Zaměstnaneckou loajalitu probírá kdekdo zprava zleva. Asi nejvíc, když je firma v háji. Nebo když se do háje blíží. Vlastně stačí i obyčejnej průšvih. Mediální, personální nebo manažerský. To se pak pravidelně odněkud vynoří téma loajality. A působí nejednu vrásku během emotivních interních diskuzí. Tak jak to s ní, potvorou jednou fikanou, vlastně je?

Co říká wikina?

Loajalita (z franc. loyauté a z lat. legalitas, zákonnost) znamená věrnost,
praktickou ochotu jednotlivce či skupiny osob dodržovat závazky vůči
osobě nadřízené, vůči organizaci, instituci nebo i přesvědčení.
Celá definice je zde.

Toliko teorie. A teď praxe. Někdy cynická a někdy vtipná. Subjektivně viděná mýma očima. A prožitá. Takže jakákoliv podobnost se skutečnými osobami a situacemi není náhodná.

#Přirozená

Nepřemýšlela jsem o ní. Na dotazy těch, kteří nevěděli, jsem přirozeně odpovídala: „Jo, dělám v agentuře MCP. A jasně, že se mi tam líbí. Jinak bych tam nebyla, ne?“ Nelhala jsem. Líbilo. Neměla jsem důvod si stěžovat. Do práce jsem chodila ráda a nepočítala hodiny, které jsem tam trávila. Proč taky? Narozdíl od svých vrstevníků, kteří si na potkání stěžovali na šéfy, já byla v pohodě. V autě jsem za sklem vozila modrýho plyšovýho bubáka a poslouchala tam tu slovenskou partičku. Žádná křeč. Nikdo mi to nenařizoval. Chtěla jsem sama. Přirozeně, loajálně. Když přišlo na řeč, mluvila jsem o firmě i šéfovi hezky. Nikdy nepřišel důvod dělat opak.

Note: No tak nebudeme si lhát. I tahle práce měla něco, co mě nebavilo. Nikdo není stroj a já tuplem ne. Určitě se našly činnosti, které jsem dělala míň ráda než ty ostatní. Ale to prostě k životu patří. Loajalita nevzniká rovnicí baví – nebaví. Ale přístupem šéfů, kolegů, atmosférou ve firmě a přirozeným respektem k autoritám. Odborným i jiným. Aspoň u mě to tak je.

#Vynucená

Ta se vyskytuje tam, kde přirozená autorita schází. A třeba i tam, kde se nahlas říká: „Kdo nepůjde na večírek, má vroubek.“ A za větou „Samozřejmě nebudeme nikoho nutit, aby tam chodil,“ se ve skutečnosti opravdu skrývá „však počkej, my ti to připomeneme.“ Že to takhle nikde není? Ale je. Na vině je nedospělý a nesebevědomý management. A v jeho očích je člověk, který se neúčastní akcí a není aktivní, nedejbože proaktivní, něco jako černá ovce. Jenže ona má každá mince dvě strany, že? Jak je to s těmi aktivními a managementem oblíbenými? Třeba takhle:

„Jéé, děláš si presso, dej mi pak taky hrneček a zmáčkni, díky.“
„Jdeš tam?“
„Na večírek?“
„Jo.“
„No jo, jdu. Tak bude to placený, ne?“
„Prej už ne chlast, jen jídlo.“
„Cože? Jak jako jen jídlo? Vždycky byl i chlast. Co to jako je? „
„Nevím, říká se to. Třeba to tak nebude. Nic se ofiko neví.“
„Hm, no to je pěkný. Takže za svý, jo?“
„Asi jo.“
„No tak se najím a dám kafe a jedu domů. Stejně to mám docela daleko.“
„Vidím to stejně. Se tam ukážu, aby se neřeklo a pak delete.“

A já se ptám: Kdo je víc loajální? Introvert, který z principu na večírky nechodí nebo ten, kdo se chodí zadarmo najíst a prostě se tam ukáže, aby měl „body“? Trapný. Z mýho pohledu teda jo.

Note: Všichni nejsou introverti a vyžírkové. Zdravé jádro jistě chodí na večírek z jiných důvodů. Řekněme, že z těch správných. Je ale důležité umět to rozlišit. Nikdy jsem nesouhlasila, nesouhlasím a nebudu souhlasit s jednoduchým měřením loajality podle ochoty či neochoty chodit na večírky, tembuildingy nebo jiné společné akce. Osobně je mám ráda. Plně ale respektuju rozhodnutí kohokoliv tam nejít. A je veliký rozdíl respektovat nebo říkat, že respektuju a nedělat to. Však vy víte, co tím chci říct.

#Firemně tričková

Tahle diskuze mě pobavila ze všech nejvíc. Když zasedá divizní vedení větší firmy a hodnotí marketingový event, padají podobné hlášky:

„Musíme jí dát prémie. Dřela na tom, při své práci, celý týden.“
„Ale nedřela. Ani tu nebyla. Měla dovolenou.“
„Aha, ale říkala, že ano, že jí to zabralo všechnen čas. Tak se tomu asi věnovala nad rámec… .“
„Nevěnovala. Dělal to její tým. Sám.“
„Ale na místě byla. A měla firemní triko. Narozdíl od všech ostatních.“
„Ty jsi ho měl, řediteli?“
„Ne, byla zima, měl jsem bundu.“
„Ostatní taky. A pod tou bundou triko. Možná… .“
„Ale ona byla vidět. Měla triko. Prémie jí dáme. A ostatním teda něco málo taky.“

Note: Tohle má dva úhly pohledu. Nikdy jsem se nebránila nosit firemní hadry, pokud vypadají fajn. A pokud je k tomu vhodná příležitost. Ale je to jako s tím večírkem. Nařídit to násilím? Ale no fuj. Chci se ke značce hlásit a propagovat ji? No jasně, když mám důvod. A ten důvod je jednodušší, než si všichni myslí. Mít rád firmu, kde pracuju a být na to pyšný. Jsem? Pak není problém. Nejsem? Ani prémie za firemní triko mě tam neudrží. To je to, s čím by měl brand, PR nebo jiný manažer počítat. A management, v neposlední řadě.

#Ta správná

Zdálo by se, že je to ta první. Ta byla hodně spontánní a dělí mě od ní mnoho let praxe. A taky zkušeností. Dobrých i těch opačných. Proto jsem poslední pracovní nabídku zvažovala. A přemýšlela. A položila si zrhuba takovéto otázky.

Proč tam chci jít pracovat? (Ne, obří výplata není ten správný důvod.)
Mám v plánu ve firmě zůstat nebo jen „vyrazit“ klín klínem a čekat, až se naskytne „pořádná“ pracovní nabídka? (Osobně nechci někde ztrácet čas a za chvíli něco měnit – nejsem ten typ.)
Čím chci a můžu budoucímu zaměstnavateli prospět? (Budu tam k tomu mít prostor?)
Budu ochotný/á udělat něco navíc bez nároku na odměnu? (Pokud bych tady váhala s odpovědí, logicky bych nabídku odmítla.)
Budu pyšný na to, že ve firmě pracuji? Pochlubím se přátelům? (Tak o tom nepochybujte!)
Co vím o historii a současnosti firmy?
Souhlasím s posláním a vizí firmy?
Co vím o lidech, kteří ji vedou? (Tohle se, po předchozích zkušenostech, ukázalo jako klíčové!)
Je podnikání firmy v souladu se všeobecně etickým vnímáním?
Jakou má firma všeobecně pověst? (To byste se divili, jak snadno se dostanete k informacím o firmě, jejím fungování, zaměstnancích… )

Pak stačí si to vyhodnotit. Každý máme jiné nároky a představy. Tři měsíce zkušební doby jsou dost dlouhé na to, aby obě strany poznaly, zda vzájemná chemie funguje správně. Pokud ne, osobně zklamaně prohlásím: goodbye.

#Už končím, nebojte…

Co mě k tomuhle výlevu dovedlo? No možná konec roku a začátek nového. A taky časté dotazy typu: „Hele, nevíš o dobrým javistovi, webaři, marketérovi, obchodníkovi?“ Nevím. Ale docela rozumím, proč může mít nějaká firma problém je sehnat. Nebo si je udržet. Ta pověst, ta atmosféra, ta loajalita… já bych je, prostě, nepodceňovala.