ví, že tohle napíšu. Dovolil mi to pod podmínkou, že změním jeho jméno. A taky jsem měla zamlčet přesný počet těch nezdravých pomazánek, které si přinesl. Jo a Romane promiň. To, že ses nerozdělil o tu suchou kůrku, to ti blonďák asi nikdy nezapomene:)

 

Právě jsem na Facebooku odpověděla na otázku, kterou položilo moje oblíbené náchodské knihkupectví Sovička. Tohle soví knižní království mám moc ráda. Někdy mi připomíná to z filmu Láska přes Internet. Znáte? Meg Ryan, její srdečný přístup, doopravdický svět. A dnešní doopravdická otázka: Ovlivnila Vás někdy nějaká kniha? Jaká a proč?

S odpovědí jsem neváhala.

Čtu hodně. A mám ráda mnoho autorů. A dělá mi radost objevovat nové. Ale jen jedna kniha mě doopravdy ovlivnila. Jmenuje se Honzlová a napsala ji Zdena Salivarová – Škvorecká. Moudrá dáma s velikou schopností vtáhnout do děje a psát vzkazy mezi řádky. A barvitě vylíčit nešťastnou dobu plnou nešťastných malých lidí, kteří s podivnou uvědomělou radostí důvěrničili, donášeli, likvidovali, poškozovali, a to vše v zájmu strany a republiky. Kdo její příběh chce a umí pochopit, najde si v něm paralelu do současnosti. Jiný tak nadčasový příběh neznám.

Co dva roky si tu útlou knížku beru do ruky a začínám číst. Od začátku. A znovu v příběhu nacházím nové významy a prožívám děj s hlavní hrdinkou trochu jinak. Snad je to věkem, že se pokaždé dostaví jiný úhel pohledu. A na konci jiné otázky. Ale ta směsice pocitů je stejná. Chce se mi řvát do světa, že je podivnej. Že dává prostor nespravedlnosti a lsti, a že máloco je opravdové. A o to víc stoupá hodnota skutečného přátelství a důvěry k těm, co opravdoví jsou. Chce se mi volat nahlas na hlavní hrdinku, aby se neotáčela ani na chvilku a utíkala do země, kde se ctí svoboda. Ta je tak důležitá, že je potřeba za ní jít! I když je daleko. I když to něco stojí. I když to bolí.

Honzlová je reálná, živá, smutná, beznadějná a zároveň dává pocit, že snad někdy bude líp. Že musí. Že v každé době existuje pár lidí, kterým se věřit může. Taky je plná otazníků. Pokaždé jiných. Ten největší je na konci. Škoda, že na něj neznám odpověď.

Kdo neznáte Honzlovou, seznamte se s ní. Nebudete litovat.

Naučí vás přemýšlet a oddělit nepodstatné od podstatného. Pochopit, že zlo a faleš ublíží, ale nesmí vás zlomit. Že vaše cena je v síle, kterou máte. Že můžete přijít o všechno, ale nesmíte to vzdát.

Nikdy.