Bylo jim přes osmdesát let. Oběma. Spatřila jsem je v lese, přicházeli z boční pěšiny. Paní šla první, pán hned za ní. Sněhu nad kotníky a k parkovišti nebo jiné civilizaci minimálně 5 kilometrů. Už zdálky volali, abych si psa nedávala na vodítko, že jim to nevadí.
Zastavili jsme se spolu. Usmívali se a povídali. O tom, kam jdu a kudy je to lepší. O tom, co znám v okolí a co ne a musím to vidět. O tom, že mají prochozené celé Broumovsko a Policko. O tom, že tu bydlí přes šedesát let a stále jsou pro někoho z vesnice „naplaveniny“. O tom, jak moc milují psy, ale bydlí v bytovce. O životě. Mluvili láskyplně, vyprávěli a zajímali se. A měli se očividně rádi.
Bylo jim přes osmdesát let, pán po zásadní a nepříjemné léčbě, paní vloni málem odešla na prudký zápal plic. Oba šťastní, že žijou a oba rozhodnutí tu být ještě dlouho. Denně chodí deset kilometrů a když nemůžou kvůli počasí, „jsou jako na drátkách“ a těší se ven. Milují kávu, špek a kyselý ryby z Polska. Taky ty v majonéze. Zlobí je, když lidi nechávají v přírodě nepořádek a jsou zlí.
„A tahle doba?“ ptám se.
„Je pitomá, ale přežijeme. Půjdeme k volbám, vždycky chodíme. Snad se něco změní. A když ne, přežijeme taky. Dýchat a chodit přece můžeme.“
Stáli jsme tam dlouho. Pak se rozloučili a slíbili si, že až se v lese zase potkáme, určitě postojíme na „kus řeči“. Odešli k parkovišti pro auto a těšili se domů na turka s rumem.
Jsem bohatší. O moudro a pohled na svět. O nadhled a přístup k životu. O úsměvy a vděk za maličkosti. Možná si někdo platí životní kouče. Mně je o víkendu někdo poslal na cestu v lese, uprostřed ničeho. Jsem klikař. Snad je ještě potkám. Chtěla bych.