„Bude Ti volat někdo okolo reklamy,“ slyším vteřinu poté, co vcházím v práci do dveří.
„Jo? Něco zajímavýho?“
Uchechtnutí kolegy vzbudí moji pozornost. Zacouvám do jeho kanceláře a zvednu obočí. Pochopí a dodává: „Zajímavej je ten volající.“
Víc z něj nevyrazím.
Okey. Však se dozvím.
V kolotoči denní agendy zapomínám na ranní informaci, po práci sedám do auta a mažu směr domů. Zapínám handsfree a za minutu kličkování po městě už beru první hovor.
„Dobrý den, Lado, mluvil jsem ráno s vaším kolegou, kterej mi dal číslo a krásně to celé hodil na vás, takže vás teď chvíli budu otravovat,“ ozve se bez představení.
Pěkný. Ale tak proč ne. Domů pojedu půl hodiny, čas mám.
„Dobrý den,“ odpovídám. „Kolega na mě nic nehází. Reklama je moje práce a on má na starost dost svých věcí. Mohla bych napřed vědět, s kým mluvím?“
„Aha, tak pardon. Tady Zdeněk.“
Nic víc.
„Dobře. Dobrý den, Zdeňku. Mohu tedy vědět, proč mi voláte?“
„Jo takhle. Von vám teda kolega nic neřek´?“
„Vyřídil mi, že budete volat“.
„No jo. Tak hele, Lado, já vám chci doporučit fungující reklamu pro vaši firmu. Jsou to plakáty, výlep všude, distribuce všude a ještě tím reálně podpoříte kulturu ve vašem městě. Akorát…“
„Počkejte, prosím,“ skáču mu do řeči a snažím se představit si, jak ten trochu neomalený týpek vypadá. „To mě zajímá. Jak konkrétně podpořím kulturu v našem městě?“
„No finančně, podporujeme kulturu.“
„Aha. Jak konkrétně? Kolika procenty z investice do reklamy? A koho konkrétně? Nebo jak to funguje?
„No vlastně ono to není jako přímo do kultury. Je to složitější, těžko vám to budu vysvětlovat“.
Jasně, no. Pochopil, že jsem úplně debilní. Rozumím. Přistoupím na to a ptám se dál.
„Takže co mi nabízíte?“
„Jako takhle. Mám poslední místečko na plakátě. Exkluzivní cena. Ještě vám, ale jenom, že jste to vy, frknu banner na web. Víte, co je banner na web?“
Ježišmarjá.
„Myslím, že vím,“ připouštím. „Takže abych to shrnula. Nabízíte mi místo na plakátu a na webu. Fajn. Za chvíli dorazím domů, mrknu na ten web, kouknu na výlepová místa. Taky si prověřím, jestli už někdy moji předchůdci takovým způsobem inzerovali a jaké nabyli dojmy. A zda to pro firmu mělo nějaký zásadní význam. Osobně se mi návratnost a přínos z těchto akcí odhaduje špatně. Pak bych se vám ozvala. Jste s tím OK?“
„Tak víte jak. Potřebuju vaše rozhodnutí rychle, jinak to poslední místo střelím, mám kupy zájemců. Lado, vy to jako nemůžete rozhodnout teď? Zas takovej ranec to není. To se musíte ptát?“
Ježišmarjá. Podruhý.
„Přijde mi to smysluplný. A pokud máte tolik zájemců a nemůžete čekat, klidně to dejte někomu jinému. Nerada se nechávám někam tlačit, takhle nefunguju,“ říkám a už jsem docela otrávená. Kdyby věděl, kolikrát měsíčně volá někdo, kdo má mraky zájemců a dělá mi vlastně hroznej fejvr, že mi to nabízí.
„A to zase ne, já teda počkám. A jak se rozhodnete, musíte mi hned podepsat objednávku. Zuzanka vám ji pošle. Zuzanka slyší celej náš hovor, taky jedu v autě, mám vás nahlas. Dělá mi asistentku a chodíme spolu, je komplet zasvěcená.“
„Okey. Pokud budu mít zájem, ozvu se. Pokud ne, tak taky. Dejte mi hodinu.“
„Dobře. Tak hodinu. Jenom ještě musíte pak originál objednávky doručit přímo Zuzance. Nejpozději zítra ráno.“
„Aha. Zítra mám home office. Nestačí, když pošlu scan objednávky mailem a originál dodám v pondělí?“
„Ale víte jak. Nestačí. Protože můj šéf je strašnej kretén. Co vám budu povídat. Znáte to taky, co? Rozumí byznysu kulový, ale je to šéf.“
„Jo takhle… aha. Tak díky.“
P. S.: Mám chuť poradit Kreténovi. Třeba, aby si zaplatil dobrýho headhuntera. Nebo se trochu víc věnoval lidem, se kterými dělá. Jestli ho teda nebaví bejt Kretén. Každopádně… reklama neklapla. Divný, co?