Scénáře, podle kterých jsem na rodinných oslavách vyslýchána, jsou jeden, jak druhý. Většinou mám v ruce hrnek kávy a vyslýchající se vetře s příjemným úsměvem.
„Teda nebýt těch narozenin, ani se neukážeš! Scházíme se jen na oslavách a pohřbech.“
„Já vím, ale ještě neumíráme, ne? To víš, mám dost práce, o víkendech se snažím dohánět odpočinek.“
Nikdy vlastně nevím, co na tohle říkat… Navíc, když proti mně stojí zrovna tahle osoba. Rozuměj, osoba příbuzná přes kolena, která za vrchol kulturního zážitku považuje seriál Ulice a dvakrát v roce, když se vidíme, rozebírá aktuální situaci mezi účinkujícími herci. Věděli jste, že školník v Ulici chodí s učitelkou češtiny?
„Moc práce? A kde jsi vlastně?“
„Pořád ve Forrestu.“
„Aha. To je dobře. Náš Jirka už je zase jinde. Zase ho někdo zlanařil jinam.“
Usmívám se a mlčky přecházím fakt, že Jirka je hajzlík, který je většinu roku nezaměstnaný a žije na úkor svých rodičů. A ti usínají s myšlenkou, že jejich syn má prostě jen smůlu. A už je tu klasická otázka, která přichází pokaždé. Po formálním začátku se objeví vždycky.
„A co ty to tam vlastně děláš? To sedíš někde v kanclu?“
Už je to tu. Nádech, výdech a začínám v poklidu vysvětlovat. I když zrovna v tomhle případě je to asi zbytečné. Znáte tu rovnici? Kdo nemaká rukama, nemaká vůbec?
„Jsem PR manager, víš? To je hodně o psaní a komunikaci. Taky dělám copywritera.“
„Čeho komunikaci?“
„Komunikaci toho, co děláme a jací jsme. Co se nám povedlo a tak. Taky, v čem jsme třeba jiní…“
„Aha…Proč?“
„No…“.
Začínám mít dojem, že moje práce je bezcenná. Ale nevzdávám to.
„Je to potřeba přece. Taky je nutný umět komunikovat krizi, a to já umím.“
„Jo?“
„Jo.“
A přidávám další argumenty pro obhajobu vlastní existence. Snažím se o podávání informací po lopatě.
„PR je o všem, co způsobí, že nás lidi vnímají fajn, víš?“
„Jako kdo?“
„No média, konkurence, hlavně klienti a případní noví kolegové. Cílový skupiny se tomu říká.“
„Takže sedíš v kanceláři a děláš něco, jako sekretářku? Dáváš inzeráty do novin?“
Bojuju sama se sebou. Vážně mi stojí za to znova vysvětlovat, že PR je obor starej desítky let a copywriteři jsou odborníci na slovo vzatí? Nestojí. Takže ze mě tradičně vypadne:
„No něco takového. Ale kafe nikomu nevařím.“ A s nadřízeným nespím, dodávám v duchu.
„ A za tohle Tě platěj? A máš ten notebook a velikej mobil? Neměli byste tam něco pro našeho Jirku?“
Neměli, promiň. Ještě, že máme ve skleníku mravence. Na ty je nejlepší lógr z kafe, jak říkala moje babička. Dopíjím kávu a říkám: „Jdu na mravence, mám chuť něco zlikvidovat“ a odcházím. Když se vracím, se škodolibým uspokojením sleduji, jak je zpovídána další oběť. Tentokrát s titulem Profesor, doktor, inženýr a kandidát věd v jedné osobě. Bavím se a vlastně se nezlobím. Nevědomost hříchu nečiní. Aspoň u lidí o generaci starších.
Horší je to s mými vrstevníky. Tam už je neznalost mého oboru docela na pováženou. Ale co? Asi nejsem sama. Tipuju, že takový web developer to taky nemá snadný.
P.S.: Obdobné situace se dějí i na další oblíbená témata, například: Co ten cizinec z Londýna? A s tím právníkem už taky nechodíš? A proč???